Článek
Čistá hrůza v očích mé sestry mě probrala z nejhorší apatie. Poprvé od chvíle, co mě sestra vyložila v Kroměříži, jsem začal vnímat svět kolem sebe. Nejen skrze vlastní sebelítost, ale i skrze syrovou realitu toho místa.Došlo mi, že uzavřené oddělení není jen odkladiště lidských trosek. Je to bitevní pole, kde se každý den bojuje o lidské duše. A v první linii tam stojí personál.Realita na oddělení 12A…Zapomeňte na filmová klišé o blázinci, kde se chřestí klíči a pacienti se bezcílně potácejí po chodbách. Realita na 12A byla mnohem prostší, a o to víc neúprosná. Den začínal rituálem, který měl pevný řád: ráno léky, měření tlaku , postupně jeden po druhém a pak se naprostá většina chlapů přesunula do kuřárny.Právě tam, v tom hustém cigaretovém kouři, se potkávaly osudy, které by se venku nikdy nestřetly. Nebudu vyprávět všechny příběhy, které jsem vyslechl. Bylo by to na hodně kapitol. Možná někdy.Právě tehdy jsem začal naplno vnímat neuvěřitelnou práci lékařů, sestřiček a ošetřovatelů. Slovo „sestra“ má pro mě od té doby úplně jiný význam. Tyhle ženy nejsou žádný řadový personál. Jsou to profesionálky s neskutečným citem, které před sebou měly třicet chlapů na dně. Jeden byl agresivní, druhý blouznil, třetí – já – byl jen apatický zbabělec.Ony ale s naprostým klidem, bez kapky agrese a s obdivuhodnou jistotou zvládaly každou situaci. Stavěly pro nás lešení, abychom se nezhroutili, dokud chemie z alkoholu nevyprchá. A ošetřovatelé? To jsou chlapi, kteří mají neuvěřitelnou psychickou odolnost. Vydrží nadávky, vyhrožování fyzickým napadením, a mnohdy i drsné incidenty…Facka od reality u jídelního stolu…Jednou, chvíli před obědem, jsem seděl sám u stolu. V televizi běželi zase Simpsonovi, ten seriál už jsem nedával. V hlavě se mi točil dokola ten stejný film. Myslel jsem na svou bývalou ženu, syna, sestru a maminku. Měl jsem nehorázně velké výčitky svědomí. Seděl jsem tam a říkal si, jaký jsem strašný debil, že jsem to nechal zajít takhle daleko. Že jsem všechno zpackal.Kolem mě procházel jeden z pacientů, zůstal stát u mého stolu a říká: „Máš tu volno?“Říkám: „Jo, mám.“Přisedl si a já si všiml, že má obvázaná obě zápěstí. Podíval se na mě a zeptal se: „Co se ti stalo? Proč jsi tady?“Jen jsem odevzdaně hlesl: „Jsem ochlasta a poslední měsíc bezdomovec. Nevím, jak mám přestat.“A pak to ze mě začalo padat. Spustil jsem tu svoji litanii o tom, jak jsem na tom strašně špatně. Rozvod, nevidím syna, jsem úplně v prdeli. Život pro mě skončil.On tam seděl, mlčky mě poslouchal a celou tu dobu mi koukal hluboko do očí. Když jsem skončil, chvíli počkal, pak ukázal na své ruce a řekl: „Poslouchej. Vidíš mé ruce?“„Vidím,“ přikývl jsem.“Víš, co to znamená?“„Sáhl jsi si na život…“„No správně. A víš proč?“ Zakroutil jsem hlavou.„Zemřela mi dcera. Bylo jí deset let, srazilo ji auto,“ řekl naprosto klidným, ale ledovým hlasem. „Za rok mi odešla žena steskem. Prostě se utrápila. Já už to nedal a chtěl jsem to skončit taky. Policie mě zachránila za obchoďákem, kde mě sledovala ostraha na kamerách. Takže mě odvezli sem.“Podíval se na mě ještě upřeněji: „A ty tady tak sedíš, tváříš se jako boží umučení a hroutíš se z toho, že jsi jen alkoholik. Ano, slyšíš dobře. Jsi jen alkoholik. Ty můžeš přestat. Ty můžeš všechno napravit. Já už ne. Já to mám v sobě do konce života. Tak přemýšlej, jestli tady opravdu musíš bejt…“Ta slova byla jako rána pěstí přímo do obličeje. Seděl jsem tam pak ještě hodinu. Nehnutě, bez jediného slova. A strašně, strašně moc jsem se styděl. Takhle syrové, čisté a brutální rozhovory NIKDY jinde v životě nezažijete. Pouze na místech, jako je tohle.Nové oči pro 12A..Tenhle moment změnil všechno. Byl to ten pověstný náraz, který mě probral z kroměřížské mlhy. Najednou se mi totálně otočilo vnímání celého oddělení.Přestal jsem se na ty lidi kolem sebe dívat jako na blázny, od kterých se musím držet dál. Začal jsem je vidět jako lidské bytosti, které si procházejí peklem, o kterém se zdravému člověku venku ani nezdá. Každý ten kluk na chodbě, každý ten chlap na kuřárně měl svůj strašný, bolavý příběh. Někdo bojoval s chemií v mozku, kterou neovlivnil, někdo se ztrátou nejbližších, někdo – jako já – sám se sebou.Pochopil jsem, co to oddělení 12A ve skutečnosti je. Není to vězení. Je to bezpečný přístav pro lidi, kterým se potopil svět. A personál? Ti tam nejsou od toho, aby nás hlídali. Oni tam drží stráž nad našimi životy v době, kdy mně samotnému – a spoustě dalších – na vlastním životě už vůbec nezáleželo… Na konec si dovolím jedno poděkování..Děkuju ti, Pavle z Bruntálu. Doufám, že tvůj boj pokračuje, jsi pořád tady a budeš mít někdy možnost si přečíst tuto moji zpověď.A tu píseň – Když dojdou náboje a vzduch… už chápu..
