Článek
Neviditelné oběti střízlivého pekla.
Když se léčí alkoholik, celý svět se začne točit jen kolem něj. Řeší se jeho zlomená duše, jeho absťáky, jeho démoni a jeho šance na záchranu. Všichni ho litují, všichni mu drží palce. Jenže v tomhle sobeckém kruhu se strašně často zapomíná na ty, kteří bezmocně stojí ve stínu. Na rodinu. Na ty, kteří tu spoušť museli uklízet. Pravda je totiž taková, že rodina trpí mnohem víc než samotný alkoholik. On má totiž únikový východ. Když už nemůže unést realitu, strach a vlastní svědomí, prostě se napije. Otupí se. Spláchne tu nesnesitelnou bolest levným chlastem a na pár hodin upadne do milosrdné tmy, kde nic nebolí. Ale ti blízcí vedle něj? Ti tu možnost nemají. Ti jsou celou tu dobu stoprocentně střízliví. Prožívají to nekonečné, syrové peklo v kuse. Každou minutu, čtyřiadvacet hodin denně, sedm dní v týdnu. Bez anestezie absorbují každý váš pád, každou lež, každý zpackaný den a každou bezesnou noc plnou strachu, jestli ráno ještě vstanete. Vy spíte v lihovém oparu, ale oni umírají strachy a bolestí s otevřenýma očima. Na tohle se zapomíná. Na to střízlivé peklo, které jim pálí duši zaživa. To, že budu do konce svého života vděčný své sestře, mamince a švagrovi, už jsem psal. Jsou to moji andělé. Snažím se jim svou vděčnost dávat najevo každým svým nadechnutím, každým střízlivým dnem.
Jenže hluboko v srdci mě pálí ještě jeden obrovský dluh. Dluh vůči jedné výjimečné ženě, které jsem sliboval lásku, ale místo toho jsem jí daroval patnácté patro očistce. Mé bývalé ženě. Nebudu tě jmenovat, vím a plně respektuju, že si to nepřeješ. Ale chci ti odsud, z úplného dna své uzdravující se duše, složit to nejhlubší poděkování. Děkuju ti za to, jak neskutečně skvělá žena jsi byla. Dneska, když mám čistou hlavu, nechápu, kde jsi vzala tu nadlidskou sílu. Co všechno jsi za těch dvanáct let dokázala vydržet, vytrpět a odnést na svých zádech. Žít vedle opilce, dívat se na trosku, v kterou jsem se proměnil, a zkoušet v tom marastu udržet zbytek domova, musel to být strašný, nekonečný zlý sen. Peklo, které jsem ti připravil já. Prosím tě, pokud je to v lidských silách, odpusť mi to. Odpusť mi každé zklamání, každou slzu a každý den, kdy jsem tě zradil pro láhev. Přeju ti z celého srdce, z každé buňky svého těla, ať jsi v životě už jen a jen šťastná. Zasloužíš si klid a lásku, kterou jsem ti já dát nedokázal. Dokud budu dýchat a dokud budu žít, budu tě mít pořád hluboko v srdci rád. A pamatuj si, prosím – kdykoliv, s čímkoliv a v jakoukoliv vteřinu jsem tady pro tebe a našeho synka. Už ne jako troska, ale jako chlap, na kterého se můžete spolehnout.
Michal.
