Článek
Tomio Okamura se po nejhorším volebním výsledku své strany v historii vydrápal shodou tragikomických dějinných náhod a souhrou okolností na pomyslný Olymp politické kariéry. Aby mohla vzniknout vláda Andreje Babiše a aby nebyl vydán spravedlnosti ani budoucí premiér, ani Tomio sám, muselo se dohodnout nemožné — a to včetně toho, že se Okamura stane předsedou Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky (!). Tedy třetím nejvyšším ústavním činitelem v zemi. Leckomu (včetně mě) by to ještě před půl rokem znělo absurdně a jako úplný nesmysl, když uvážíme, že měl jít pomalu sedět. Ale totéž hrozilo před volbami i Babišovi — a před časem i Trumpovi ve Spojených státech. Jenže osud má smysl pro absurdno a ironii, a tak se patrně dost škodolibě rozhodl, že když s demokracií nakládáme tak macešsky, jak nakládáme, připomene nám, že o ni také můžeme velmi rychle přijít…
Okamura se dočkal vysoké funkce a hned začal jednat: sice se nahoru nevyšplhal sám, ale alespoň pevně držel schůdky (nikoli štafle) zřízenci, jenž z budovy Sněmovny sundal ukrajinskou vlajku. Tomio samozřejmě při tomto „státnickém aktu“ pózoval před kamerami a měl na klopě mikroport, aby byl záznam pro hýkající voliče SPD barevný a nahlas.
Tímto populistickým gestem prý jen plnil předvolební slib. Jistě. Další body programu jeho podnikatelsko-politického projektu už se mu pravděpodobně (a sláva Bohu za to!) naplnit nepodaří.
Tomio Okamura byl vždycky komik (rozuměj šašek), který kdysi dávno prodával třeba zájezdy pro plyšáky. Ne že by měl nějaké skutečné názory, vize či program. Je to hochštapler, primitiv a podvodník, jenž pouze vycítil šanci stát se prvním populistou v zemi. A povedl se mu vlastně majstrštyk — to se mu musí jako moravskému Japonci uznat: přesvědčil méně bystré spoluobčany, že je Čech jako poleno a že „Čechy Čechům“!
Hluboce se stydím za to, že ukrajinskou vlajku — symbol naší solidarity s válkou zmítanou zemí — sundal. Vlajka vedle té české na mnoha státních, krajských a městských budovách totiž neznamenala, že nám vládnou Ukrajinci, ale že je alespoň symbolicky podporujeme a že za Ukrajinou jako moderní evropský stát stojíme. V okamžiku, kdy ji bezdůvodně a barbarsky napadl soused, jenž plení jejich krásnou zemi a vraždí a mučí muže, ženy a děti.
Není nic menšího než tento symbol, co jsme mohli udělat. Respektive v tom pokračovat. Když byly v roce 1942 vyhlazeny Lidice, obec vypálena a srovnána se zemí, všichni dospělí muži popraveni, ženy odvlečeny do koncentračních táborů a děti dány na „převýchovu“ do Říše, civilizované země světa symbolicky vyvěšovaly československou vlajku. Podobně nás v srpnu 1968 alespoň tímto způsobem podpořila řada států a mnoho lidí po celém světě — a dle vyprávění pamětníků bylo i toto gesto tehdy velmi důležité pro všechny místní dobré lidi, kteří věřili, že se u nás jednou bude žít a dýchat lépe. Jasně, kolaborantům to bylo jedno — za protektorátu, za raného budování socialismu, za normalizace i dnes.
V roce 1968 dokonce osm Rusů na Rudém náměstí v Moskvě protestovalo proti invazi vojsk Varšavské smlouvy do Československa a netřeba zdůrazňovat, že si pak po mnoho let — a mnohdy do konce života — nesli trvalé a tvrdé následky. Polák Ryszard Siwiec se dokonce upálil na protest proti okupaci naší země, upozorňujíc na „totální tyranii zla, nenávisti a lži, které ovládají svět“, jak uvedl ve své závěti.
Z nás se nikdo upalovat nemusí, do koncentráku (zatím) nejedeme a dál si můžeme užívat podzimu a nastávajícího předvánočního shonu, kdy bude největší starostí Čechů, Moravanů, Slezanů, Slováků zde žijících i moravských Japonců to, jestli nám Ježíšek přinese pod stromeček sedmnáctkový iPhone, kolik dní volna to hodí a kdy budou o svátcích zavřené hypermarkety.
Mohli jsme tam prostě nechat viset tu vlajku. Nic víc. Ani to jsme však nedokázali. Vlajku jsme sundali — a Okamurovi voliči si teď lebedí, že je jim v tom vyhřátém pelíšku s lahváčem u televize líp. Ale zítra se vzbudí a přijde vystřízlivění. Jejich životy budou stejně marné jako včera a se stržením toho hadru žádná změna nepřijde. Dál budou jen sedět, koukat, nadávat, závidět a plivat na celý svět i na všechny kolem.
Co už musí být člověk zač, aby před jeho volbou do vysoké státní funkce varoval veřejně — a to jménem celé rodiny — jeho vlastní bratr? To mi hlava nebere. Hayato Okamura to udělal, a jak jsem ho tak poslouchal, neříkalo se mu to lehce. Ale musel. Aby měl sám před sebou čisté svědomí a aby jednou mohl říct: Já jsem vás varoval.
