Článek
První facka od paní psycholožky sice zabrala, ale léčebný režim na uzavřeném oddělení 12A vás rychle vrátí na zem.
Slova paní psycholožky o mém synovi a o mém vlastním tátovi mi sice vrtala v hlavě každou volnou vteřinu. Jenže ranní nástupy, komunita a stereotyp dnů mě zase pomalu začaly obrušovat. Člověk v léčebně hrozně snadno sklouzne k tomu, že začne „sekat dobrotu“ jen proto, aby měl klid od personálu. A přesně v této fázi falešného příměří se mnou, přišla druhá schůzka.
Strach v tyrkysovém křesle.
Tentokrát už jsem věděl, do čeho jdu. Žádné nohy přes nohu. Žádné falešné sebevědomí. Seděl jsem v křesle a ruce se mi potily na kolenou ještě dřív, než paní psycholožka vůbec stiskla kliku. Když vstoupila, měla na sobě opět ten svůj profesní, ale hřejivý a odzbrojující úsměv. Sedla si, otevřela ten samý blok a chvíli mě jen pozorovala. „Michale, minule jsme mluvili o tom, že se musíte začít mít rád,“ začala bez dlouhých úvodů. „Jak se vám s tou myšlenkou žilo posledních pár dní?“ „Zkouším to, paní psycholožko,“ hlesl jsem a upřel pohled na prázdný košíček na stolku. „Ale upřímně? Nejde to. Nejvíc mě žere ten rozvod. Nemůžu se s tím smířit. Pořád mám v sobě tu strašnou křivdu, že mě žena odkopla zrovna v době, kdy mi bylo nejhůř. Že mě v tom nechala samotného, když jsem ji nejvíc potřeboval.
“ V hlase se mi mísil vztek se slzami. Paní Jana položila blok na stůl. Ten pohyb byl pomalý, ale mně bylo jasné, že teď přijde další chirurgicky přesný řez přímo do mé ublížené, zhrzené duše. „Michale, vy se na to pořád díváte sobeckou optikou ublíženého alkoholika,“ řekla s nesmírným pochopením, ale ledově pevně. „Musíte pochopit jednu věc. Ono to takhle muselo dopadnout. Vaše bývalá žena vás neodkopla, protože by vás už neměla ráda. Ona jen už prostě nemohla dál.“ „Představte si tu bezmoc, ten strach, ve kterém musela každý den vedle vás dýchat,“ pokračovala. „Jednala čistě pudově – jako máma lvice, která musela ochránit vašeho syna a samu sebe před vámi a před tou démonickou nemocí, která vás ovládla.
Vy jste potřeboval dostat přesně tuhle facku.
Strašnou, devastující facku, která vám konečně otevře oči a donutí vás vnímat realitu. “Zareagoval jsem dotčeně, srdce mi bušilo až v krku: „Facku? To nebylo žádné plácnutí, paní psycholožko. To bylo regulérní koleno z výskoku a přímo do tváře! Vždyť mě to zničilo! Ten zatracený chlast mi vzal rodinu!“ „Ne, nezničilo,“ přikývla bez emocí. „Ta facka vás probrala z letargie. Dokud se topíte v sebelítosti a říkáte si, jaká jste chudák oběť, které všichni ublížili, nemusíte nic dělat. Je to pohodlné. Nemocný mozek alkoholika miluje bezmoc, protože bezmoc je nejlepší omluvenka pro další napití. Přestaňte se chovat jako oběť svého vlastního života. Vaše minulost je fakt. Nezměníte ji. Ale vaše budoucnost se tvoří teď, v tomhle křesle tady se mnou.
Život po léčebně a nový začátek.
Když jsem odcházel z místnosti, už jsem neměl hlavu jako pátrací balón. Měl jsem v ní zvláštní, chladné ticho a v očích pálivé slzy. Ale paní psycholožka opět zasáhla přesně cíl. Trvalo to dlouho, musel jsem ujít obrovský kus cesty plný pochybností a pádů. Dnes, když se na to podívám s odstupem roku a několika měsíců a s čistou hlavou, vím, že ten rozvod byl tehdy opravdu tím nejlepším možným řešením pro nás pro všechny. Moje žena udělala to nejtěžší rozhodnutí, aby zachránila to nejcennější – našeho syna. A paradoxně právě díky tomu máme dnes s bývalou ženou normální, čistý a kamarádský vztah. Bez křivd, bez výčitek.
V naprostém klidu si předáváme syna, občas si pošleme nějakou drobnost nebo pozornost pro radost. A já? Když můžu, strašně rád jí s čímkoliv pomůžu. Bývalé ženě je sice někdy z hrdosti blbé si o pomoc říct přímo, ale máme skvělého syna, který už toho hodně chápe. Prostě se mě zeptá on, mamce o tom neřekne a já to rád zařídím a je to vyřešené. Ta tehdejší facka od života mě nebolela napořád. Naopak vyčistila vzduch, vyhnala z našeho prostoru alkoholového démona a dala nám šanci fungovat lidsky, dospěle a s úctou jeden k druhému.
Vzkaz pro ty, kteří prožívají stejné peklo.
Na závěr bych chtěl nechat jedno poselství pro všechny z vás, kteří doma prožíváte podobné peklo a nevíte, jak pomoci alkoholikovi k probuzení. Nebojte se udělat rázný krok. Sebelítost a nekonečné dávání dalších šancí alkoholika nevyléčí, jen ho utvrdí v tom, že může pít dál. A vy se budete trápit. Alkoholika musíte probudit. Musíte ho donutit přemýšlet a postavit ho tváří v tvář absolutním následkům jeho chování – a to i za cenu nejvyšší, kterou je rozvod. Někdy totiž musíte rodinu nejdřív zdánlivě rozbít, abyste v budoucnu zachránili životy všech jejích členů.
Michal.
