Článek
Zamyšlení šesté: My a komunikační technologie – kdo koho má pod kontrolou?
Kdyby do výchovy promlouvali pouze rodiče a lidé z našeho blízkého okolí, nebyla by dle mého soudu situace ve společnosti tak zoufalá. Bohužel, zvláště však v současné době, do ní zasahují další výchovní činitelé – sociální sítě, masmédia, reklama.
Jak jsem se už dříve zmínil, děti pro svůj vývoj potřebují přísun zpracovatelných informací a zpětnou vazbu se svým sociálním okolím. Velkou roli pro ně již od předškolního věku začnou sehrávat skupiny vrstevníků. Ale ty vždy nemusí být (a často také nejsou!) z masa a kostí. A na rozdíl od necenzurovaného výchovného přístupu k „živým“ kamarádům svého potomka je zde zapotřebí důsledná kontrola. Proč?
V sociálních sítích spatřuji největší riziko ve výchovném procesu jedince. Zkuste se zamyslet, co každému z nás mohou dát, ale také co všechno mohou vzít.
Sociální sítě velmi usnadňují komunikaci ve všech směrech. Nemusíte vynaložit téměř žádné (fyzické) úsilí co se týče překonání vzdáleností, výběru a počtu komunikujících, díky nepřímému kontaktu nejenže nemusíte mít strach z případného fyzického ohrožení, můžete také udržet svou anonymitu a všelijak se přetvářet a zdokonalovat svou identitu. Hezké, že? Jenže tyto možnosti má i druhá komunikující strana. A ta může mít úplně odlišné zájmy než vy. Nesmíme také zapomenout na třetí subjekt, který zde vstupuje do hry, provozovatele sociální sítě.
Každá provozovaná sociální síť je firma. Velmi bohatá. Kde se ale bere její bohatství? Asi těžko z charitativních příspěvků vděčných uživatelů, kterým sociální síť pomohla zlepšit život. Informace, které sami ochotně a naivně svěřujeme druhé komunikující straně, často mohou skončit úplně někde jinde. U někoho, kdo je schopen je velmi dobře zpeněžit. A ten „někdo“ udělá úplně všechno proto, aby měl co největší vliv na ty, co ho živí. Na koncové uživatele sociálních sítí. Stejně jako se z nás v minulém století snažila komunistická strana prostřednictvím zpravodajských a zábavných pořadů v televizi vychovat „uvědomělé občany“, dnes se snaží obchodní korporace prostřednictvím masmédií a internetu vychovat z nás „uvědomělé uživatele a konzumenty“. A tento druh výchovy je na rozdíl od té naší rodičovské velmi precizně propracovaný.
Lze s tím vůbec nějak bojovat? Lze docílit, aby naše dítě bylo šťastnější, když najde na Vánoce pod stromečkem kytaru nebo brusle než mobil či tablet?
Ano, i když v dnešní době s velkými obtížemi. Čím dříve bude mít možnost být vaše dítě „on-line“, tím bude větší pravděpodobnost, že vaši výchovnou úlohu v budoucnu převezme virtuální svět. Zpočátku bude zářit štěstím nad novým mobilem a tabletem, bude nadšené z „nových přátel“ nalezených na sociálních sítích, úžasně se zklidní a vy budete překvapeni, jak rychle se díky této technické vymoženosti bude rozvíjet. Po nějaké době se ale může vaše dítě začít měnit a vy nebudete mít ani potuchy proč. Ani ve snu vás nenapadne, že se například kvůli své naivitě dostalo do drápů kyberšikany nebo začalo vyznávat zcela odlišné kulturní normy, než jaké jste se mu doposud snažili vštěpovat vy. Může se stát, že vám přestane důvěřovat a váš výchovný vliv se začne postupně vytrácet. Jedinou zbraní (dle mého soudu), jak tomuto katastrofickému scénáři předejít, je oddálení nákupu jakýchkoli komunikačních technologií na co možná nejpozdější dobu a podporování „konkurenčních nevirtuálních aktivit“. Musí platit: „Kdo si hraje (tzn. má smysluplnou činnost), nezlobí“ a ne, „Kdo je on-line (tzn. připojen k internetu), ten nezlobí“. A když už se nelze těmto moderním vymoženostem vyhnout, bedlivě sledujte, jakým způsobem je vaše dítě využívá.
Zamyšlení poslední: Jde láska s rákoskou dohromady?
Výchova nikdy nebyla a nebude snadnou záležitostí. Naučme se vnímat svět svých svěřenců podobně jako pan učitel Hnízdo ve skvělém filmu Obecná škola. Poté si uvědomíme, že tvrdost a vlídnost nemusí být vždy v protikladu. Že do výchovné hry musí občas vstoupit i rákoska, ale v budoucnu musí nastat čas, kdy bude rituálně zlomena.
To nejdůležitější, co bychom měli mít při výchově vždy na mysli, je obraz osobnosti našeho svěřence v dospělém věku. Chovejme se k němu po celou dobu tak, abychom si s odstupem času mohli bez sebeklamu říci: „Dobře jsme ho vychovali.“ A do konce svého života se mohli radovat z jeho úspěchů a osobního štěstí.
