Hloubkový AI výzkum: Co Trump a oslabené NATO znamenají pro bezpečnost Česka?

Tento článek vznikl jako výsledek nové přelomové AI funkce „Hluboký výzkum“, kterou Open AI zpřístupnilo předplatitelům Chatu GPT. Jelikož se snažím držet s technologií krok, chtěl jsem se si tuto funkci vyzkoušet a přesvědčit se, kam se opět možnosti tohoto AI nástroje posunuly. Jelikož je to aktuální téma, tak jsem nástroj požádal o posouzení bezpečností situace v Evropě. Pro transparentnost zde shrnuji základní rysy mého původního promptu, který pro mě Chat GPT shrnul následovně:

Tvůj prompt se zaměřoval na analýzu aktuální mezinárodní bezpečnostní situace s důrazem na Evropu a Českou republiku v krátkodobém (1–2 roky) a střednědobém (3–5 let) horizontu. Konkrétně jsi chtěl posoudit:

Chtěl jsi, aby analýza byla vyvážená, podložená důvěryhodnými zdroji (např. Český rozhlas, ČT, BBC, The Guardian, Politico) a měla formát odborné zprávy s jasnou strukturou a podloženými argumenty.

Výsledek je dle mého názoru nesmírně zajímavou ukázkou současných možností AI a zároveň velmi informativním vhledem do naší budoucnosti a možností jak předejít černým scénářům. Článek níže obsahuje originální zdrojové citace, které „hluboký výzkum“ sám předložil, většinu jsem otevřel a ověřil, text jsem editoval jen minimálně. Článek jsem ale doplnil ilustračními obrázky, které jsem vygeneroval v Adobe Firefly.

Současná mezinárodní bezpečnostní situace v Evropě prochází dramatickými změnami. Nástup Donalda Trumpa do druhého funkčního období amerického prezidenta znamenal zásadní odklon USA od předchozí politiky – Washington pozastavil vojenskou pomoc Ukrajině a narušil tradiční mechanismy spolupráce v rámci NATO​ (denikn.cz; novinky.cz). Evropské státy tak stojí před naléhavou výzvou zajistit svou bezpečnost s menší oporou Spojených států. Tato analýza hodnotí geopolitické změny a jejich dopady, riziko ozbrojeného konfliktu v Evropě, důsledky pro Českou republiku a navrhuje doporučení pro udržení bezpečnosti ČR v krátkodobém (1–2 roky) i střednědobém (3–5 let) horizontu.

Trumpova zahraniční politika přinesla oslabení transatlantické jednoty. V březnu 2025 Trump náhle pozastavil veškerou americkou vojenskou pomoc Ukrajině, údajně aby přiměl Kyjev k ústupkům a jednání o míru​ (novinky.cz). Současně došlo i k omezení zpravodajského sdílení s Ukrajinci, což podle české ministryně obrany Jany Černochové může mít „nedozírné následky“ pro schopnost Ukrajiny se bránit​ (seznamzpravy.cz). Tyto kroky otřásly důvěrou evropských členů NATO v americkou podporu: vyvolaly pochybnosti, zda USA v případě ohrožení skutečně přispějí k obraně Evropy​ (novinky.cz).

Nejvíce znepokojené je východní křídlo Aliance – státy jako Polsko a Pobaltské země, které bezprostředně čelí ruské hrozbě. Reagují urychleným posilováním obrany: Polsko již nyní vydává na obranu téměř 5 % HDP a otevřeně podpořilo Trumpův požadavek zvýšit alianční výdaje na tuto úroveň​ (novinky.cz; novinky.cz). Také Litva avizovala plán navýšit obranný rozpočet na 5–6 % HDP v dalších letech (zahranicni.hn.cz). Naopak některé západoevropské země (např. Německo) takto dramatické navýšení odmítají, což ukazuje napětí uvnitř NATO ohledně spravedlivého dílu břemene​ (spravy.pravda.sk). Trumpova rezervovanost vůči NATO (opakovaně kritizoval spojence a údajně zvažoval i snížení počtu amerických vojáků v Evropě) vede evropské vlády k závěru, že se musí více spoléhat samy na sebe​ (rferl.org; rferl.org). V krátkodobém horizontu tak Evropa čelí oslabené odstrašující síle Aliance na svém východním okraji, což zvyšuje pocit nejistoty zejména v Pobaltí a Polsku. V horizontu 3–5 let lze očekávat, že evropské armády projdou hlubší modernizací a posílením kapacit, aby alespoň částečně vyplnily vakuum po oslabené americké přítomnosti​ (seznamzpravy.cz; seznamzpravy.cz). Pro Česko jako součást východního křídla to znamená, že musí počítat s menší garancí okamžité alianční pomoci a klást důraz na vlastní obranné schopnosti a regionální partnerství.

