Reflexe podcastu Slast

Před týdnem jsem si všiml, že na sociálních sítích a ve veřejném prostoru vyvolal pozdvižení nový, evidentně úspěšný, podcast Slast na Radiu Wave, jehož autorkou je Linda Bartošová. Relativně rychle se svalila vlna kritiky. Michal Půr (X) a mnozí další vyjádřili obavu, že produkce podcastů ve veřejnoprávních médiích ohrožuje férovou soutěž na mediálním trhu a že by podcasty měly zůstat doménou soukromých médií a nezávislých tvůrců. Tvrdil, že veřejnoprávní podpora podcastů zasahuje do oblasti, kde se obvykle soukromí podcasteři musejí sami vyrovnávat s otázkami výdělku a financování.

V podobném duchu pak Luděk Staněk (X) kritizoval použití veřejných peněz na propagaci podcastu Slast na sociálních sítích, což podle něj znamená, že peníze koncesionářů nakonec skončí v kapsách technologických gigantů (Mety atd.). Navíc označil uměleckou fotografii Bartošové ve sprše, která slouží jako atraktivní vizuál podcastu, za komerční manipulaci a nevhodnou objektivizaci.

Nedlouho na to Miloš Čermák na Staňkův post reaguje (X) a rozepisuje se, že obsah Slasti podle něj neodpovídá tradiční veřejnoprávní roli Českého rozhlasu, obzvláště v době, kdy je otázka jeho financování předmětem veřejné debaty. Čermák kritizoval, že zatímco soukromí tvůrci si své projekty financují sami, Slast získává podporu ze strany ČRo, a využívá tak výhod, které jsou běžným podcasterům nedostupné. Rovněž si postěžoval, že se autorka rozhodla, evidentně úspěšně, propagovat pořad pomocí umělecké fotografie ve sprše, což považoval za nevhodné.

Velmi nerad se vyjadřuji k něčemu, o čem sám nic nevím, a tak jsem si nejprve pustil první tři dostupné epizody Slasti. Jsem přesvědčen, že většina kritiků si neposlechla ani jeho první díl. Vyjádřím se nejprve k obsahu všech tří epizod a posléze shrnu svůj názor ohledně toho, zda tento podcast má mít místo ve veřejnoprávním médiu.

Jelikož celá diskuse vyžaduje, abychom se též zamysleli nad rolí veřejnoprávních médií, výší koncesionářských poplatků a obecně proměnami mediálního prostředí v informační éře, věnuji se těmto souvisejícím otázkám zeširoka v samostatném článku.

První díl podcastu představuje jeho zaměření na ženskou sexualitu a touhu očima tří mladých žen. Linda Bartošová jeho zkušenostní úroveň doplňuje o pohled odbornic a kreativní práci s archivem. Díky tomu se daří hned od začátku vystavovat atmosféru, která podcast kvalitativně odlišuje od většiny produkce, která je u nás dostupná. Skrze dnes již naštěstí historické scény z devadesátých let (Bravo Girl, Silvestrovské estrády) nám autorka umně demonstruje jak česká kultura, která se v té době ocitla v období znovunabyté svobody, silně sexualizovala ženské tělo, což podle historičky Adély Gjuričové vedlo k objektifikaci žen (redukce žen na pouhé objekty sexuální touhy, čímž se ignoruje jejich osobní a lidská komplexnost), zatímco skutečná ženská emancipace stagnovala. Ženy byly redukovány na objekty sexuální touhy (mužů), aniž by měly možnost autenticky projevovat vlastní sexualitu.

Bartošová v díle upozornila na širší problém chybějící sexuální výchovy ve školách, přičemž k vysvětlení aktuálního stavu si přizvala socioložku a vědeckou popularizátorku Lucii Jarkovskou. Ta poukázala na historické a politické kořeny odporu vůči jejímu zavedení. Dozvíme se například, že již ministr školství v letech 1994–1997 Ivan Pilip, měl za cíl sexuální výchovu zavést, ale úkol zadal dvěma relativně konzervativním sexuologům Antonínovi Brzkovi a Jiřímu Mellanovi:

Díl nám tak přináší důležitý vhled do procesů a kulturních norem, které se po revoluci utvářely a kdy mladé dívky dospívaly v prostředí ve kterém objektifikovaná a obnažená ženská těla byla komodifikována (proces, kdy ženské tělo a sexualitu činí společnost a trh komoditou, tedy jako zboží určeného k mužské spotřebě a uspokojení) v rámci reklam prakticky na každém rohu. Díl tak odhaluje a dává prostor zkušenostem žen, které byly a stále často jsou vychovávány s očekáváním, že jejich sexualita patří mužům, což vede k tomu, že samy sebe vnímají jako objekty pro mužské potěšení, a ne jako aktivní účastnice.

