Článek
Okénko na charitě a zkouška střízlivosti
Po noci strávené v zimě venku jsem ráno podle rady jiného bezdomovce dorazil k charitě Cusanus na Malinovského ulici. Přistoupil jsem k masivním dveřím a zaklepal. Po chvíli se s klapnutím otevřelo malé dřevěné okénko. Vyhlédl z něj starší, klidný muž. Než stačil cokoliv říct, podal mi přístroj: „Dýchněte mi sem.“ Srdce mi bušilo. Na displeji skočila nula. Pán se usmál, odemkl zámek a pokynul mi dál: „Nula. Pojďte dál, vítejte v nízkoprahovém centru Cusanus. Nejdřív vás zaregistrujeme. Tak povídejte, pane Michale, co se stalo?“ Sedl jsem si do tepla a poprvé někomu cizímu otevřel své karty. Vyprávěl jsem mu, že mám za sebou už třetí ústavní léčbu ze závislosti na alkoholu. Že venku jsem vydržel nepít sotva měsíc. „Bydlel jsem na ubytovně a tam to prostě nejde vydržet,“ krčil jsem rameny. „Všude kolem je chlast. Když s nimi nepijete a straníte se, jste pro ně divnej. A na ubytovně to znamená jediné – že brzo dostanete přes hubu. Tak to tam prostě funguje. Teď mi došly peníze na nájem a nemám kam jít.“ Pán mě chvíli poslouchal a pak se mě přímo zeptal: „Pijete alkohol i teď? Po té léčbě?“ Chvilku jsem váhal, co odpovědět, ale on mě předběhl. Podíval se mi do očí a řekl klidně, ale nekompromisně: „Pijete, Michale. Jde to na vás hodně vidět. Teď vám dám instrukce, co musíte udělat jako první. Až to budete mít, přijďte zpátky k nám.“
Papíry na bagr versus propitý obličej
Prvním krokem bylo vyřídit si na sociálce dávky v hmotné nouzi. Dostal jsem papíry a rozhodl se, že nebudu jen parazitovat. Chtěl jsem okamžitě najít práci. Vždyť jsem nebyl žádný neschopný budižkničemu! Bývalý řidič nákladního auta, který měl na starosti zimní údržbu se sypačem – práce s obrovskou zodpovědností. K tomu jsem vlastnil průkaz na bagr, papíry na vysokozdvižný vozík a měl jsem i jeřábnické zkoušky. Říkal jsem si: S touhle kvalifikací se přece musím hned někde uchytit. Chlapa na bagr nebo na ještěrku vezme každej. Zapomněl jsem ale na jednu zásadní, krutou věc. Jsem alkoholik. A ulice s chlastem vám do obličeje vypálí cejch, který neschováte. Když jsem dorazil na úřad práce, paní za přepážkou si mě prohlédla znechuceným pohledem. Moje představy o rychlém návratu za volant rozmetala jednou jedinou větou: „Pane, v takovém stavu, v jakém jste, vás nemůžu poslat na žádný pohovor. Nepijte alespoň týden. Ať se vám do obličeje vrátí lidská barva a trochu odpuchnete. Pak přijďte.“ Byla to rána přímo na solár. Moje hrdost byla na cáry.
Druhá noc a pláč v mrazu
Z úřadu jsem odešel s prázdnýma rukama a obrovskou hanbou. Skončilo odpoledne, charita zavřela své brány a já stál zase na ulici. Leden mi hned připomněl, kdo je tu pánem.Druhou noc venku jsem opět celou prochodil. Neměl jsem kam složit hlavu a zastavit se znamenalo riskovat, že už se neprobudím. Zase přišla ta strašná, řezavá bolest prstů u nohou. Chodil jsem temnými ulicemi, z očí mi tekly slzy a já brečel bolestí a bezmocí. Věděl jsem, že ta paní z úřadu měla pravdu. Ale v tom mrazu a zoufalství byla jediná věc, která dokázala tu bolest na chvíli utlumit, zase jen ta láhev levného chlastu…
Další díl mého příběhu najdete na následujícím odkazu:
