Článek
Systém, který nade mnou zlomil hůl
Když mě sestra do Kroměříže přivezla, věřil jsem, že se prostě vrátím do známého prostředí. Že si sednu na protialkoholní oddělení, doktoři mi ošetří omrzlé nohy a já si odkroutím další léčbu. Jenže realita mě hned u příjmu profackovala. Lékaři se podívali do mých záznamů. Třikrát neúspěšná ústavní léčba. Pokaždé recidiva, pokaždé rychlý pád zpátky na dno, který nakonec skončil až na ulici.Verdikt zněl chladně a nekompromisně: „Pane Michale, na protialkoholní oddělení vás nepřijmeme. Už pro vás nemáme žádný program. Nemáme vám co nabídnout, naše možnosti jste vyčerpal.“ Byl to strašný pocit. Oficiální razítko na to, že jste odepsaný případ. Že pro medicínu neexistujete jako člověk, kterému stojí za to pomáhat, ale jen jako statistická chyba, která plýtvá místem. Sestra tam stála se mnou a já viděl, že ani ona tohle nečekala. Domů mě vzít nemohla, na ulici mě nechat nechtěla. Co teď?
Oddělení 12A: Vítejte v pekle
Lékaři nakonec našli řešení. Abych neskončil v mrazu, přeložili mě na pavilon 12A. Urgentní příjem. Uzavřené oddělení pro nejtěžší psychické stavy, akutní psychózy a lidi, kteří se pokusili vzít si život. Jakmile za mnou zapadly těžké dveře a cvaknul zámek, ocitl jsem se v úplně jiném světě. V bublině absolutního lidského neštěstí. Kolem mě byli lidé, kteří křičeli ze spaní, lidé, co se houpali na postelích v naprosté apatii, a ti, u kterých musel personál nonstop hlídat, aby si neublížili. Hned na začátku jsem dostal koňské dávky silných psychiatrických léků. Měly mě zklidnit, utlumit absťák po chlastu a asi i potlačit ten šok z prostředí. Po těch prášcích jsem byl jako v mlze. Celé dny se mi slévaly do jednoho nekonečného šedivého pásu. Chodil jsem po chodbě jako oupor, nohy mě v obvazech pořád pálily a v hlavě mi hučelo.
Sám mezi stíny
Byl to strašný paradox. Na ubytovně nebo v parku jsem se bál nože a zimy. Tady na dvanáctce „áčku“ jsem byl sice v teple a dostával jsem najíst, ale ta psychická zátěž byla možná ještě horší. Člověk tam hrozně snadno sklouzne do pocitu, že sem vlastně patří. Že z téhle psychiatrické klece už se nikdy nedostane ven mezi normální lidi. Jediné, co mě drželo nad vodou, byla ta rozdělaná práce mých zničených nohou, o které se tam sestřičky naštěstí staraly, a vědomí, že venku za těmi zamřížovanými okny je moje sestra. Ta sestra, která mi slíbila, že zatímco já budu tady zavřený mezi sebevrahy a blázny, ona venku vymyslí plán. Musel jsem to vydržet. Musel jsem ty silné léky a křik z okolních pokojů přežít, protože to byla moje jediná, poslední cesta, jak se jednou vrátit zpátky do reality. Jenže dny plynuly a já netušil, jak dlouho mě v tomhle očistci ještě nechají…
Další díl mého příběhu najdete na následujícím odkazu:
https://medium.seznam.cz/clanek/michal-k-jsi-jen-alkoholik-ty-jeste-muzes-vsechno-napravit-304563
