Článek
Nevím jak vy, ale já považuji státní svátek oficiálně označený jako Den boje za svobodu a demokracii za jeden z našich nejvýznamnějších dnů – samozřejmě vedle 28. října a 1. ledna.
Ať se na mě Jan Hus ani věrozvěstové nezlobí, ale sedmnáctý listopad budu mít už navždycky vrytý do paměti i do srdce, protože je to symbolický den předělu, chvíle, kdy u nás skončila doba bolševického a normalizačního temna a znovu se zrodila demokracie.
Bylo mi dvanáct a přesto jsem události tehdejších mrazivých listopadových a prosincových dnů intenzivně prožíval. Věděl jsem, že jsem u něčeho, co už nikdy nezažiju, a že kolem mě právě kráčejí dějiny. Jako žák sedmé třídy jsem u nás na základní škole spoluorganizoval různé debaty, se spolužáky jsme se v pondělí 27. listopadu připojili ke generální stávce, po soudružkách učitelkách jsme požadovali, aby s námi mluvily a netvářily se, že se nás to netýká. Moc jim to nešlo, nebyly zvyklé s „dětmi“ diskutovat, ale nakonec jim nezbylo nic jiného než se pokusit naše otázky zodpovědět.
Na bundě jsem měl trikoloru ustřiženou ze stuhy od táborové medaile a státní znak Československa z první republiky, který jsem odpáral ze staré četnické čepice nebohého pradědečka. Ještě že to neviděl! Leckdo by řekl, že to bylo naivní, ale i sedmák už tehdy dobře chápal, že má být normální říkat své názory nahlas a že by se studenti neměli masakrovat jen proto, že šli městem se svíčkami, drželi se za ruce a zpívali hymnu.
Všichni měli tenkrát na sklonku roku 1989 srdce otevřená a lidé se k sobě chovali moc hezky. Tušili jsme, že se lámou dějiny a že nastává konečně doba, která nebude umlčovat a trestat ty, kteří nesouhlasí se zvráceným světonázorem, podle něhož mají ti méně schopní právo uloupit všechno těm schopnějším. A pak se pokrytecky tvářit, že všechno patří všem dohromady.
Jak to u nás dopadlo za těch čtyřicet let, jsme viděli všichni. Podívejte se na filmové záběry našich měst z druhé poloviny osmdesátých let. Omšelá, šedivá, rozpadající se hrůza, kam oko dohlédlo. Čtyřicet let totální devastace: duševní, morální i hmotné.
Jasně, v něčem jsme byli tehdy naivní a dnes s odstupem víme, že vedle toho krásného se děly – zejména zkraje devadesátek – i poměrně děsivé věci.
Ale o tom, že jsme nastoupili správnou cestu a že svoboda je vedle života a zdraví to nejcennější, co máme, jsem ani jedinkrát v životě nezapochyboval.
Všechny totality – fašistické, nacistické i komunistické – skončily vždy a všude stejně: marasmem, bídou a svrabem. A to, kam se dostalo putinovské Rusko, Ficovo Slovensko nebo Maďarsko Viktora Orbána (a dříve i Polsko pod vedením Kaczyńského), víme všichni. Každý soudný člověk to vidí.
Tak si oslavme tu naši svobodu a doufejme, že se nám ji nikdo nepokusí zase vzít. Mnoho demokratů nám totiž v nejbližší době s největší pravděpodobností nepovládne.
A dezoláti, náckové, bolševici a podporovatelé Ruska ať táhnou do některé ze svých zaslíbených zemí — protože ti si demokracii a svobodu nejen nezaslouží, oni o ně vlastně ani nestojí…
