Článek
Kdo by nemiloval Anče z legendárních Krkonošských pohádek, „lahůdkovou“ Olinku v Ženě za pultem nebo žárlivou a nešťastnou manželku primáře Blažeje v Nemocnici na kraji města? Škoda, že divadelní práce je ve srovnání s tou televizí tak nevděčná – s derniérou zmizí velké jevištní role a v porovnání s televizní popularitou jen malá část veřejnosti viděla Hanu Maciuchovou v některé z jejích krásných rolí na jevišti Divadla na Vinohradech nebo jinde.
Hana Maciuchová byla mojí třídní profesorkou na konzervatoři a během studií jsme toho spolu zažili opravdu hodně. Byla pedagogem milujícím a laskavým, ale zároveň učitelkou přísnou, vyžadující přesnou, poctivou a precizní práci. Vychovala nás dobře – tvrdě, ale láskyplně. Neodpustila žádnou faleš ani polovičatost. Banalitám říkala „vtipy, tipy, nápady“ a mezi její oblíbená slova patřily výrazy jako „úchvat“ nebo „úžas“.
Každý na své cestě životem potkáváme nejrůznější lidi. Někteří nás jen míjejí – ani si jich nevšimneme a záhy na ně zapomeneme. Jiní nás naopak zasáhnou, něco důležitého nám předají, objeví se ve správný čas a na správném místě. A bývá to zásah v tom nejlepším slova smyslu zdrcující. Takoví lidé jsou pro nás v životě zásadní a setkání s nimi určující.
Všechno by v našich životech bylo zkrátka jinak, kdybychom je nepotkali.
Takoví lidé se řadí hned po rodičích k těm několika málo bytostem, které se nám vryjí do srdcí a už v nich zůstanou. Ale nebývá jich mnoho. Pro mě osobně byla takovou bytostí právě Hanička. Dobře věděla, co pro mě znamená a proč. Později se z nás stali přátelé, a ještě později jsme se i s mým Alešem stali nevtíravou součástí jejího krásného světa.
Měl jsem tu čest zahrát si po jejím boku v Národním divadle jejího syna Thyesta ve Smrti Hippodamie v roce 2000. Miloval jsem její urputnost, sílu, zároveň křehkost a pohled jejích hlubokých očí – zkrátka všechno, co z ní činilo půvabnou a originální ženu. Uchvacoval mě její šarm, vnitřní krása, její um, pohled na svět i interpretace našeho bytí. Hanička byla obrovský profesionál a většina dnešních pseudohvězdiček a rádobycelebrit jí nesahá ani po kotníky.
Osud jí bohužel na tomto světě vyměřil málo času. Nebyl k ní spravedlivý. Po statečném a nerovném boji se silnějším a zákeřným nepřítelem, s nímž po několika vítězných bitvách nakonec prohrála válku, odešla.
Měli jsme se rádi a já považuji za obrovskou čest, že jsem se mohl počítat mezi její blízké přátele. Hanička byla vzácná žena a jedinečná lidská i umělecká bytost. Ano, je strašné používat minulý čas, ale bohužel… byla.
Utěšuji se tím, že už je v hereckém nebi, kam zaslouženě patří. Posílám jí tam pusu a představuji si, jak je šťastná, že se opět setkala se svým partnerem Jiřím Adamírou, jak spolu zase vedou vášnivé debaty a drží se ve vášnivém objetí. Vím, že po těch dlouhých letech, kdy se neviděli, si mají hodně co říct.
V dnešní době, která před jemností, uměním, tvořivostí, přejícností, laskavostí a velkorysostí upřednostňuje spíš velkohubost, hrubost, buranství a sprostotu, osobnosti jako Hana Maciuchová naší společnosti velmi chybí. Dovolte mi proto malý osobní vzkaz:
Milá Haničko, milovaly Tě generace diváků, platonicky Tě milovalo mnoho mužů napříč generacemi, vážili si Tě Tví kolegové – pro Tvé vlastnosti, jimiž vždy byly spolehlivost, poctivost a profesionalita. Zbožňovali a ctili Tě Tví přátelé. I já Tě moc miloval. A Ty to víš. Moc Ti děkuji za všechno a nikdy na Tebe nezapomenu. Tvůj Míšenka