Trumpova administrativa zásadně přehodnotila přístup k Rusku. Po letech téměř zmrazených oficiálních kontaktů za vlády Joea Bidena​ (ct24.ceskatelevize.cz) nastalo viditelné oteplení dialogu mezi Washingtonem a Moskvou. Ještě před nástupem do funkce Trumpův tým tajně jednal s ruskými představiteli ve Švýcarsku o možnostech ukončení války na Ukrajině​ (ct24.ceskatelevize.cz). Trump dal dokonce najevo, že nepovažuje osobní účast ukrajinského prezidenta Zelenského na mírových jednáních za nezbytnou, protože prý „velmi ztěžuje uzavírání dohod“​ (ct24.ceskatelevize.cz). Tento postoj – fakticky obcházející Ukrajinu – vyhovuje Rusku, které dlouhodobě usiluje o dohodu nad hlavou Kyjeva. Trump ve svém projevu v Kongresu uvedl, že obdržel „silné signály, že [Rusové] jsou připraveni na mír“ (rferl.org).

Současná americká politika tak směřuje k normalizaci vztahů s Ruskem, i za cenu ústupků na úkor Ukrajiny. Analytik Jakub Drmola situaci popisuje tak, že Trumpovi jde primárně o rychlé ukončení konfliktu a „je mu relativně jedno, jak to dopadne. Hlavní je, aby to bylo výhodné pro USA… jde mu o normalizaci vztahů a byznys“, přičemž pákou k dosažení takového cíle je tlak spíše na Ukrajinu než na Rusko​ (irozhlas.cz). Washington vzkázal Moskvě, že je ochoten zmírnit její mezinárodní izolaci, zatímco na Ukrajinu stupňuje nátlak k ústupkům​ (seznamzpravy.cz). V krátkodobém horizontu to vedlo k výraznému zlepšení komunikace USA–Rusko: probíhají intenzivní zákulisní jednání a rýsuje se kompromisní mírový plán. Střednědobě však vyvolává obavy, že příliš vstřícný přístup vůči Moskvě může podkopat bezpečnostní architekturu v Evropě – hrozí opakování politiky appeasementu, kdy ústupky agresorovi nevedou k trvalému míru (někteří komentátoři varují před „novým Mnichovem“ v souvislosti s tlakem dotlačit Ukrajinu k nepříznivé dohodě)​ (plus.rozhlas.cz). Z pohledu Moskvy je Trumpova ochota jednat vítanou změnou – Kreml získal prostor konsolidovat zisky na Ukrajině a současně oslabil soudržnost Západu, aniž by musel čelit dalším sankcím či vojenskému tlaku USA.

Na oslabení amerických záruk reaguje Evropa snahou převzít větší díl odpovědnosti za svou obranu. Výrazným gestem v tomto směru byl návrh francouzského prezidenta Emmanuela Macrona rozšířit francouzský jaderný deštník na evropské partnery (novinky.cz; novinky.cz). Macron v mimořádném projevu (březen 2025) prohlásil, že se Francie musí připravit na realitu, kdy už po boku Evropy nestojí USA, a otevřel debatu o možnostech sdílení francouzského jaderného odstrašení v rámci Evropy​ (novinky.cz). Zdůraznil však, že konečné rozhodnutí o použití jaderných zbraní by nadále zůstalo výhradně v rukou francouzského prezidenta (novinky.cz). Tím dal najevo, že nejde o plné společné řízení francouzského arzenálu, ale spíše o politickou garanci ochrany evropských spojenců (zejména těch, kteří nemají vlastní jaderné zbraně) před ruskou jadernou hrozbou. Tento návrh je reakcí na nejistotu ohledně amerického závazku bránit Evropu​ (denikn.cz; denikn.cz). Paříž také svolala setkání náčelníků generálních štábů evropských zemí, aby projednali posílení evropských obranných schopností​ (novinky.cz).

Rozšíření francouzského jaderného deštníku by znamenalo zásadní posun v evropské bezpečnostní architektuře: de facto posílení role EU v oblasti kolektivní obrany. Evropská unie (respektive jádro států kolem Francie) by mohla získat větší strategickou autonomii a nezávislost na USA. Na druhou stranu návrh vyvolává otázky: Německo a další státy budou zvažovat, nakolik se mohou spolehnout na francouzské jaderné záruky a zda nevzniknou duplicitní struktury ke stávajícímu NATO​ (novinky.cz; novinky.cz).

Česká republika a další středoevropské země zatím vnímají myšlenku čistě evropské obrany skepticky – dávají přednost posilování evropské pilíře NATO před budováním zcela oddělené „evropské armády“​ (novinky.cz). Krátkodobě Macronova iniciativa zvyšuje pocit solidarity a nutnosti evropské jednoty tváří v tvář oslabení NATO. Ve střednědobém výhledu (3–5 let) může vést k praktičtějším krokům: například ke strategickému dialogu o francouzském jaderném odstrašení (podobně jako Macron vyzýval už v roce 2020)​ (eurozpravy.cz) nebo k vytvoření mechanismů, kterými by se evropští partneři podíleli na financování a plánování své jaderné ochrany. To by posílilo roli EU jako garanta bezpečnosti alespoň v části Evropy a zmírnilo dopady výpadku amerického jaderného „deštníku“. Pro EU i NATO však zůstává klíčové, aby tyto snahy Evropu nerozdělily – jak poznamenal český europoslanec Ondřej Kolář, duplicitní struktury by alianci zbytečně vysilovaly, proto je nutné hledat řešení v rámci posíleného NATO​ (novinky.cz; novinky.cz).