Podcast Slast nám (jak ženám, tak i mužům) od prvního dílu pomáhá pochopit jak společnost, ve které chybělo komplexní sexuální vzdělávání v době své nově získané svobody, vlastně ustavovala genderové normy, jež komplikují ženám respektovat vlastní hranice a uvědomit si, že sex je (i) o jejich potěšení a že své tělo nikomu nedluží. V tomto ohledu pak některé účastnice popsaly i problémy, které vycházely z jejich nedostatečného rodičovského přijetí, což se posléze projevilo v jejich dospělosti. Další pozvaná odbornice a má kolegyně z NUDZ, Kateřina Klapilová, pak v tomto kontextu upozornila, že například dětská masturbace je přirozená a že negativní reakce rodičů na její projevy mohou později ovlivnit zdravý vztah dětí k vlastnímu tělu a sexualitě.

První díl tedy z mého pohledu rozehrává velmi potřebnou a komplexní diskusi o fungování a vlivech kulturní reprezentace (nejen) na ženskou sexualitu, normativní genderové role a zasazuje tyto procesy do historického kontextu i osobních, nebývale otevřených zkušeností respondentek.

Shrnutí prvního dílu:

Obsah druhé epizody podcastu Slast se soustředí explicitně na přehlížené téma ženského orgasmu, na jeho význam, fyziologické a psychologické aspekty. Klíčovým tématem je ale především to, proč je dosažení orgasmu pro ženy složitější než pro muže. Tzv. „orgasmické propasti“ (orgasm gap) mezi muži a ženami, tj. faktu že ženy dosahují orgasmu průměrně méně často, než muži je tak věnována hlavní pozornost.

Kolegyně Lucie Krejčová, sexuoložka z Národního ústavu duševního zdraví, je tak další oslovenou odbornicí, kterou Linda Bartošová pozvala za účelem, aby mohla vysvětlit nové poznatky související s anatomickými a psychofyziologickými aspekty orgasmu. Krejčová tak například vyvrátila často rozšířenou představu o rozdílech mezi klitoridálním a vaginálním orgasmem a vysvětlila, že „oba“ jsou výsledkem stimulace klitorisu (jen jeho různých částí). Důležitost klitorisu byla dlouhou dobu nepochopena a tuto situaci asi nejlépe doloží fakt, že klitoris byl, na rozdíl od penisu, popsán anatomicky až v roce 2005. Diskuse posléze pomáhá interpretovat i nové výsledky studií jako je Czech Sex, který ukazuje, že ačkoliv mnoho žen má problémy s dosažením orgasmu, není to kvůli nějaké ženské anatomické či fyziologické specifitě, ale kvůli společenským očekáváním, neochotě nebo neznalosti partnerů věnovat čas klitoridální stimulaci.

Slast nám tak dále poskytuje prostor, pro pochopení jinak celkem nepřekvapivých výsledků výzkumů, které ukazují, že očekávání či psychický tlak na orgasmus při pohlavním styku negativně ovlivňuje schopnost (nejen žen) jej dosáhnout. To se děje i kvůli kulturním scénářům, které prezentují mužský orgasmus jako snadněji dosažitelný a samozřejmý. Skutečnost ale může být taková, že tyto scénáře analogicky mohou komplikovat sexuální život i mnoha mužů, kteří mohou mít problémy dosahovat vyvrcholení či selhávat „v posteli“, kvůli nedostatečné komunikaci nebo studu, jež tato témata obklopují. Socioložka Lucie Jarkovská nám v tomto kontextu obecně pomáhá porozumět negativnímu normativnímu vlivu pornografie, která rozšiřuje stereotypní představy o mužské a ženské sexualitě spoluvytvářející ono emocionální břemeno, které pak orgasmus může představovat pro oba partnery.

Celkově nám druhý díl pomáhá nahlédnout do přehlížené oblasti ženského uspokojení a skrze osobní svědectví žen zjišťujeme, že ženské potěšení bývá až příliš často považováno za vedlejší nebo nepodstatné, a to posléze ovlivňuje samotné ženy. Důsledky této normativní intimní dynamiky pak máme možnost vysledovat až ke kulturně rozšířeným „mužským potřebám“. Nabízí se pak přemýšlet i nad tím, zda v reálném světě tyto normy nesvazují i samotné muže, kteří je nemusejí sami „chtít reprodukovat“. Díl nám tak pomáhá pochopit důležitost komunikace a poznávání vlastních sexuálních preferencí, hranic a otevřené komunikace o potřebách s partnerem/partnerkou. Obecně přispívá k destigmatizaci a otevřenější debatě o validitě a rovnoprávnosti v oblasti sexuální slasti.

