Hlavní obsah
Seberozvoj

Kde se skrývá lidský um? Aneb O ztracených a znovunalezených zdrojích rozvoje osobnosti

Tlačítkem Sledovat můžete odebírat oblíbené autory a témata. Najdete je v Moje sledované na tomto webu nebo na Seznam.cz.

Foto: Seznam.cz
14. 11. 13:58

V minulosti jsme uměli mnoho věcí, které již dnes neumíme. V budoucnosti budeme potřebovat dovednosti, které si v současnosti (zatím) nejsme schopni osvojit. To první je škoda, to druhé obrovský problém.

Článek

Je to už více než třicet let, co jsem poprvé stanul tváří v tvář svým prvním žákům, a stále se nemohu zbavit dojmu, že něco při výchově a vzdělávání děláme špatně. Konkrétně, „co“ mně došlo až v poslední době, v době koronaviru a války na Ukrajině – připravujeme své svěřence na život, jaký je teď, přesněji jaký byl ještě před několika lety, ale ne na takový, jaký bude. A že bude jiný, o tom snad už nepochybuje žádný rozumně uvažující člověk.

Abychom tento problém úspěšně vyřešili, musíme nejdříve nalézt odpovědi na následující otázky: „Čeho a jak toho chceme ve výchovně-vzdělávacím procesu dosáhnout?“ a „Jaké možnosti (zdroje) nám v této oblasti umožní pracovat pokud možno jednoduše, ale hlavně efektivně?“

Čeho chceme při výchově a vzdělávání dosáhnout?

Konkrétní výchovně-vzdělávací cíl nám v záplavě všemožných moderních pedagogických přístupů často uniká – zralá nezávislá osobnost schopná spolupráce s ostatními, která se v proměnlivém prostředí dokáže sama o sebe, o své mladé potomky i své stárnoucí rodiče náležitě postarat. Jinak řečeno, výchova a vzdělávání by se mělo zabývat rozvojem osobnosti. Ať již v budoucnu budeme volit jakoukoli výchovnou či vzdělávací strategii, tuto skutečnost musíme mít vždy na mysli. A kdykoli se nám začne tento cíl vzdalovat, musíme rychle zareagovat. Nečekejme, že se to samo nějak později vyřeší.

Jak toho dosáhnout?

Na otázku „Jak správně vychovávat a vzdělávat?“ nikdy nenalezneme univerzální odpověď. Jsme osobnostně různí; co se osvědčí u jednoho, selže u druhého a naopak. Každý z nás pro svůj osobnostní rozvoj potřebuje trošku něco jiného.

Z tohoto jednoduchého důvodu nezbývá nic jiného, než stále hledat nové možnosti a zkoušet je uplatnit v praxi. Ty, které se u daného jedince osvědčí, používat a rozvíjet, a ty, které se neosvědčí, (prozatím) odkládat stranou.

Problematiku zacházení s různými výchovně-vzdělávacími „možnostmi“ neboli „zdroji“ se pokusím rozebrat v následujícím textu.

Co všechno může sloužit jako výchovně-vzdělávací zdroj?

Často za výchovně-vzdělávací zdroj považujeme pouze nějaký odborný produkt – učebnici, výukový program, Wikipedii. Nedochází nám, že na rozvoj a utváření osobnosti (a daleko významněji!) působí další faktory – lidé v našem blízkém okolí a s nimi spojená jakákoli vzájemná interakce, fyzikální jevy v přírodě a jejich vliv na nás. Zkrátka nejen z kvalitních výukových materiálů, ale z čehokoli zachytitelného našimi smysly jsme schopni se poučit nebo se něco nového a užitečného naučit. Pro vybudování „fungující“ osobnosti toho potřebujeme daleko více než pár knížek a počítač s internetem.

Až si uvědomíme, co všechno může zdrojem být, pak ho teprve můžeme cíleně vyhledat a začít efektivně využívat. Ale to není zdaleka vše, s čím bychom měli vystačit. Kromě těchto dvou zmíněných - vyhledávání a využívání zdrojů – si musíme osvojit ještě další dvě následující, zvláště pak v dnešní době daleko důležitější kompetence.

Přiznám se, slovo „kompetence“ nemám rád. Každý z nás ho chápe trošku jinak, takže ho raději nazvu pro všechny uchopitelnějším pojmem „um“ („dovednost“, „umění“).