Evropa se od roku 2022 již potýká s největším ozbrojeným konfliktem na svém území od druhé světové války – ruskou invazí na Ukrajinu. Otázkou nyní je, zda se tento konflikt může rozšířit nebo zda vznikne nový konflikt v důsledku změn geopolitických poměrů. Kroky administrativy Donalda Trumpa zvyšují nejistotu. Tím, že USA ustupují od podpory Ukrajiny a otevřeně signalizují menší ochotu angažovat se v obraně Evropy, může dojít k oslabení odstrašení vůči Rusku. Někteří analytici varují, že pokud Kreml ucítí příležitost a slabost Západu, může být motivován k agresivnějšímu jednání (seznamzpravy.cz).

Už nyní pozorujeme, že válka na Ukrajině pokračuje – ať už ve formě intenzivních bojů, nebo potenciálně zamrzlého konfliktu – ale za podmínek mnohem nepříznivějších pro Ukrajinu, protože americká vojenská a zpravodajská pomoc výrazně klesla​ (denikn.cz; seznamzpravy.cz). Krátkodobě (v horizontu 1–2 let) hrozí prodloužení a lokalizace konfliktu na Ukrajině, přičemž riziko jeho přelití do dalších částí Evropy zůstává omezené, ale reálně vzrostlo. Přímý střet Ruska s NATO si nadále žádná strana nepřeje – i Rusko si uvědomuje nebezpečí eskalace do jaderné války. Avšak lokální incidenty (např. neúmyslné střety, provokace typu narušení vzdušného prostoru či kybernetické útoky na kritickou infrastrukturu) mohou v atmosféře napjatých vztahů snáze přerůst v ozbrojenou konfrontaci. Střednědobě (3–5 let) závisí riziko konfliktu na tom, jak dopadne válka na Ukrajině a zda se podaří udržet Rusko od dalších revizionistických ambicí. Jestliže by Ukrajina byla přinucena k nevýhodnému míru a Rusko si obnovilo síly, mohlo by po čase (např. za několik let) zkusit opět rozšířit svůj vliv silou, ať už opět na Ukrajině nebo tlakem na jiné sousedy. Alternativně, pokud Západ projeví odhodlání posílit vlastní obranu, může být i oslabené Rusko v příštích letech odrazeno od přímé konfrontace. Celkově lze říci, že Trumpova politika vyvolala nárůst nejistoty a vnímaného rizika konfliktu – pravděpodobnost širokého ozbrojeného střetu v Evropě se sice stále dá považovat za relativně nízkou (ve srovnání s dobou studené války), avšak je nejvyšší od konce 80. let.

Budoucí vývoj války na Ukrajině (a potažmo bezpečnostní situace v Evropě) se může ubírat několika směry.

První scénář počítá s tím, že se Donaldu Trumpovi skutečně podaří vyjednat trvalejší mír mezi Ruskem a Ukrajinou. Tento optimistický scénář by znamenal dohodu, která zastaví boje – možná za cenu ukrajinských územních ústupků – výměnou za bezpečnostní záruky a obnovení vztahů Západu s Ruskem. Nelze vyloučit, že Trump využije americký vliv na obě strany, aby dosáhl „dlouhotrvajícího urovnání války“ (cnn.iprima.cz). Nicméně analytici (např. magazín The New Yorker) hodnotí takový výsledek jako málo pravděpodobný (cnn.iprima.cz).

Druhý scénář je spíše dočasné příměří – jakýsi Minsk 3 – kdy se boje utlumí na základě dohody, ale konflikt nebude vyřešen politicky. Šlo by o pauzu mezi boji (cnn.iprima.cz), která by mohla trvat měsíce či pár let, než jedna strana přistoupí k obnovení ofenzivy. Historická zkušenost s Minskými dohodami z let 2014–2015 ukazuje, že zamrzlý konflikt může opět eskalovat.

Nejpravděpodobnější varianta podle řady pozorovatelů je pokračování konfliktu s podstatně menší americkou podporou Ukrajiny ​(cnn.iprima.cz). V tomto třetím scénáři válka neskončí rychle; Ukrajina bude nadále klást odpor, zatímco Rusko se pokusí maximalizovat své územní zisky na Donbasu a jinde​ (plus.rozhlas.cz). Boje mohou pokračovat v redukované intenzitě (Ukrajina bude hůře vybavena a bude jí chybět klíčová americká zpravodajská podpora, což snižuje efektivitu obrany​ (seznamzpravy.cz; seznamzpravy.cz). Frontová linie by se mohla posouvat ve prospěch Ruska, ale zřejmě nedojde k totálnímu vítězství jedné strany. Drmola odhaduje, že i bez americké pomoci by Rusko „v krátkém horizontu nebylo schopno obsadit celou Ukrajinu“, zvláště pokud nějaká podpora z Evropy vydrží​ (irozhlas.cz). To naznačuje vleklý konflikt opotřebovávacího charakteru.

Čtvrtý, nejhorší scénář by nastal, pokud by došlo k přímé konfrontaci Ruska s NATO. Tato možnost by mohla vzejít buď z úmyslného ruského útoku na některý z aliančních států (například pobaltské země) v domnění, že Aliance kvůli své rozpolcenosti neodpoví jednotně, nebo z neúmyslné eskalace (např. střet ruské a alianční jednotky v prostoru, kde působí obě strany, jako je Baltické moře či vzdušný prostor nad Černým mořem). V současnosti není přímý útok na stát NATO pravděpodobný – ruské síly jsou vázány na Ukrajině a Moskva ví, že by tím formálně spustila článek 5 a válku s celým NATO. Avšak riziko nelze zcela nulovat, právě vzhledem k nejistotě ohledně americké reakce. Pokud by Trump dále zpochybňoval platnost závazků NATO, Putin by mohl mylně uvěřit, že Alianci rozdělí a omezenou akcí dosáhne politického vítězství (podobně jako anexe Krymu 2014 proběhla bez boje). Takový kalkul by ale mohl vést k širšímu konfliktu, pokud by zbytek NATO i přesto reagoval vojensky. Celkově experti považují za nejpravděpodobnější to, že válka na Ukrajině v nejbližších 1–2 letech neskončí definitivně, spíše přejde do fáze omezených bojů nebo vratkého příměří​ (cnn.iprima.cz).

Střednědobě (během 3–5 let) pak hrozí, že pokud bude uzavřeno neuspokojující příměří, konflikt se znovu rozhoří (scénář „Minsk 3“), případně že po krátké stabilizaci uvidíme nový ruský nátlak jinde, třeba v Moldavsku nebo vůči Pobaltí, pokud bude ruský režim stále ambiciózní a Západ nejednotný. Naproti tomu pozitivní střednědobý scénář – trvalý mír – by vyžadoval značnou míru spolupráce velmocí a garance, že Rusko respektuje nové status quo, což při současném rozpoložení ruského vedení není příliš jisté.

Vývoj směrem k míru či naopak k širšímu konfliktu bude záviset na několika klíčových faktorech. Potenciál eskalace konfliktu mohou urychlit zejména důsledky politiky USA. Pokud bude Trumpova administrativa nadále dávat přednost izolacionismu a transakčnímu přístupu, kdy americké závazky jsou podmíněny okamžitým prospěchem, oslabí to odstrašení protivníků. Například již zmíněné americké ustoupení od podpory Ukrajiny výrazně oslabilo pozici Kyjeva a vychýlilo vojenskou rovnováhu ve prospěch Ruska​ (seznamzpravy.cz). Kreml tak může nabýt dojmu, že Západ „nemá chuť bojovat“, a zvýšit své požadavky či agresivitu.

Dalším akcelerátorem by byla rozdělená Evropa – pokud by se evropské státy neshodly na jednotné reakci, např. kvůli sporům ohledně mírového plánu či kvůli nástupu proruských vlád v některých zemích, může to paradoxně povzbudit Rusko k riskantnějším krokům. Populistické a krajně pravicové síly v Evropě, které zpochybňují pomoc Ukrajině a útočí na prozápadní směřování (v ČR např. SPD či část ANO), fakticky „podporují narativ Kremlu“ o údajném škodlivém vlivu pomoci Ukrajině​ (seznamzpravy.cz). Tím oslabují odhodlání společnosti bránit se agresi a mohou podkopat politickou vůli ke kolektivní obraně. K eskalaci může vést i incident nebo omyl – například zbloudilá raketa, která zasáhne území členského státu NATO, či srážka letounů – obě strany by v době napětí mohly reagovat přehnaně, což by spustilo řetězovou reakci.

V neposlední řadě je faktorem situace uvnitř Ruska: pokud by se režim Vladimira Putina ocitl v existenční krizi (vojenské neúspěchy, vnitřní destabilizace), mohl by se pokusit konflikt eskalovat jako záchranné východisko (např. hrozbou použití taktických jaderných zbraní, aby přinutil Západ k ústupkům).

Pro zmírnění rizika konfliktu naopak hovoří jiné faktory. Především reakce Evropy na nové výzvy – pokud evropské státy rychle posílí své obranné schopnosti a vystupují jednotně, sníží tím pokušení Moskvy testovat soudržnost Západu. Již nyní se Evropa probouzí: vlády zvyšují obranné rozpočty (mnohé oznámily nové navýšení výdajů od ledna 2025, kdy Trump nastoupil​) (rferl.org) a diskutují se „vážné finanční nástroje pro společnou evropskou obrannou politiku“ (rferl.org).

Integrace evropských obranných iniciativ – jako je Macronův jaderný deštník nebo záměr posílit evropskou část NATO – může zlepšit bezpečnostní záruky v regionu a zvýšit odstrašující efekt vůči Rusku​ (novinky.cz; novinky.cz). Dalším zmírňujícím prvkem je skutečnost, že americká přítomnost v Evropě úplně nezmizela. Ačkoli Trump zpochybňuje některé závazky, Pentagon formálně neoznámil stažení všech jednotek a americké velení ujišťuje, že nedojde k „žádnému bezprostřednímu stahování“ (rferl.org). To dává spojencům čas a prostor se adaptovat.

