Článek
Můj první důležitý souboj s chlastem na oddělení 8A před několika lety.
Sedím v křesle a hlava mi hučí myšlenkami. Teď tady na 12a mám čas přemýšlet nad tím jak se to všechno vlastně semlelo, že jsem teď tady. Když je člověk střízlivý, začínají se mu vracet vzpomínky. Vzpomínám na svou první léčbu v Kroměříži. Tehdy jsem to udělal jen proto, abych přesvědčil svojí ženu, že se napravím a že všechno bude zase v pořádku. Plán byl jasný vydržím tam tři měsíce, ona se uklidní a já se vrátím normálně domů. Vždyť jsem měl přece všechno pod kontrolou. Alespoň jsem si to myslel.
Žena mě odvezla do Kroměříže.
Sám jsem se objednal a za měsíc mi dali termín nástupu. Prošel jsem přes centrální příjem a zamířil rovnou na „osmičku“ – protialkoholní oddělení. Když mě žena vysadila, objala mě a řekla „Drž se a dej se do pořádku.“ Vzal jsem kufr a šel pomalu k hlavním dveřím. Celou cestu jsem si v duchu opakoval její slova, dej se do pořádku. Dám se do pořádku. Sice bych to zvládl sám, ale dobře, pro klid v rodině to udělám. Tehdy jsem si ještě vůbec nepřipouštěl, že bych měl já sám nějaký problém. Žil jsem v iluzi, že mám všechno pod kontrolou a léčba je jen divadlo pro ostatní. Zazvonil jsem na zvonek v přízemí. Po chvíli mi přišel otevřít statný starší muž. Jeho kamenná tvář a stříbrné vousy mě okamžitě zarazily. V duchu jsem si hned řekl, tak s tímhle chlapem žádná sranda nebude.
„Pojeďte za mnou,“ prohodil muž stroze.
U sesterny jsem musel hned dýchnout do testeru na alkohol. Když se na displeji ukázala nula, teprve mě vyzvali, abych vstoupil dovnitř. Následovalo rychlé administrativní kolečko. Během krátkého přijímacího pohovoru jsem se snažil situaci zlehčovat. Řekl jsem, že sice piju o trošku víc, ale dělám to hlavně proto, že to začíná vadit manželce. Pohledu staničního, jsem raději nevěnoval pozornost. Nechtěl jsem vidět, co si o mém zlehčování myslí. Ošetřovatel mě vzápětí odvedl na pokoj. Jeho hlas zněl nekompromisně. „Vyndejte všechny věci na postel a připravte je ke kontrole. “Prohledal můj kufr s naprostou důkladností, která mě až zarážela. Obracel v rukách každý kus oblečení, prohmátl kapsy. Nakonec mi nekompromisně zabavil nůžky a malý kapesní nůž. „Tohle budete mít u nás v trezoru,“ řekl chladně. „Za chvíli za vámi přijde předseda komunity nebo někdo jiný ze starších pacientů a vysvětlí vám režim. “Zůstal jsem na pokoji sám. Seděl jsem na tvrdé posteli a v hlavě mi divoce hučelo. Sakra, co jsem to zase udělal? Kde to vůbec jsem? V hlavě mi ale stále běžely ty staré, hloupé mechanismy. Říkal jsem si, no co, když mě tady naštvou, prostě zavolám ženě, ať pro mě přijede, a jedu domů. Přemýšlel jsem tehdy jako naprostý hlupák, chráněný zdí vlastního popírání. Dveře se po chvíli otevřely a dovnitř vstoupil kluk, od pohledu stejně starý jako já. „Čau, vysvětlím ti pravidla, jak to tady chodí,“ spustil bez obalu. „Základ je jednoduchý: jakmile uslyšíš gong, okamžitě házíš všechno za hlavu a mažeš do hlavní společenské místnosti. Tady máš cedulku se jménem, tu si dej na postel. Hned si přečti denní a provozní řád, protože večer už vyfasuješ svoje první rajóny na úklid. A nejdůležitější věc – dokud se nenaučíš nazpaměť terapeutické desatero, které visí támhle na zdi, nemáš šanci dostat se ven na zahradu. Zatím čau. “Zbytek toho prvního dne se slil do zvláštního, monotónního polospánku.
Dokola jsem očima přejížděl body nemocničního řádu a snažil se do hlavy natlačit slova desatera.
Jedinou úlevou byly cesty na kuřárnu, kde se v hustém dýmu mísily osudy chlapů, kteří na tom byli stejně jako já. Pak přišel večer a s ním první realita léčebného drilu – rajóny. Dostal jsem hadr, kbelík a musel jsem drhnout přidělený úsek chodby. Po úklidu následovala chvíle u televizních zpráv, ale na ty nikdo pořádně nekoukal. Všichni jsme odpočítávali minuty do večerky. Noc byla dlouhá, plná cizího chrápání a mých vlastních těžkých myšlenek. Ráno nás z postelí vyhnal neúprosný budíček. Okamžitě jsme museli vyskočit, vzorně ustlat postele podle pravítka a pustit se do ranního úklidu. Každý na svém rajónu. Když bylo hotovo, nastoupila služba na kontrolu čistoty. Sebemenší šmouha nebo prach znamenaly jediné – předělat. Až po schválení úklidu jsme se dočkali snídaně, kterou jsme do sebe naházeli v napjatém tichu. Po snídani nás gong svolal do hlavní místnosti. Čekala nás ranní komunita. Vůbec jsem netušil, co mě tam čeká. Sedli jsme si do velkého obdélníku do béžových vysokých křesel. V čele seděla paní primářka, vedle ní psycholožka a sestry. U dveří jako tichá stráž seděl ošetřovatel. Nejprve proběhlo ranní hlášení, ze kterého jsem tehdy ještě vůbec nechápal, o čem je vlastně řeč.
