Článek
Rozhovory s paní psycholožkou mě neuvěřitelně pomáhaly. I za cenu, že přicházela šílená, bolestivá procitnutí.
Každý den jsem se díval kolem sebe. Pozoroval jsem lidi s těžkými, vrozenými psychickými poruchami. Lidi, kteří za své démony nemohli, lidi, kterým chemie v mozku rozmetala realitu na kusy, aniž by tomu mohli jakkoliv zabránit. A pak jsem se podíval na sebe. Chlap, co měl v rukách řemeslo, řidičák na náklaďák, zdravé tělo a rodinu, která ho měla ráda. Já neměl vrozené šílenství. Měl jsem jen slabou vůli. Dobrovolně jsem lil do chřtánu levný chlast, dokud mě to nesrazilo na chodník v parku. Mezi těmi skutečně psychicky nemocnými lidmi jsem si poprvé naplno uvědomil velikost svého problému. Připadal jsem si jako ten největší zbabělec na světě.
První návštěva sestry ( vzpomínka). Prázdná schránka.
Po pár dnech na oddělení za mnou přijela sestra. Sestřičky mě odvedly do návštěvní místnosti. Sedli jsme si naproti sobě. Léky mě držely v naprosté apatii, neměl jsem v sobě žádnou radost, žádný strach, žádný hněv. Byl jsem jen prázdná schránka. Sestra se na mě chvíli dívala a pak se tiše zeptala „Jak ti je, Michale? Víš vůbec, kde jsi a co se kolem tebe děje?“ Jen jsem unaveně pokrčil rameny. Neměl jsem sílu nic vysvětlovat. Ona se ale nevzdávala „Máš nějakou představu, co chceš dělat dál? Až tě odtud pustí?“ Podíval jsem se na ni skrz tu tlumící chemii a řekl jsem pravdu, kterou jsem tehdy uvnitř sebe cítil „Je mi to jedno. Život už mě nezajímá. Nemám žádnou budoucnost.“
Hrůza v sesterských očích.
Až teď, s odstupem několika měsíců si uvědomuju, co ta moje slova musela způsobit. Naplno si představuju tu čistou, paralyzující hrůzu, která se v tu vteřinu objevila v jejích očích. Vždyť ona pro mě riskovala všechno. Zachránila mě z mrazu, vyřídila nemocnici, nenechala mě umřít, vozila mi věci. Celou tu dobu doma nespala a vymýšlela plán, jak mě vrátit do života. A já tam seděl, tupě zíral do stolu a oznámil jí, že mě to vlastně vůbec nezajímá. Že chci prostě jen přestat existovat. „To myslíš vážně, Michale?“ vydechla šokovaně a hlas se jí zlomil. „Tobě je to vážně jedno?“ Ten moment visel ve vzduchu jako těžká olověná deka. Sestra se dívala na svého bratra, ze kterého ulice a chlast vycucaly poslední zbytky lidské vůle a touhy žít. Byl jsem na absolutním emociálním dně.
Druhá návštěva: Když v očích svitla naděje.
Pak ale přišel ten moment, o kterém jsem vám psal. Rozhovor u stolu s Pavlem z Bruntálu. Mužem, kterému zemřela dcera i žena, a který mi vpálil do obličeje, že já jsem jen alkoholik a můžu všechno napravit. Rozhovory s paní psycholožkou a hodně času na přemýšlení Tyhle facky mě probraly. Z Kroměřížské mlhy jsem se začal pomalu drápat zpátky na světlo. Když za mnou sestra přijela příště, návštěvní místnost byla stejná, ale já už byl jiný. Už jsem neseděl s tupým pohledem zabodnutým do stolu. Vnímal jsem. A ona to poznala hned. Sedla si naproti mně, podívala se mi do očí a vážným hlasem řekla „Mluvila jsem s panem primářem Michale. Byl to rozhovor na hodinu.
Primářovo varování a sesterská oběť.
Sestra mi pak začala vyprávět, co jí pan primář řekl. Nebral si servítky. Položil před ni krutou pravdu, kterou si lidé venku málokdy uvědomují „Řekl mi, že se mám sama rozhodnout, jestli ti chci opravdu pomoct,“ pokračovala tiše. „Varoval mě, abych byla připravená na to, že se to nemusí podařit. Řekl: Můžete se z toho složit taky. Pomáhat takto psychicky zlomenému člověku, který je těžce závislý na alkoholu a dokázal vás a vaši maminku na šest let úplně odstřihnout skrze chlast, může mít nevratné následky i pro vás. “Mrazilo mě, když jsem to poslouchal. Primář měl pravdu. Šest let jsem na ně kašlal, chlast byl přednější než rodina. A teď tu sestra seděla a riskovala vlastní psychické zdraví, aby mě vytáhla z bahna. Primáři do telefonu na rovinu řekla, že to dělá i kvůli naší mámě. Která je dost nemocná a těžce nese, jak její syn skončil a kam až dopadl. To vědomí, že kvůli mně máma pláče, bolelo víc než jakýkoliv absťák.
Ultimátum: Komunita na rok.
Pan primář, ale nad mým případem hůl nezlomil. Naopak. Viděl, že se ve mně po těch týdnech v Kroměříži začíná něco lámat. „Dobře, dám vám pár návrhů,“ řekl tehdy sestře. „Musíme ho probudit. On už teď vypadá, že uvažuje lépe, některé věci ho tady začínají probírat z letargie. Takže máte možnost, jak ho z toho zkusit dostat. Vyzkoušejte komunitu. Ať se tam začne učit řád úplně od znova. Buď mu to pomůže, anebo ho to zdravě nasere a otevře mu to oči. On byl normálně fungující člověk, nechlastal odjakživa. Je potřeba ho vrátit myšlenkově do toho stavu, kdy se cítil dobře a žil jako člověk.“ Když sestra domluvila, viselo mezi námi ticho. Už to nebyla olověná deka apatie jako minule. Byl to začátek nového plánu. Cesty, která měla trvat rok. Rok v komunitě, bez chlastu, s tvrdým režimem. Představte si to. Chlap, co ještě před nedávnem chlastal a tvrdil, že nemá budoucnost, najednou dostal na stůl nabídku vrátit se mezi živé. Nebylo to lehké slyšet. Ale poprvé po šesti letech temnoty mi došlo, že tu šanci musím chytit pod krkem. Kvůli mámě, kvůli sestře, synovi a poprvé v životě i kvůli sobě!!! Michal.
Důležité upozornění!!!: Závislost na alkoholu je těžká nemoc, která neničí jen alkoholika, ale i jeho okolí. Pokud prožíváte to samé, co já ve svých příbězích, nebo máte někoho takového v rodině, nebuďte na to sami. Léčba má smysl – i kdyby měla být na několikátý pokus. Kde hledat pomoc anonymně a zdarma: Národní linka pro odvykání: 800 350 000 (každý všední den 10:00–18:00) Anonymní alkoholici (AA) v ČR: www.anonymnialkoholici.cz (skupinová podpora bez odsuzování) Nepít a žít: www.nepitzit.cz (skvělá komunita a podpora pro abstinující) Krize v akutní nouzi: Linka první psychické pomoci – 116 123 (nonstop a zdarma)..Vždy je naděje.