1) Umění vyhledávat zdroje

Kolikrát v životě se vám stalo, že jste uviděli jiného člověka, jak si jednoduše a s bravurou poradí s nějakým, v minulosti pro vás neřešitelným problémem? Mně osobně mnohokrát. Začnete na něj zírat jako malé dítě s otevřenou pusou. Pak se ale zamyslíte a řeknete si, že jste pěkný ňouma. Důvod je prostý. Používá běžně dostupné prostředky a lehce osvojitelnou technologii, tedy zcela obyčejné zdroje, o kterých jste však vy neměli doposud ani tušení.

Největší neduh ve výchově a vzdělávání je stereotyp – něco se někde naučíme nějak zvládat nebo vnímat, a ať se později děje cokoli, zarytě se držíme původně nabytých dovedností a návyků. Jestliže se například jako malé děti naučíme číst, psát a počítat určitou metodou, budeme s nejvyšší pravděpodobností v dospělosti stejné „know-how“ používat i u svých potomků a po učitelích chtít, aby při výuce postupovali úplně stejně. Nejlépe, aby používali stejné učebnice jako za našeho mládí, stejné postupy, stejný typ hodnocení. A velmi často se utvrzujeme v přesvědčení, že za jakýkoli výchovně-vzdělávací neúspěch může porušování těchto osvědčených metod. Strach z neznámého a (našimi smysly) neověřeného se projevuje v plné síle.

Svět se překotně mění, naše myšlení bohužel ne. Velmi neradi, zvláště s přibývajícím věkem, se učíme novým věcem, nahrazujeme a doplňujeme původní postupy, měníme své názory. My, dospělí, bychom už přece měli všechno znát a umět!

Jsme ovládaní obavami. Že ještě teď něco nevíme nebo neumíme, že ztratíme autoritu. Že už nemáme v dospělosti právo na nedokonalost a na odpověď „Nevím“.

Když se zbavíme pohodlnosti a strachu, vynoří se před námi nečekané obzory. Nebude nám zatěžko se něco nového z oblasti IT přiučit od svých dětí či žáků, s pomocí moderních technologií se úspěšně potýkat s nástrahami on-line výuky, s přispěním otevřené komunikace efektivně spolupracovat s ostatními dospělými (rodiči, učiteli). V pokoře před často nevyzpytatelným světem spatříme nové zdroje v běžných věcech a činnostech, jimiž jsme každodenně obklopeni – v dovednostech jiných lidí bez ohledu na věk a na tituly, v moudrých myšlenkách vyslovených ústy odborníků nebo starých praktiků, v sociálních a přírodních událostech, které se stále dokola opakují, v technologiích, jimiž si mnozí z nás dokážou velmi usnadnit nebo i znepříjemnit život. Stačí si jen přesně uvědomit, co chceme druhého (nebo i sebe) naučit, a pak za pomoci otevřených smyslů a mysli z výše nabízených zdrojů vyhledat ty nejvhodnější, které můžeme nejlépe využít k dosažení konkrétního cíle.

Ideální zdroje jsou ty, s jejichž pomocí dosáhli jiní nejlepších výsledků. Na druhou stranu si musíme uvědomit, že dostupnost nejkvalitnějších zdrojů bývá zpravidla omezená a že i ty méně dokonalé mohou být pro nás přínosné. Bezmyšlenkovitě nezavrhujme tedy ani ty, o kterých mohou být ostatní přesvědčeni, že nemohou být nikomu užitečné.

2) Umění využívat zdroje

Chceme-li zdroj efektivně využívat, musíme se se vším, co je s ním spojeno, nejprve dokonale seznámit a také odhadnout jeho možnosti. Kniha je pro nás bezcenná, neumíme-li číst, kladivo je pro nás k ničemu, když nevíme, kde ho uchopit a kam s ním udeřit. A těžko nás naučí plavat někdo, kdo sám plavat neumí.

Schopnost využívat zdroje je úzce spojená s aktivním přístupem. A máme-li k čemukoli aktivně přistupovat, nevyhneme se námaze a stresu.