Všechno mi to přišlo cizí, vzdálené.
Pak ale přišla moje chvíle. Paní psycholožka se rozhlédla a klidným hlasem řekla: „Máme tady nového člena naší komunity. Prosím, aby se nám představil. “Automaticky jsem se postavil a chtěl začít mluvit. Psycholožka mě ale rázným pokynem ruky okamžitě posadila zpátky. „Tady se sedí, když máte slovo, Michale,“ přerušila mě. Zaskočeně jsem klesl do křesla, polkl a spustil znovu „Jmenuji se Michal K., jsem z Uherského Hradiště, je mi 39 let a jsem ženatý.“ V duchu jsem si říkal, že to mám úspěšně za sebou. Omyl. Paní psycholožka se lehce usmála a položila zdánlivě jednoduchou otázku „A proč jste k nám do nemocnice přišel, Michale? “V ústech mi okamžitě vyschlo. „No,“ zakoktal jsem se, „mám asi trošku problém s pitím, tak nevím…“„Kdo vám říká, že máte problém?“ kontrovala s úsměvem. „Moje žena,“ odpověděl jsem popravdě. Ona se znovu pousmála, opřela se a podívala se na mě „Vy sám si to nemyslíte, Michale? “Začal jsem se kroutit: „Tak jako… vím, že to někdy přeženu, tak asi jo, mám. “V tu chvíli jsem poprvé intensivně ucítil pohledy všech v místnosti.
Sledovala mě primářka, personál i desítky očí ostatních pacientů.
Ruce se mi začaly okamžitě potit. Psycholožka pokračovala bez sebemenšího náznaku soucitu „A kolik toho vypijete, Michale? „„Tak… láhev vína. Někdy přes den, nebo o víkendu,“ vypustil jsem ze sebe. Mezi pacienty to v tu ránu zašumělo. Ten okamžitý rozruch mě úplně vyvedl z míry. Chlapi se na sebe začali dívat a uchechtávat se. „Ano? Láhev?“ opakovala psycholožka a její úsměv definitivně zmizel. „Nic víc? To jako že vypijete jednu láhev vína a žena vás kvůli tomu pošle sem, ano? “Teď už se mi dívala tvrdě a nekompromisně přímo do očí. „Tak co kdybyste nám laskavě, Michale, řekl, kolik toho opravdu vypijete za den a za týden, co? Co kdybyste v sobě sebral odvahu a zkusil jednou nelhat sobě ani nám tady? Nemusíte mít strach, všichni tady sedí na stejné lodi jako vy. A vy je touhle lží jenom urážíte. “Vlila se do mě horká krev. Viděl jsem, jak se ti chlapi kolem mně ušklíbali a tiše se smáli mé naivitě. Cítil jsem se zahnaný do kouta, ponížený, ale v tom tlaku se ve mně něco zlomilo. Mnohem hlasitěji a tvrději, než jsem měl původně v úmyslu, jsem ze sebe vychrlil „Tak fajn! Dobře! Chlastám doma tajně. Klidně litr vodky nebo fernetu a do toho několik piv! Pokaždé pak vytuhnu, takže přesný počet piv ani nevím! “V místnosti zůstalo absolutní, hrobové ticho. Chlapi se už neusmívali. Smích vystřídalo porozumění, pár z nich chápavě přikývlo. Psycholožka se na mě podívala, tentokrát už mírně, a tiše se zeptala „Jaký to byl pocit, Michale?“ Bylo mi strašně do breku. Sevřel se mi krk, ale zároveň to byla nepopsatelná, obrovská úleva. Jako by ze mě vteřinu po tom výbuchu spadlo obrovské, tunové břímě, které jsem na zádech vláčel celé roky. Když komunita skončila, všiml jsem si, že za mnou začali sami od sebe chodit ostatní kluci. Podávali mi ruce a představovali se. Už jsem pro ně nebyl lhář, který si přišel do léčebny odpočinout před manželkou. Stal jsem se jedním z nich. Takhle začala moje první léčba. Tady, v tom béžovém křesle, jsem poprvé v životě vyslovil nahou pravdu. Tady jsem si poprvé naplno přiznal realitu a právě v ten moment začal můj nejtěžší, ale nejdůležitější boj v životě.
Nejtěžší lži nejsou ty, které říkáme světu kolem nás, ale ty, kterými krmíme sami sebe, abychom nemuseli čelit vlastní bolesti.
Dokud žijeme v sebeklamu, že máme všechno pod kontrolou, stavíme kolem sebe vězení s neviditelnými mřížemi. Skutečné přiznání bolí. Pálí jako čistý alkohol v otevřené ráně, svléká člověka donaha a bere mu poslední zbytky falešné hrdosti. Ale teprve ve chvíli, kdy odhodíme masky a vyslovíme tu surovou, nezkrášlenou pravdu nahlas, stane se zázrak. Mříže povolí. Ta obrovská tíha, která nám celé roky drtila hruď, najednou vyprchá. Úleva, která po přiznání přichází, není znamením slabosti ani porážky. Je to okamžik, kdy unavený bojovník konečně složí zbraně v marném boji se sebou samým, aby mohl začít skutečně žít. Pravda nás sice nejdřív zlomí, ale je to jediný základ, na kterém se dá postavit nový, pevný a svobodný život. Michal K.
