Článek
Zůstal jsem stát sám před starou budovou. Jeden jediný barák, kousavý chlad a kolem dokola jen stromy. Žádná úniková cesta, žádné město na dohled. Jen absolutní izolace a ticho, které mi řezalo uši. V jedné ruce jsem svíral sportovní tašku a v kapse ten kroměřížský sešit. V břiše se mi převaloval strach tlustý jako hroch.
U těžkých dveří na mě čekala terapeutka. Říkejme jí třeba Jana. Hezky se usmívala a hned spustila: „Ahoj, ty jsi Michal, že? Tak pojď dál. Tady si sedni a nikam nechoď. Teď tady bez dozoru nikam nesmíš. Nejdřív svolám komunitu a bude se hlasovat o tvém přijetí .“ Než jsem stihl cokoli odpovědět, Jana vyšla ven na dvůr a silně zamlátila na velkou železnou kolejnici. Ten ostrý, kovový zvuk se rozlehl lesem a mně projel jako břitva až do morku kostí. Signál. Moje poprava, nebo moje záchrana. Za pár minut se začala scházet celá komunita. Postupně, jeden za druhým, vcházeli do místnosti a sedali si do velkého kruhu.
V kruhu bylo přesně čtrnáct židlí. Já byl čtrnáctý člen. Čtrnáctka byla maximální strop, víc lidí ta budova nepojmula. Ty obličeje si vybavuji dodnes. Každou vrásku, každý tvrdý, propitý nebo sjetý pohled. Jména si z pochopitelných důvodů musím vymýšlet, ale ty výrazy ze své hlavy už nikdy nevymažu. Terapeutka Jana ticho v místnosti přerušila a začala mluvit: „Svolala jsem mimořádnou komunitu. Máme tu nového člověka. Jmenuje se Michal a přišel přímo z uzavřeného oddělení léčebny v Kroměříži.“ V tu vteřinu se všech třináct párů očí otočilo na mě. Byl to strašně nepříjemný, tísnivý pocit. Jako by mě rentgenovali a hledali, kde jsem prasklý. Podívala se na mě Jana: „Tak nám řekni, proč jsi tady, Michale. A co se v tvém životě vlastně stalo. Chceme to slyšet bez lží a bez polopravd.“
Zůstal jsem sedět jako opařený. Nikdy v životě jsem nemluvil před tolika cizími lidmi o svém alkoholismu. Nikdy jsem před tolika lidmi nerozebíral své pocity. Bylo to pro mě tehdy něco naprosto nepředstavitelného, něco, co jsem prostě nedokázal udělat jen tak na povel. A tak jsem tam jen seděl, křečovitě zíral na ty lidi a oni koukali na mě. Čekali. Atmosféra v místnosti houstla s každou vteřinou ticha. Všichni mě měli přečteného, ale nikdo mi nehodlal pomoct. „Tak do toho, Michale,“ prolomila to ticho chladně Jana. „Pokud to neřekneš, nebudeš přijatý a jdeš hned pryč. Zpátky na ulici.“ Nadechl jsem se. V plicích mě pálil chlad. Nic jiného mi nezbývalo. A řekl jsem to, co jsem musel říct. Prostě čistou, syrovou pravdu. Mluvil jsem asi čtyřicet minut. V místnosti bylo úplné, hrobové ticho. Vyblil jsem tam celých těch patnáct let, ty pády, tu hanbu. Když jsem skončil a utřel si pot z čela, bláhově jsem čekal, že to je všechno. Byl to obrovský omyl.
Okamžitě začal brutální křížový výslech. Slovo si vzala první dívka. Mohlo jí být tak třicet let, narkomanka, říkejme jí třeba Denisa. Prohlédla si mě od hlavy k patě a jedovatě prohodila: „Ale ty nejsi moc propitý, Michale. Máš docela pěkný ksicht. Jak dlouho že jsi chlastal?“ „Ze začátku normálně, jako každý chlap,“ odpověděl jsem a snažil se, aby se mi netřásl hlas. „Ale posledních šest let už hodně tvrdě. Skoro každý den.“ „Aha,“ pokračovala Denisa a nespustila ze mě ty své zelené ostré oči. „A to ses opíjel jen tak do nálady?“ „Ne,“ řekl jsem. „Dokud jsem neodpadl.“ „Aha. Stejně nechápu, že jsi na tom fyzicky tak dobře. To mi prostě nejde do hlavy,“ kroutila nevěřícně hlavou.
V tu chvíli se do mě obula druhá holka, Petra: „Jak dlouho jsi byl ženatý?“ „Dvanáct let? „„Co žena, dobré? Zahýbal jsi jí, když jsi chlastal? Mlátil jsi ji?“ Při těch slovech se do mě vlila čistá krev vzteku. Celé tělo mi ztuhlo, pěsti se mi samy zaťaly. Podíval jsem se na ni a hlas se mi zařízl do vzduchu jako pila: „Ne! NIKDY jsem své ženě nebyl nevěrný a v životě jsem na ni nesáhl. Na ni ani na syna!“ „Aha. Tak proč jsi teda chlastal?“ pálila dál Petra bez špetky soucitu. „Co jsi zapíjel? Jaký žal?“ Zůstal jsem na ni zírat. Ta otázka visela ve vzduchu jako těžký, špinavý balvan. Podíval jsem se do kruhu na ty lidi a pak jsem tiše přiznal to, co mě samotného uvnitř nejvíc sžíralo: „To já právě nevím. Na to neznám odpověď.“
Terapeutka Jana mě celou dobu pozorně sledovala. Viděla přesně ten moment, kdy už toho na mě začíná být moc a kdy to má utnout. Jedním rychlým pohybem hlavy dala těm dvěma holkám jasně najevo: zatím to stačí. Slovo si ale hned vzal Pavel. Byl to dvoumetrový habán v koženém křiváku, dlouhé vlasy stažené do copu a přísný, nečitelný pohled kriminálníka. „Kolikrát jsi se byl léčit?“ zeptal se mě hlubokým basem. „Třikrát,“ odpověděl jsem. „Na protialkoholním a teď naposledy na psychiatrickém uzavřeném oddělení. Na protialkoholním už mě neměli co nabídnout.“ Pavel se nahlas a cynicky zasmál. „Vážně? Já tam byl patnáctkrát a vždycky mě vzali na pohodu. Dobře tam vaří, že? Měl jsem hrozně rád ty jejich snídaně.“ Jen jsem na něj nehnutě zíral a vůbec jsem nevěděl, co mu na to mám říct. Ten jeho ledový klid mě úplně ochromil.
Jana uznala, že pro začátek už mám v sobě emocí až po okraj. Otočila se ke mně a položila mi tu nejzásadnější otázku: „Co od toho tady vlastně očekáváš, Michale?“ „Nevím,“ polkl jsem hořkost v krku. „Chtěl bych prostě přestat pít a začít normálně žít. Chodit do práce, vídat syna, mít zase svoje vlastní bydlení. Moc bych si to přál.“
V místnosti na vteřinu zavládlo absolutní ticho. Všichni se dívali na mě – na chlapa, který právě před nimi odhodil veškerý svůj posraný alibismus, svlékl se donaha a ukázal svou zlomenou duši. „Budeme hlasovat. Kdo je pro, aby tu Michal zůstal a pokusil se vrátit zpátky do života?“ Srdce jsem cítil až v krku, krev mi bušila ve spáncích. Podíval jsem se na ty tváře kolem sebe. Jeden po druhém, bez váhání. Pavel v křiváku, Petra, Denisa, i všichni ostatní. Všichni do jednoho zvedli ruku. Byl jsem přijat. Takhle proběhl můj první den v komunitě uprostřed lesů.
Michal.