Mnozí z nás (bohužel i pedagogů) považují stres za něco škodlivého, čeho bychom se měli za každou cenu vyvarovat. Zejména u dětí. Jako ochranu před všemi nástrahami světa kolem nich vytváříme „bezpečnostní bubliny“ a při prvním náznaku vzlyku či jiného nekomfortu začneme jakýkoli stresor eliminovat. Vůbec nás při tom nenapadne, že právě on může být v danou chvíli jedním z nejlepších výchovných zdrojů. Doporučuji přečíst si knihu Pavla Koláře Posilování stresem (Galén, 2020) nebo některou knihu od Mariana Jelínka, např. Neztraťte motivaci v době blahobytu (Portál, 2017).

Kdo nic nezkusí, sice nic nepokazí, ale taky se nic nenaučí. A cokoli nové, co začneme dělat, samozřejmě bolí. Ale překonáme-li počáteční odpor prostředí, začne nás překvapovat, jak se při téže činnosti s postupem doby nadřeme méně a méně. Až najednou zjistíme, že všechno jde „nějak úplně samo“. Vzpomeňme si například, jak jsme se v mládí učili jezdit na kole nebo malou násobilku. A kolikrát jsme si při tom řekli, že se to nedá nikdy naučit. Teď umíme jezdit skoro poslepu, a když se nás někdo o půlnoci zeptá: „Kolik je šestkrát pět?“, bez zaváhání odpovíme: „Třicet“. Jakmile si něco dokonale osvojíme, pak to jsme schopni kdykoli využít a spotřebujeme při tom minimum energie.

Jak tedy správně využívat zdroje? A od kdy?

Jakmile dítě poprvé spatří svět, je doslova bombardováno všemožnými podněty. Spíš je problém odfiltrovat ty potřebné pro osobní rozvoj. V tomto ohledu bychom měli důvěřovat přírodě a její snahu jen podporovat. Fyzikální jevy a sociálně-emoční podněty rodičů se stávají prvními zdroji, které začne dítě využívat. Získává tak první dovednosti a návyky, které může později využít jako další zdroje.

Na první úskalí narazíme při rozvoji sociálních a emočních dovedností, kdy dítě pozná, že zdroje lze nejen využívat, ale i zneužívat. Začne plakat, aniž by mělo hlad, žízeň nebo ho něco bolelo či prožívalo nějaké (fyzikální) nepohodlí. Důvodem je „jen“ připoutání naší pozornosti.

Jestliže se nenaučíme správně vyhodnocovat situaci (nerozlišíme „proč“ pláče), začne dítě už v předškolním věku mistrovsky manipulovat se svým sociálním okolím. V oblasti vztahů mu to sice přinese jisté výhody, ale v těch ostatních to bude mít (a nejen pro něho) katastrofální dopad. Každý jedinec kromě vhodných podnětů a bezpečného prostředí potřebuje pravidla, podle kterých se už odmala bude řídit. Jinak hrozí, že si svých zdrojů nebude umět vážit, a tím pádem ani nezíská schopnost jich plně využívat.

3) Umění vážit si zdrojů

Přijdu z práce nebo ze školy domů, umyju si ruce, napiju se a něco sním. Pak sednu do křesla a v televizi si pustím nějaký dobrý film nebo na počítači nějakou hru…

Proč píšu o tak banálních a samozřejmých věcech? Protože za určitých okolností tak banální a samozřejmé vůbec být nemusí – kde máte jistotu, že budete mít práci, možnost chodit do školy, kde bydlet, že z kohoutku poteče voda, že budete mít na dosah potraviny, technologické vymoženosti jako ledničku, televizi a počítač, že někdo bude stále schopen vyrobit pohodlné křeslo, natočit kvalitní film nebo vymyslet zábavnou hru?

A stačí tak málo, například vypnout elektrický proud – na hodinu, na den, na týden, a všechno bude jinak. Nejdřív se zhroutí naše pohodlí, pak naše životní úroveň a nakonec i naše bezpečí. Naše existence je velice křehká, ale my přesto máme ve zvyku vše brát jako samozřejmost. Obětujte deset minut času, zhlédněte dokument Biosféra 2 na https://www.youtube.com/watch?v=EuD_qufz–I a trošku popřemýšlejte.

