Článek
Nejdřív si pusťte video na https://www.youtube.com/watch?v=ZpKSoB6gzuc a hlavně si poté (s pomocí překladače) přečtěte několik (z více než dvou tisíc) jeho komentářů. Myslíte si, že něco takového je možné jen v Rusku, případně Severní Koreji či Číně? Já ne. I kdyby ano, uvědomme si, že tyto národy vlastní jaderné zbraně. Ať chceme, nebo ne, tento problém se týká i každého z nás.
Příčinu bych hledal ve větě: „Nikdy se z ničeho nepoučíme, zato si vždy na všechno zvykneme.“ Na to první totiž potřebujeme notnou dávku úsilí a myšlení, u toho druhého vystačíme s nalháváním a pohodlností.
Poučení je pokaždé spojeno s pochopením podstaty. Je zapotřebí nejdříve vynaložit velké úsilí na získání a zpracování potřebného množství informací a poté nezaujatě vyvodit závěry. Do popředí se musí dostat rozum, emoce musí zůstat stranou. Navíc řešíme (dávnou) minulost, abychom se v (spíše daleké) budoucnosti nedostali do podobné situace. Sociální tlak na řešení v přítomnosti je tudíž minimální; máme tendenci jednat v duchu hesla: „Co (nyní) řešit nemusíme, neřešme.“
U přizpůsobení je to přesně naopak. Emoce, zejména hrdé nadšení a podvědomý strach, velmi snadno vedou naše kroky, racionální uvažování se vypíná. Tlak okolí je obrovský, máme nutkání vše řešit neodkladně, zbrkle. Minulost je v našem zastřeném uvažování zjednodušená, zkreslená či nepodstatná, dominantní se stává (silně prožívaná) přítomnost, očekávání týkající se blízké i vzdálenější budoucnosti bývají nereálná a naivní.
Z těchto důvodů se člověk stal tvorem téměř nepoučitelným a nekriticky přizpůsobivým.
Jedná se o přírodní zákon, proti kterému jsme bezbranní, nebo jen o sociální úkaz, se kterým si zatím nevíme rady? Jsem optimista, jsem přesvědčen o tom druhém. Musíme ale všichni nejdřív pochopit dvě základní lidské vlastnosti, touhu po moci a docilitu. Dvě strany téže mince.
O tom, že mezi námi existují jedinci, kteří touží po moci a chtějí ostatním vládnout, snad nepochybuje nikdo z nás. O čem ale mnoho lidí pochybuje, je fakt, že většina z nás „touží“ podřizovat se autoritě, moci a vládě někoho jiného. Tato (podvědomá a přirozená) poddajnost, podrobivost, sociální učenlivost se nazývá docilita. Míra docility je hlavním ukazatelem, jak vysoko by se chtěl jedinec v mocenské hierarchii nacházet.
Kdo přijme moc, měl by přijmout odpovědnost za osud všech, kterým vládne. Postarat se o jejich ochranu a co možná nejlepší uplatnění ve společnosti. Musí umět nastavit normy a zákony tak, aby každý jedinec mohl svobodně jednat, a přitom se nemohl dotýkat práv jiného a celá společnost mohla nerušeně prosperovat. A také si s pokorou uvědomit a veřejně přiznat možnosti a limity svého konání. Jednoduše neslibovat nesplnitelné a právně zajistit svou vlastní odvolatelnost.
Kdo předává moc jinému (ať již volbou nebo pasivním smířením), měl by přijmout spoluodpovědnost za jednání toho, komu jakýmkoli způsobem moc svěřil. Věřit mu, aktivně ho (zejména v těžkých chvílích) podporovat i (rozumně) tolerovat. Na druhou stranu mít možnost otevřeně vyjádřit svoje pochyby či nesouhlas, mít možnost spustit kontrolní mechanismy. Nebát se (pod tíhou faktů) změnit své názory a postoje. Přijmout demokratická pravidla; uvědomit si, že „kdo neobléká můj dres“, nemusí být nutně mým nepřítelem.
Poučení by mělo být následující – ať již mocenská struktura společnosti vypadá jakkoliv, každý člen společnosti musí mít alespoň minimální podíl na moci. Nikdy nesmí nastat možnost, aby veškerou moc získal jednotlivec či jakákoliv zájmová skupina.
Aby společnost mohla správně, zdravě fungovat, je nutné neustále zvyšovat všeobecnou vzdělanost a kompetentnost, ale zejména vzájemnou úctu, pokoru a odpovědnost. Bohužel, pokora často chybí vládnoucím elitám a odpovědnost a vzájemná úcta nám všem.
