Článek
Byl to pro mě odedávna hrdina. Ve druhé polovině osmdesátek mě, jako puberťáka, doslova uhranul film Bony a klid, ve kterém ztvárnil naivního klučíka Martina Holce, jenž se vypravil do hlavního města socialistického Československa splnit si svůj „americký sen“. Určitě jsem nebyl sám. Ten biják tehdy zasáhl celou dospívající generaci a v té šedi filmů, které se točily, to byl snímek, který diváky zasáhl. Zarezonoval společností, jak se dnes říká…
A asi už v tom tehdy bylo i něco implicitně erotického. Přiznám se, že se mi líbil.
Později se pro mě stal Honza Potměšil jedním z hrdinů sametové revoluce. Patřil k hercům (i tehdy byli umělci vysmíváni jako dnes), kteří objížděli naši tehdejší vlast a informovali nic netušící obyvatelstvo o dění v Praze. Tenkrát neexistoval internet ani sociální sítě - a nikdo tak na venkově netušil nic o počínající revoluci, jež nakonec svrhla nenáviděný a zrůdný režim.
Při jedné z těchto cest došlo k nehodě. Byl sníh a automobil havaroval. Honza málem umřel, dlouho byl v kómatu a nikdo netušil, jak to dopadne. Ale nakonec přežil. Doživotně upoután na invalidní vozík. S následky, které měly vliv nejen na jeho slibně nastartovanou kariéru mladého a neuvěřitelně talentovaného herce, ale především na celý jeho další život.
Jan Potměšil si nikdy nestěžoval a nikdy svého angažmá v listopadových dnech roku 1989 nelitoval. A přiznám se vám, že i na jeho „oběť“ jsem častokrát myslel, když jsem četl neuvěřitelně zlé a hloupé „názory“ a hejty všech těch, kteří dnes plivou na naši prozápadně orientovanou a svobodnou společnost.
Honzo, tak tedy čest Vaší památce! Byl jste nejenom skvělý herec, ale především frajer, který se uměl problémům, výzvám a vůbec životu jako takovému postavit čelem!
A byl jste krásnej chlap.
