Článek
Zamyšlení druhé: Je lidskému druhu násilí cizí, nebo vlastní?
Mezi hlavní výchovné prostředky nepochybně patří probouzení zájmu, pochvaly, ale i tresty. Tresty z toho důvodu, že často smysl konkrétního výchovného cíle dítěti není zcela zřejmý (těžko budete moci školákovi prvního stupně ZŠ vysvětlit, nač mu bude dobrý vysokoškolský diplom), nebo z důvodu ochrany budete muset dítěti přenést výchovnou informaci ve velmi krátkém čase. Evoluce nás pro první případ vyzbrojila velice chabě (nikdy ji nezajímá, co bude za deset, patnáct let), zatímco pro druhý perfektně. Sáhnete-li na horká kamna, nejenom že ucítíte okamžitě prudkou bolest, bude vás to pak pálit ještě velmi dlouho. Proč asi? Bez nadsázky se dá říct, že sama příroda je nejvyšší výchovnou autoritou. Dokáže trestat velmi efektivně a tvrdě, ale za běžných okolností jen, je-li to nezbytně nutné.
Dostáváme se pomalu k jádru věci – je ve výchovném procesu legitimní fyzické násilí? Není, ale mělo by být! A je velmi důležité zde zdůraznit, že mluvím o legitimitě (tzn. zákonné možnosti použití) a ne o jeho zavedení mezi běžné výchovné prostředky. Nikdo by se, pokud to není nezbytně nutné, bít neměl, ale na druhé straně nesmí nastat případ, že po spáchaném prohřešku vám dítě do očí řekne, že ho bít nesmíte. Mělo by být použito jen v krajním případě a možnost jeho použití víceméně sloužit jen jako reálná hrozba!
Myslíte si, že je to v současné době utopická myšlenka? Budete se divit, ale není. Legitimní možnost použití násilí existuje od nepaměti v každé společnosti, jen se jí v trestním právu neříká fyzické násilí či tělesný trest, ale donucovací prostředky a nutná obrana.
Nebojte se, nechci pedagogům rozdávat obušky a pistole, ani bezhlavě zavádět policejní praktiky do výchovy a vzdělávání. Jen vám chci ukázat, jak přesně tyto praktiky fungují a hlavně proč.
Jak by každá společnost dopadla, kdyby její bezpečnostní složky nemohly používat donucovací prostředky, což znamená fyzické násilí? Jak je tedy možné, že drtivá většina občanů policii a armádu respektuje, i když její příslušníci obušek použijí zřídkakdy a jen minimum z nich ve svém životě vystřelí na člověka?
Důvodů je několik. Každý, komu bude svěřena jakákoli zbraň, musí napřed projít náročným výcvikem včetně psychologických testů, případné použití donucovacích prostředků je velmi precizně právně ošetřeno. A hlavně, ve vyhrocených situacích téměř vždy postačí ozbrojencovo slovo, někdy i pouhá jeho přítomnost. Policie v demokratické společnosti má možnost použít donucovací prostředky ne proto, aby nás mohla zastrašovat a terorizovat, ale aby nám skutečně mohla pomáhat a chránit nás.
Abychom ve výchově byli schopni efektivně využít tělesných trestů (podobně jako policie donucovacích prostředků k udržení pořádku a bezpečnosti ve společnosti), musíme také projít „proškolením“, právně jejich případné použití ošetřit (a ne naivně se ho snažit zcela eliminovat) a zejména svým svěřencům vsugerovat myšlenku, že v krajním případě lze tělesný trest použít. A když už nikdo, tak alespoň rodiče by toto právo měli mít legislativně zakotveno, aby nemuseli mít strach jako některé jejich protějšky z „pokrokových zemí“, že jim jejich dítě po jednom plácnutí přes zadek stát odebere z jejich péče.
Legislativu nezměním, ale krátké proškolení bych snad zvládl. Jak tedy efektivně vychovávat své potomky, případně žáky?
Zamyšlení třetí: Jak a kdy začít vychovávat?