Role Kongresu USA a veřejného mínění také působí jako brzda – Trump sice má velké pravomoci, ale čelí tlaku části Republikánů i Demokratů, kteří nesouhlasí s úplným opuštěním Ukrajiny. Například pokud by Rusko provedlo do očí bijící agresi, je pravděpodobné, že by i Trump musel reagovat pod tlakem domácí politiky. V neposlední řadě záleží na vývoji v Rusku – pokračující vysoké ztráty ruské armády na Ukrajině a ekonomické problémy vlivem sankcí omezují ruské kapacity pro vedení dalších konfliktů​ (seznamzpravy.cz). Ruské síly nejsou v nejlepším stavu a potřebovaly by čas na regeneraci, než by mohly pomýšlet na nový velký útok. Pokud tedy Západ udrží sankční tlak a podporu Ukrajiny (byť omezenou), může tím snížit střednědobé riziko, že Rusko zaútočí přímo na NATO – jednoduše proto, že na to nebude mít zdroje ani příležitost. Celkově bude velmi důležité udržet jednotu a odhodlání demokratických zemí. Jak poznamenal politický geograf M. Romancov, Amerika zůstává spojencem Kyjeva i navzdory Trumpovi a „to, že USA jsou nejsilnější mocností, je dáno i tím, že mají západní spojence“ (plus.rozhlas.cz). Pokud si tato slova vezmou k srdci i lidé v Trumpově administrativě, mohlo by to bránit nejhoršímu – rozkladu spojenectví a otevřené agresi. Naopak podcenění významu aliancí by mohlo být receptem na krizi, jak ukázaly historické precedenty.

Pro Českou republiku jako středně velkou zemi závislou na kolektivní obraně představuje oslabení NATO a EU vážné riziko. Členství v NATO bylo dosud základním pilířem záruk bezpečnosti – jakékoli narušení transatlantického partnerství může mít velmi negativní důsledky (vlada.gov.cz). Pokud by závazek společné obrany (článek 5) ztratil na důvěryhodnosti, Česká republika by se ocitla ve strategicky exponované pozici. Přímá vojenská hrozba Ruska vůči ČR sice není bezprostřední (ČR nesousedí s Ruskem), ale nepřímá ohrožení – např. skrze destabilizaci východní Evropy, tlak na pobaltské země či na Slovensko – by mohla ČR zasáhnout.

Východní křídlo NATO je štítem, který chrání i Česko; jeho oslabení tudíž snižuje bezpečnost i nás. Kromě toho slábnoucí koheze EU by mohla ohrozit i další aspekty bezpečnosti ČR: například koordinaci v energetické bezpečnosti, kybernetické obraně nebo schopnost společně čelit ekonomickým tlakům Ruska. Evropská unie byla jednotná v sankcích proti Rusku po jeho invazi – pokud by se ale Unie v důsledku vnitřních sporů tříštila, zvýšila by se možnost, že si Rusko „vytáhne“ některé státy na svou stranu a oslabí společný postup. Pro Česko, které je silně ekonomicky provázáno s EU, by to znamenalo složité rozhodování mezi loajalitou k aliančním závazkům a případnými krátkodobými ekonomickými zájmy. Již nyní česká vláda vnímá, že bez Američanů je obrana Evropy v dohledné době problematická – evropským armádám chybí kapacity v řadě oblastí (strategická logistika, letectvo, průzkum)​ (seznamzpravy.cz; seznamzpravy.cz). To platí i pro Armádu ČR: sama by nedokázala zajistit všechny potřebné schopnosti bez spolupráce se spojenci. Proto oslabení NATO klade na ČR tlak k urychlenému posílení vlastní obranyschopnosti.

V krátkodobém horizontu vláda již reagovala – schválila výrazné navýšení obranného rozpočtu a snaží se urychlit modernizační projekty (viz další bod)​ (seznamzpravy.cz). Také se zesiluje spolupráce se sousedy – např. intenzivnější cvičení s polskou a slovenskou armádou, jednání v rámci B9 (Bukurešťské devítky) či společné nákupy munice v EU, to vše má zvýšit připravenost. V střednědobém horizontu (3–5 let) by ČR mohla čelit situaci, kdy Evropa ponese větší díl obrany sama. To může znamenat i zapojení českých vojáků do nových misí v regionu: hovoří se například o evropské mírové misi na Ukrajině po uzavření příměří​ (novinky.cz). Pokud by k tomu došlo, Česko by stálo před rozhodnutím, zda se takové mise účastnit – zatím čeští politici toto téma označují za „předčasné“ (novinky.cz), ale tlak spojenců by mohl být značný.

Oslabení NATO/EU by navíc mělo ekonomické dopady, které by nepřímo ovlivnily českou bezpečnost (méně prostředků na obranu kvůli hospodářským potížím, možné narušení dodavatelských řetězců obranného materiálu apod.). Celkově platí, že silné NATO a EU jsou pro ČR životním zájmem – jejich oslabení vytváří bezpečnostní vakuum, v němž by Česko muselo vynakládat mnohem více zdrojů na udržení vlastní suverenity a zároveň by žilo v permanentní nejistotě ohledně reakce spojenců v případě krize.

V české vnitropolitické debatě se rýsuje riziko, že by příští volby mohly přivést k moci strany, jež zastávají vůči Rusku vstřícnější či oportunističtější postoj – hnutí ANO Andreje Babiše (populistické středové, ochotné manévrovat podle veřejného mínění), krajně pravicová SPD Tomia Okamury (otevřeně proruská a protizápadní rétorika), případně menší populistická uskupení typu Motoristé sobě či Přísaha. Pokud by se Česká republika pod jejich vedením začala přiklánět k „proruskému bloku“, mělo by to pro zemi závažné následky.

Za prvé by to znamenalo odklon od dosavadního prozápadního kurzu, který garantoval bezpečnost i prosperitu. ANO a SPD už nyní zpochybňují některé obranné kroky vlády – např. nesouhlasí s plánem zvyšovat obranné výdaje na 3 % HDP​ (novinky.cz; novinky.cz). V zahraniční politice by taková vláda pravděpodobně omezila podporu Ukrajině (což je v souladu s ruskými zájmy) a mohla by brzdit či vetovat další sankce proti Rusku. Tím by se ČR přiřadila po bok Maďarska či současného Slovenska, které solidaritu s Ukrajinou oslabují.

Důsledkem by ale bylo oslabení postavení ČR mezi spojenci – západní partneři by Česko považovali za nespolehlivého aktéra, možná až „trojského koně“ Ruska uvnitř EU a NATO. To by mohlo vést k mezinárodní izolaci: spojenci by ČR méně zvali ke společným projektům, mohli by omezit sdílení citlivých zpravodajských informací (obava z jejich úniku do Moskvy) a celkově by klesl vliv Prahy na rozhodování v Bruselu i v Alianci.

Za druhé by takový posun posílil ruský vliv uvnitř ČR. Už nyní bezpečnostní složky varují před hybridním působením Kremlu, jež se snaží znejistit českou veřejnost (seznamzpravy.cz). Populisté často přebírají dezinformační narativy – například šíří pocit, že pomoc Ukrajině je na úkor českých občanů​ (seznamzpravy.cz). Vláda s proruskou orientací by mohla marginalizovat boj s dezinformacemi a naopak by „domácí opozice vydatně pomáhala Kremlu“ šířením jeho propagandy​ (seznamzpravy.cz). Dlouhodobě by to mohlo vést k erozi demokratických institucí – proruské a krajně pravicové strany v ČR často útočí i na nezávislá média (zejména Českou televizi) a na principy liberální demokracie. Inspirací by jim mohl být Viktor Orbán v Maďarsku, který postupně omezil pluralitu médií a navazuje těsné vztahy s Moskvou i Pekingem. Přiblížení se „eurasijskému“ bloku autoritářských zemí by tak ohrozilo nejen zahraničně-politickou orientaci ČR, ale i vnitřní charakter státu.

Za třetí by to mělo bezprostřední bezpečnostní dopady: pokud by se ČR odklonila od NATO, vyvstává otázka, jak by to ovlivnilo alianční plánování obrany střední Evropy. V krajním případě (který zatím není na pořadu dne) by populisté mohli vyvolat referendum o vystoupení z EU či dokonce z NATO – takové návrhy sice nyní nemají většinovou podporu, ale rétorika „Brusel diktuje“ či „NATO nás zatahuje do války“ může společnost dále polarizovat. I dílčí sabotáže by však stačily: například odmítnutí rozmístění posil NATO na českém území v případě krize, neochota investovat do společných obranných projektů EU, či blokování rozšíření Aliance (podobně jako Maďarsko zdržovalo vstup Švédska do NATO). Ekonomicky by proruský kurz mohl znamenat pokusy obnovit plnou závislost na levných ruských energiích, což jde proti strategii diverzifikace po roce 2022 – tím by se zvýšila naše zranitelnost (Rusko by opět mohlo využívat plyn jako nátlakový nástroj).

Lze tedy shrnout, že příklon k Rusku by ČR oslabil mezinárodně i vnitřně. Česká republika by riskovala ztrátu dosavadních spojenců, aniž by získala spolehlivé nové – Rusko či Čína nejsou schopny nabídnout skutečné bezpečnostní záruky ani ekonomické benefity srovnatelné s EU. Navíc by se ČR ocitla v bloku s autoritářskými režimy, což by bylo v rozporu s hodnotami, k nimž se Česko od roku 1989 hlásí. Proto i většina politické reprezentace (mimo extremistů) stále považuje setrvání v EU a NATO za klíčové – zpochybňování tohoto zakotvení označují za nebezpečné​ (top09.cz).

Ministryně obrany Jana Černochová (ODS) od svého nástupu na konci roku 2021 prosazuje výrazné posílení české obrany. Události posledních měsíců (rozkol v NATO po Trumpově nástupu) její úsilí ještě umocnily. Vláda premiéra Petra Fialy v únoru 2025 schválila zvýšení obranných výdajů až na 3 % HDP do roku 2030 – každoročně mají rozpočty růst o 0,2 % HDP​ (seznamzpravy.cz). Již v roce 2024 ČR poprvé vydala 2 % HDP na obranu a v roce 2025 to má být ~2,2 %​ (seznamzpravy.cz). Tento trend odsouhlasila vládní koalice s odkazem na velmi složitou mezinárodní situaci, nutnost reagovat na válku blízko hranic a agresivní režimy​ (seznamzpravy.cz).

Jana Černochová deklarovala, že dodatečné miliardy budou vynaloženy smysluplně – počítá se s nákupem moderních tanků a budováním protivzdušné obrany (seznamzpravy.cz). Již dříve ministerstvo pod jejím vedením objednalo 24 amerických stíhaček F-35, nové bojové obojživelné vozidlo CV90 pro pozemní síly a další klíčovou techniku. Dá se mluvit o největší modernizaci armády v novodobé historii (Černochová sama uvedla, že nepřišla „se na ministerstvo obrany bát, ale konečně modernizovat armádu“​; ods.cz).

