Článek
Byla to čistá, bolavá jízda na dno mých sil. Ráno zvoní budík. Ten zvuk mi vrtá díru do hlavy. Otevírám oči a první, co ucítím, je ten známý, hnusný pocit. Noc byla krušná. Propocená matrace, divoké sny, tělo zmlácené, jako by mě přejel vlak. Jsem sice čistý, v krvi nemám ani kapku, ale moje nervová soustava je na maděru.
Chci vstát z postele, ale ruce mě neposlouchají. Třesu se jako ratlík v mrazu. V hlavě mi bliká jediná myšlenka: Sakra, dneska musím do práce. Jak to chci v tomhle stavu dokázat? Do dílny ke švagrovi přicházím se staženým žaludkem. Čekám cokoliv – podezřívavé pohledy, kázání, nebo lítost.
Nic z toho se nekoná. Švagr mě přivítal s úsměvem, jako by se nechystal zaměstnat lidskou trosku, ale normálního chlapa. Chytil mě kolem ramen a povídá: „Dneska budeš brousit celý den. Dám ti 150 korun na hodinu a můžeš se ukázat.“ V tu chvíli se za ním objevila moje sestra. Podívala se na mě a ukázala mi zdvižený palec. Tenhle jeden malý posunek pro mě znamenal víc než tisíc přednášek v Kroměříži. Věděla, jak mi je. Ale věřila, že to dám.
Švagr mi podal těžkou úhlovou brusku – flexu. Když jsem ji vzal do ruky, ten kovový nástroj mi v prstech tancoval. Moje ruce měly vlastní život, ten alkoholový třes nešel zastavit vůlí. Když jsem flexu zapnul, měl jsem strach, že mi vyskočí z rukou a rozseká mě. Ale pustil jsem se do toho.
První hodina byla očistec. Kotouč narazil na železo, vyletěl snop jisker a já myslel, že se složím. Každý náraz mě bolel až v zádech. Tělo, zvyklé fungovat jen pod vlivem, začalo protestovat. Prolil jsem potok potu. Nebyl to ale ten zdravý pot z fitka. Byl to ten studený, lepkavý, smradlavý pot alkoholika, ze kterého se odpařují poslední zbytky minulého života. Z montérek by se dal ždímat.
Po třech hodinách už jsem ruce vůbec necítil. Ramena mi hořela, prsty mi křečovitě ztuhly kolem rukojeti brusky tak, že jsem je skoro nemohl narovnat. Mozek mi našeptával: Vykašli se na to. Jdi domů. Jedno pivo tě srovná a zítra to zkusíš znova.
Jenže pokaždé, když jsem chtěl flexu vypnout a odejít, vzpomněl jsem si na ten sestry zdvižený palec. Vzpomněl jsem si na švagra, který riskuje vlastní dílnu kvůli chlapovi, co včera zažil delirium. A vzpomněl jsem si na syna. Zatnul jsem zuby a brousil dál. Držel jsem se té práce jako záchranného kruhu. Jiskry mi lítaly do obličeje, v uších mi hučelo, ale s každým obroušeným kusem železa jsem měl pocit, že obrušuju tu špínu, co v sobě nosím.
Když směna skončila, švagr přišel, poklepal mě po rameni a neřekl nic víc než: „Dobrá práce. Zítra v sedm.“Nohy mě sotva donesly domů. Ruce se mi třásly dál, ale tentokrát to nebylo absencí alkoholu. Byla to poctivá, chlapská únava z práce. Ten večer jsem usnul bez alkoholu. A poprvé po mnoha letech jsem usnul s pocitem, že jsem si těch patnáct set korun vydělal s čistou hlavou. Ještě jsem sice nesvářel, ale ten den jsem pochopil, že to železo nakonec zlomím. Nebo ono zlomí mě.
Další díl mého příběhu najdete na následujícím odkazu:
