Článek
Tento emočně vypjatý rozhovor dívenky předškolního věku se svojí asi šedesátiletou babičkou jsem nedávno spolu s dalšími spolucestujícími musel nechtěně vyslechnout v brněnské MHD. Všichni jsme se ocitli v rozpacích. Promiňte, všichni ne – dotyčná předškolačka, poté, co se uklidnila, nepocítila ani špetku studu. Bylo zřejmé, že tato situace nebyla pro ni ničím neobvyklým. Dívenčino nadřazené a přezíravé chování ke své babičce mě přimělo k několika zamyšlením…
Zamyšlení první: Chováme se při výchově ještě přirozeně, nebo už ne?
Kdyby to byl jediný incident tohoto druhu, asi bych na dané téma tento článek nepsal. Spíš mám však pocit, že společenských excesů spojených s nevhodnou výchovou, či rovnou „nevýchovou“, přibývá a v budoucnu mohou pro společnost představovat neřešitelný problém.
Návod, jak se úspěšně vypořádat s tímto fenoménem, může být překvapivě jednoduchý. Stačí vycházet z naší lidské přirozenosti, efektivně ve výchovném procesu využívat veškerý repertoár výchovných prostředků či opatření, důsledně se vyhýbat jakékoli formě týrání a být ochotný se ve výchově angažovat. Až na výjimky, o kterých se zmíním později, budou výsledky prakticky okamžité. Úspěšnost ale bude silně záviset na prolomení jednoho pedagogického tabu. Za chvíli pochopíte jakého…
Hlavní důvod výchovných problémů, zejména nerespektování autorit, je podle mého mínění odklon od naší biologické podstaty. Máme tendenci pohlížet na lidskou komunitu jako na něco nezávislého na přírodě, něco, co na každého jednotlivce dokáže jako na čistý list papíru zapsat morální kodex společnosti, kde cílem výchovného procesu je mírumilovný občan zbavený jakýchkoli známek agresivity. Tudíž logicky musíme agresivitu z výchovného působení odstranit. A když někdo přestane fungovat, jak má, začneme hledat příčiny všude možně, jen ne tam, kde se skutečně skrývají – v naší přirozenosti formované miliony let evolucí. Zatímco naše ratolesti dokážou přirozeně používat veškeré dostupné (i násilné) prostředky k dosažení svých cílů, my jako pedagogové za nimi z výše zmíněného důvodu značně zaostáváme.
Ať si již myslíme cokoli, agresivita je našemu biologickému druhu vlastní. Problém není v tom, že ji v sobě máme, ale že s ní nedokážeme zacházet. Tvrdím, že je to jako s ohněm – dobrý sluha, ale zlý pán. V současné době ji už nemusíme používat k získávání obživy (jestliže se zrovna v hypermarketu nepopereme o poslední kus zlevněného zboží), zpravidla ani nemusíme bránit své teritorium před cizími nájezdníky (jestliže se zrovna někdo nerozhodne, že nám „pomůže“ sklidit naši úrodu brambor). Nicméně téměř celou lidskou historii jsme tohle dělat museli, takže evoluce nám tyto schopnosti hluboce vryla do našich genů. A geny mají i děti. Nejen to, ve vývoji jedince má celá historie našeho druhu snahu opakovat se – proč mají děti tendenci prát se o hračky a svému sourozenci krást jeho bonbony?
Kvůli této skutečnosti musíme vychovávat. Dokud je to potřeba. Dokud se jedinec nedokáže „vychovávat sám“, jinak řečeno, dokud nedospěje. Ideální stav nastane, když se to podaří co nejdříve. V opačném případě nastane problém, z dotyčného jedince se postupně stává delikventní osoba.
Když si uvědomíme všechny tyto skutečnosti, pochopíme, že výchovný proces může u každého jednotlivce trvat různě dlouhou dobu. Poznal jsem rodiny, kdy se výchova obešla bez jediného trestu (zajímavé je, že se vždy jednalo o dcery, jen v jednom případě o syna), a také rodiče, kteří dle mého soudu neudělali žádnou výraznější výchovnou chybu a jejich dítě se ocitlo na morálním scestí (zajímavé je, že se vždy jednalo o syny, nikdy o dcery). Zajímavý byl i jeden případ zkušené pěstounky, která bez větších obtíží se svým manželem vychovala šest dětí a se sedmým (opět synem) si nevěděla rady. Zkrátka některé jedince nemusíte vychovávat (pomocí trestů) vůbec, některé (přes používání jakýchkoli trestů) budete muset vychovávat celý život. Navíc, s velkým úsilím a nevalným úspěchem. Naštěstí pro společnost je těchto problémových jedinců minimum (řádově jen několik procent populace), zbytek je při vhodném výchovném vedení docela snadno zvladatelný.
Ptáte se, jak tedy správně vychovávat? Já si dovolím otázku obrátit – jak v žádném případě nevychovávat? Důvod je prostý. Jak jsem dříve naznačil, na rozdíl od mnohých věhlasných pedagogů si myslím, že schopnost „vychovávat“ máme vrozenou. A naši malí svěřenci mají zase vrozenou schopnost „poslouchat“. Tudíž kdybychom se zcela drželi své přirozenosti, tak výchovné chyby snad ani dělat nemůžeme.
Slova „vychovávat“ či „poslouchat“ dávám do uvozovek záměrně. Musím jejich význam upřesnit, protože si pod nimi může každý z nás představit ledacos.
Výchova či vychovávání znamená v mém pojetí záměrné usměrňování, které by mělo mít za cíl poskytnutí nezbytné ochrany, obživy, získání vzdělání, vybudování osobnosti a samostatnosti svěřence. Poslušnost znamená podřizování se autoritě k naplnění těchto výchovných cílů. Tyto vlastnosti nedědíme po svých předcích jen my lidé, ale celá živočišná říše. Zamyslete se, jak často máme možnost u zvířat vidět „špatnou výchovu“ svých mláďat? Já to občas vidím jen u domácích mazlíčků. A ty nevychovávají jejich zvířecí rodiče ale my, lidé.
Zkusme se tedy držet těchto vrozených dispozic. Když výchovně neselžeme, tzn. poskytneme dítěti nezbytnou ochranu, obživu, vzdělání, budeme utužovat jeho osobnost a vést ho k samostatnosti, máme velkou šanci, že nás bude dítě respektovat a podřizovat se těmto výchovným cílům.