Kromě investic do výzbroje klade důraz na prohloubení spolupráce se spojenci: ČR se zapojila do projektu European Sky Shield Initiative (společný systém protivzdušné obrany v Evropě) a do fondu na podporu Ukrajiny v rámci EU. V reakci na Trumpovo omezení zpravodajské podpory Ukrajině Černochová ostře vystoupila – označila odříznutí Ukrajiny od klíčových informací za krok, který „eskaluje konflikt“ (seznamzpravy.cz), a vyzvala Evropu, aby se zasadila o obnovení dialogu mezi Trumpem a Zelenským​ (seznamzpravy.cz). To ukazuje, že česká obranná politika se pod jejím vedením drží jednoznačně pro-ukrajinského a proaliančního kurzu. Česká armáda také zvýšila svou připravenost: byly navýšeny počty vojáků na cvičeních NATO na východním křídle (Pobaltí, Rumunsko) a ČR je připravena případně přispět jednotkami do nové mírové mise na Ukrajině, pokud by k ní Evropané přistoupili​(novinky.cz).

V oblasti strategie vláda aktualizovala Klíčové dokumenty – v roce 2023 přijala novou Bezpečnostní strategii ČR, která jasně označuje Rusko za přímou hrozbu pro evropskou bezpečnost, a připravila novelizaci branné legislativy usnadňující povolávání záloh. Zapojení občanů do obrany je další téma Černochové: vláda schválila Koncepci přípravy občanů k obraně státu (POKOS) do roku 2030, která má zlepšit povědomí a dovednosti veřejnosti v oblasti krizové připravenosti​ (mo.gov.cz).

Lze říci, že česká obranná a bezpečnostní politika se nyní orientuje na zvyšování odolnosti a soběstačnosti, při současném posilování vazeb se spojenci. V krátkodobém výhledu to znamená získat a zavést novou techniku (např. první F-35 mají být dodány kolem roku 2027) a udržet veřejnou podporu pro vyšší výdaje na obranu i pokračující pomoc Ukrajině. Střednědobě (3–5 let) by ČR díky těmto krokům měla patřit k nejlépe připraveným spojencům v regionu – plán 3 % HDP na obranu ji řadí po bok Polska v ambicích budovat silnou armádu. To je důležité zejména proto, aby byla ČR schopna převzít více odpovědnosti za svou bezpečnost, pokud by americká garance slábla. Současně to ale zvyšuje nároky na efektivitu vynakládání prostředků – jak upozorňuje opozice, honba za procenty nesmí vést k netransparentním nákupům. Černochová proto zdůrazňuje zapojení českého průmyslu (u velkých zakázek jako BVP či tanky) a meziresortní kontrolu nad projekty.

Za současné situace by ČR měla pokračovat v krocích, které zvýší její schopnost čelit hrozbám samostatněji a přispět ke kolektivní obraně Evropy.

Zaprvé, je namístě trvale udržet vyšší úroveň obranných výdajů a zajistit jejich efektivní využití. Vláda už schválila postupné navýšení až na 3 % HDP​(seznamzpravy.cz) – tento plán je třeba naplnit bez ohledu na případné změny politických garnitur, protože investice do obrany jsou dlouhodobé. Finance by měly směřovat do klíčových oblastí: modernizace pozemních sil (nová obrněná technika, dělostřelectvo), posílení protivzdušné a protiraketové obrany, rozvoj schopností kybernetické obrany a také do force multipliers (průzkumné drony, satelitní komunikace apod.), aby ČR co nejvíce zaplnila mezery, které by vznikly případným úbytkem amerických kapacit v Evropě.

Zadruhé, ČR by měla aktivně podporovat iniciativy evropské obranné spolupráce. Patří sem využití Evropského obranného fondu k rozvoji vlastních technologií, účast na společných vojenských cvičeních a projektech (např. již zmíněný European Sky Shield). Důležité je také pokračovat v budování regionálních obranných formátů: ve střední Evropě může ČR spolu s Polskem, Slovenskem a dalšími posílit Východoevropský pilíř NATO tím, že se dohodnou na společných postupech (např. rychlé přesuny jednotek v případě krize, sdílení zásob munice atd.).

Zatřetí, Česko by mělo hledat cesty, jak diverzifikovat bezpečnostní partnerství – byť USA zůstávají klíčovým spojencem, je vhodné prohloubit spolupráci i s dalšími demokraciemi: například s Velkou Británií (jaderná mocnost mimo EU, která stále garantuje evropskou bezpečnost), se severskými státy (Finsko, Švédsko – noví členové NATO se silnými armádami) či s Francií a Německem. Konkrétně Macronova nabídka jaderného deštníku může být pro ČR přínosná – Česko by mělo být u vyjednávání podmínek, jak by francouzská jaderná garance fungovala​ (novinky.cz), a případně se finančně či kapacitně zapojit, aby mělo hlas v tomto systému.

Začtvrté, neméně důležité je posilovat odolnost společnosti a tzv. comprehensive security. Sem spadá zajištění energetické bezpečnosti (diverzifikace dodávek plynu, rozvoj jaderné energie a obnovitelných zdrojů, aby ČR nebyla vydíratelná například ruskými energetickými zbraněmi jako dříve), ochrana kritické infrastruktury a zásobování (což se ukázalo během pandemie a války jako slabina – nutnost mít strategické rezervy, lokální výrobní kapacity munice apod.) a rozvoj civilní obrany.

Zapáté, ČR by měla pokračovat v aktivním členství v NATO a EU a využít všech platforem, aby prosazovala společný postup spojenců. Může například podpořit návrhy na nové evropské bezpečnostní záruky – kdyby USA snižovaly svůj profil, mohlo by se diskutovat o evropském obranném paktu uvnitř NATO či v EU. Zde by čeští diplomaté měli přispět k tomu, aby takové úsilí bylo komplementární k NATO, nikoli konkurenční​ (novinky.cz; novinky.cz). Důraz na jednotu a sdílení zátěže (fair share) by měl zůstat součástí českého přístupu – Praha může působit jako most mezi východními členy (s vyšší ochotou vydávat na obranu) a západními (kteří se obávají přepínání zdrojů).

Souhrnně řečeno, ČR musí být proaktivní: investovat do své obrany, upevňovat spojenectví v Evropě a přispívat ke společným řešením. Jen tak sníží riziko, že se stane slabým článkem, který může být snadno vydírán či ponechán stranou. Naopak bude-li Česko vnímáno jako spolehlivý a schopný spojenec, zvýší to ochotu ostatních přijít mu na pomoc i v éře klesajícího amerického vlivu.

Aby se výše popsané negativní scénáře nenaplnily, je nutné v rámci ČR udržet prozápadní konsenzus napříč demokratickým politickým spektrem. Už jednou (ve volbách 2021) se demokratické strany dokázaly spojit, aby porazily populisty – toto odhodlání bude zapotřebí znovu. Možnosti politického odporu proti proruskému či krajně populistickému kurzu zahrnují několik rovin:

Všechny tyto kroky dohromady tvoří obrannou linii demokratického systému. Je třeba je nasadit s předstihem – nejlepší je zabránit tomu, aby se proruské síly dostaly k moci. Pokud by se tak přece stalo, musí existovat pojistky, že nevykolejí směřování země. Česká zkušenost z posledních let (např. masové demonstrace proti proruskému prezidentu Zemanovi v roce 2019, občanská mobilizace ve volbách 2021) ukazuje, že aktivní občanská společnost a jednotný postup demokratů může populisty porazit. Tento potenciál je třeba udržovat.

Nejen politici, ale i běžní občané a nevládní iniciativa mají zásadní úlohu v tom, zda Česká republika zůstane pevně ukotvena na Západě. V podmínkách hybridní války, kterou Rusko vede, je každý občan jakousi „první linií“ – vůči dezinformacím, propagandě a strachu. Co tedy mohou dělat občané a občanská společnost?

Shrnutí doporučení: Česká republika může v nejbližších letech čelit složitým bezpečnostním zkouškám, ale má také prostředky, jak jim čelit. Klíčové je neztratit strategický směr. Konkrétní opatření – od investic do obrany, přes diplomatické iniciativy až po vnitropolitické kroky proti extremismu – by měla vést k tomu, že ČR zůstane pevnou součástí západního bezpečnostního společenství. Občanští i političtí aktéři musí spolupracovat na udržení tohoto konsenzu. Jednota doma je předpokladem síly navenek.

Evropská bezpečnost vstoupila do éry nejistoty. Druhé funkční období Donalda Trumpa zatřáslo základy euroatlantické spolupráce a přinutilo Evropu převzít větší odpovědnost za vlastní obranu​ (denikn.cz; seznamzpravy.cz). Krátkodobě to znamená turbulence – válka na Ukrajině buď pokračuje za těžších podmínek, nebo je uhašena křehkým kompromisem, který však připomíná spíše dočasné příměří než spravedlivý mír​ (cnn.iprima.cz; cnn.iprima.cz). Střednědobě se bude formovat nová bezpečnostní rovnováha v Evropě: buď se EU a zbývající spojenci semknou, posílí své vojenské kapacity a společně odradí případnou ruskou agresi i bez plného zapojení USA, anebo dojde k pokračujícímu oslabování Západu, což by mohlo Moskvu povzbudit k dalšímu hazardu.

Česká republika se v této dynamice musí orientovat jasně a hodnotově – její bezpečnost a prosperita vždy byly svázány se silným Západem a respektováním pravidel mezinárodního řádu. Oslabení NATO a EU by pro nás znamenalo návrat do šedé zóny vlivu mocností, což historie ukazuje jako krajně nebezpečné. Pozitivní zprávou je, že ČR již podniká kroky ke zvýšení své obranyschopnosti​ (seznamzpravy.cz) a česká společnost v kritických momentech dokázala podpořit správnou věc (např. masová pomoc Ukrajině v roce 2022).

Budoucnost krátkodobá i střednědobá sice přinese rizika ozbrojeného konfliktu, ale také příležitost posílit naši odolnost. Nejlepším receptem je neztratit nervy ani hodnoty: pokračovat v modernizaci armády, spolupracovat s demokratickými spojenci a doma nedovolit, aby propaganda rozložila naši jednotu. Česko tak může i za složitých podmínek zůstat v bezpečí a přispět k tomu, aby se Evropa z této krize vynořila silnější a samostatnější, ale stále pevně spojená se svými tradičními přáteli​ (seznamzpravy.cz; rferl.org).