Před otázkou „Jak?“ bychom si nejdřív měli položit otázku „Kdy?“. Kdy tedy začít vychovávat dítě?
Odpověď je jednoduchá a složitá zároveň. Začít musíme tehdy, když dítě začne svým chováním manipulovat se svým sociálním okolím. Když zjistí, že jeho křik a pláč nemusí sloužit pouze k obstarání obživy, zabezpečení ochrany a předání informace o prožívané bolesti, ale také k upoutání pozornosti, získání výhody před sourozenci či získání předmětu do svého vlastnictví. Rozpoznat tyto dvě základní situace je ale často nesnadný úkol. Kdy dítě uspokojit, anebo výchovně zareagovat považuji v raném věku dítěte za jednu z nejdůležitějších pedagogických dovedností. Zájem, vstřícnost a uspokojení skutečných potřeb dítěte na jedné straně, projevení nesouhlasu, nelibosti či užití zvýšeného hlasu nebo mírného fyzického trestu na straně druhé by měl mít ve své výchovné výzbroji každý rodič, který své dítě opravdu miluje. Dítě se musí naučit orientovat, co je a co není správné, jaké jsou přípustné meze jeho chování (co si může dovolit a co ne).
Rovněž je nutné, aby si dítě uvědomilo, že nic z poskytované péče není samozřejmostí, přestože vše pro ně děláme s láskou, nezištně a rádi. A v neposlední řadě si musí váš svěřenec začít vážit ostatních lidí (a nejen jich) ve svém okolí. Jednoduše řečeno, musí se naučit za všechno s pokorou poděkovat, po sobě uklidit, počkat, až na něj přijde řada, a slušně pozdravit.
Tím jsem také odpověděl na otázku jak dítě začít vychovávat.
Jestliže v tomto období výchovně selžeme (dítě se například naučí pozornost či nabytí předmětu do svého vlastnictví tzv. vyřvat, manipulovat s cizí věcí bez souhlasu majitele, rozbíjet své hračky nebo chovat se neuctivě ke svému okolí), začneme u dítěte postupně ztrácet autoritu a později i výchovný vliv. Nepřeženu, když řeknu, že se situace obrátí – dítě začne „vychovávat“ nás (samozřejmě s poněkud odlišnými výchovnými cíli).
Čím je člověk mladší, tím snáz se vychovává. A čím starší, tím hůře. Za každou výraznou výchovnou chybu později tvrdě zaplatíme. Zvláště když nastane období vzdoru.
Tento pedagogický strašák může mít někdy mírný, někdy naopak až drastický průběh a my jeho intenzitu jen stěží ovlivníme. Geny se v tomto ohledu nemusí projevit (zvláště u děvčat) téměř vůbec, anebo s děsivou razancí; jejich působení souvisí s touhou odpoutávání a osamostatňování a tu máme každý zcela rozdílnou. Největší potíž je v tom, že zpravidla přichází jako blesk z čistého nebe a my jsme jím zaskočeni.
Co si počít s nenadálým vzdorovitým chováním našich ratolestí?
Být na něho předem připraveni. Vyzbrojit se klidem, vytrvalostí a také neústupností. Bez nadsázky (zvláště u těch starších) může dojít k boji, kdo s koho.
Je důležité, aby z tohoto klání vyšel vítězně rodič (vychovatel, učitel) a zároveň se nestal jeho svěřenec poraženým. V žádném případě nesmí pocítit ponížení a despekt, musí vždy zvítězit moudrost a zkušenost. A nemusím dodávat, že při absenci neformální autority to asi půjde stěží. Vše musí proběhnout jako při utkání v ringu, kdy vítěz svého soupeře pošle ranou k zemi, ale poté mu pomůže postavit se zpět na nohy a vše skončí přátelským objetím.
Efektivní volba výchovných prostředků v těchto emočně vyhrocených situacích není snadná, každopádně je důležité mít vždy na paměti, že vše co uděláme, děláme v zájmu dítěte. Zejména tehdy, kdy se rozhodneme ve výchovném procesu použít fyzickou sílu.