Samozřejmé věci, včetně zdrojů, často nevnímáme, proto si jich ani nevážíme. Všichni, nejen děti, se musíme učit veškeré „samozřejmosti“ vnímat a radovat se z nich. Slova jako „je tu nádherně“, „je to okouzlující, ohromující, neuvěřitelné“ nebo i ta prostá „dobrý den“, „prosím“ a „děkuji“ by měla být u každého z nás na denním pořádku. Naučme se nejdřív vážit těchto „maličkostí“ a později snad už budeme schopni každý zdroj nejen náležitě ocenit, ale i ochránit. Přistupujme ke světu s pokorou a úctou, protože kdykoli o cokoli, co je v něm, můžeme během chvilky přijít.

4) Umění být nezávislý na zdrojích

Ať se nám to líbí nebo ne, každý zdroj jednou vyschne – sebelepší myšlenka zastará, i ten nejvzdělanější člověk zemře, sebedokonalejší nástroj se opotřebuje, i to největší naleziště nerostů se vyčerpá. A co horšího – až na výjimky nebudeme nikdy vědět, kdy tento konkrétní okamžik nastane. Příroda je v tomto ohledu velmi nevyzpytatelná a my se musíme na tuto skutečnost umět připravit.

Je velmi těžké, poté co nalezneme zdroj, naučíme se ho využívat i vážit si ho, nevybudovat si na něm závislost. Oblíbené a pro nás přínosné věci a lidi milujeme a jejich ztrátu vždy poneseme těžce. Na druhou stranu se z toho nesmíme nikdy zhroutit, i když se nám může zdát, že všechno ostatní ztratilo smysl. Ovládnutí umění vyrovnat se se ztrátou oblíbeného zdroje a jeho nahrazení jiným je nezbytností.

Jak toho ale dosáhnout? Už odmala bychom měli děti učit, že nic není věčné a všechno je nahraditelné. Jakákoli věc, technologie i člověk. Při plnění jakéhokoli úkolu hledat různé zdroje i různá řešení. Nespoléhat na jediného člověka, aktivně vytvářet, budovat vztahy, pečovat o ně. Rozvíjet se mnohostranně, tělesně i duševně a hlavně stále. Cokoli se můžeme v životě naučit, naučme se! Nikdo z nás nemůže tušit, jestli se nám v životě něco nepříjemného nestane a kdy se nám bude v budoucnu nějaká předtím opomíjená dovednost či vědomost hodit. Ve svém životě můžeme přijít o cokoli, nikdy ne však o všechno!

Kudy dál?

Své tělo nebo jeho části na rozdíl od hardware počítače tak snadno nenahradíme, ale s naším „lidským softwarem“ to už může být úplně jiná písnička. Záleží pouze na nás, jak tyto „aplikace“ – dovednosti a způsoby myšlení – dokážeme „instalovat“, „využívat“ a ty zastaralé nebo již nepotřebné „mazat“. Přestože si při početí geny (tedy tělesné i duševní dispozice) nevybíráme, nikdo nám nemůže zakázat, jak s nimi později naložíme. Na druhou stranu nesmíme ani opomíjet fakt, že nás budou sklony, nadání či inteligence při osobnostním růstu omezovat. Ne každý z nás, ať se již budeme snažit jakkoli, se může stát vynikajícím vědcem, sportovcem či umělcem. Je proto důležité předem odhadnout, kam cíleně směřovat svůj osobnostní rozvoj a jakou energii při tom vynaložit.

Své úsilí bychom tedy měli zaměřit dvěma směry:

1) na zvládnutí všech základních (praktických) dovedností a návyků, které nám umožní soužití nejen s ostatními členy společnosti, ale i celou přírodou, a

2) na rozvoj svých silných stránek, které nám přinesou sebeúctu i uznání druhých a možná přežití nás všech v naší nejisté budoucnosti.

Stát se šťastným neznamená nezbytně být nejlepším, někdy stačí být „pouze“ dobrým, užitečným a milovaným.

Máte na tohle téma jiný názor? Napište o něm vlastní článek.

Texty jsou tvořeny uživateli a nepodléhají procesu korektury. Pokud najdete chybu nebo nepřesnost, prosíme, pošlete nám ji na medium.chyby@firma.seznam.cz.

Reklama

Související témata:

Sdílejte s lidmi své příběhy

Stačí mít účet na Seznamu a můžete začít psát. Ty nejlepší články se mohou zobrazit i na hlavní stránce Seznam.cz