Shrnutí druhého dílu:

Tento díl představuje rozhovor s autorkami velmi úspěšného a průkopnického podcastu Vyhonit ďábla, Terezií Ferjančekovou a Zuzanou Kašparovou. Společně v něm diskutují o sexuální svobodě, tělesnosti a intimitě, přičemž přinášejí osobní zkušenosti i širší společenské pohledy na to, jak mladé ženy prožívají sexualitu a s jakými předsudky či tlaky se setkávají. Autorky rozebírají, jak pornografie ovlivňuje vnímání sexuality, zejména u mladých žen, a jak vede k výkonovým tlakům a performativnímu pojetí sexu. Jedna z autorek například sdílela své první sexuální zkušenosti a otevřeně hovořila o tom, jak značně byly ovlivněny pornografií a jak se cítila nucena „performovat vzrušení“ pro partnera, spíše než hledat své vlastní potěšení.

Podcast je proto osvěžující tím, jak efektivně vytváří prostor pro jinde obtížně diskutovatelná témata, jako je vnitřní boji mezi společenským tlakem na cudnost a vlastní potřebou projevit sexualitu a toho, jak se tento konflikt často promítá do partnerských vztahů.

Epizoda se dále věnuje vlivu výchovy a sdílení intimních témat mezi ženami, často ve vztahu ke studu a otevřenosti ve výchově a ve společnosti. Rozhovor se též dotkl témat jako jsou mezigenerační rozdíly, zejména v přístupu mladších lidí k tělesnosti a sexualitě obecně, včetně bolavě roztříštěného stavu v Česku téměř nijak neukotvené sexuální výchovy, která ve stylu škola od školy může mít jak queer inkluzivní kontury, tak konzervativní a kontraproduktivní ladění ála abstinence.

Navzdory poněkud výhradně ženské orientaci podcastu, pak zaznělo i důležité téma týkající se potřeby zapojovat (nejen) mladé muže do těchto debat o sexualitě a intimitě. Uvědomění že (i) muži potřebují emancipovat v ohledu otevřenosti konverzací o sexualitě a najít cestu k větší otevřenosti ohledně práce s emocemi, včetně frustrace, která jak víme může mnohdy vést k radikalizaci, pak považuji za velmi přínosné.

Autorky podcastu Vyhonit ďábla upozornily, že nekritická „sex pozitivita“ může paradoxně vytvářet nový druh tlaku, kdy je očekáváno, že každý bude sexuálně otevřený a ochotný k experimentování. Kriticky tak upozorňují, že opravdová sex pozitivita by měla respektovat individuální hranice a preference, tedy nejen podporovat fyzické projevy sexuality, ale i širší pojetí potěšení a intimity, které zahrnuje i jiné než sexuální aspekty našich vztahů a života.

Shrnutí třetího dílu:

Ohlasy na zveřejnění první epizody podcastu Slast 29. 10 samozřejmě nebyly jen kritické a otevření diskuse vedlo i celé řadě zajímavých reakcí a reflexí. V článku na Alarmu například Magdalena Dušková zasazuje kritiku podcastu Lindy Bartošové do širšího kontextu misogynie a konkurenčních zájmů v mediálním prostoru. Uvádí, že hlavní kritici, většinou muži-podcasteři, napadají projekt jako nevhodný pro veřejnoprávní médium, přičemž ale podotýká, že podle ní jde o zástupné argumenty. Tito kritici podle ní kombinují osobní averzi k „nepohodlnému“ tématu ženské sexuality s obavou z nepoctivé soutěže veřejnoprávního média. Dušková zároveň upozorňuje na sexistické a osobní útoky, například na vzhled a minulost Bartošové, což podle ní odvádí pozornost od podstaty věci – důležitosti témat, jako je „orgasmická nerovnost“ a ženské právo na příjemný sexuální život.

Nemohu než souhlasit s tím, že otevřené debaty (nejen) o ženské sexualitě se veřejnost dlouhodobě straní, přičemž kritici jednoduše nemají zájem, aby se taková témata otevírala. Dušková se pak v závěru důvodně ptá, proč tolik mužů popuzuje, když ženy otevřeně hovoří o vlastním potěšení, a naznačuje, že přinejmenším část odporu pramení z misogynie a možných osobních nejistot těchto kritiků.

Kamil Fila s Alenou Julií Novotnou v bonusové volně přístupné epizodě podcastu Hodný, zlý a kritický pak ještě připomínají, že kritika Slasti je ve skutečnosti silně propojena s aktuálními politickými a byznysovými tlaky na ČRo ohledně zvýšení koncesionářských poplatků, přičemž komerční média jako Frekvence 1 či Impuls, naopak tlačí na to, aby ČRo těchto změn nedosáhl (o tom diskutuji v samostatném článku).

Pamatuji si ještě dnes, když jsem poprvé zaznamenal terminologický posun od českého sousloví záznam pořadu směrem ke slovu podcast. Vnímal jsem jej jako slovo zbytečné a cizí. Pojem je kombinací slov iPod (dříve populární přenosný přehrávač společnosti Apple) a anglického slova broadcast (vysílání). Začal se rozšiřovat někdy kolem roku 2004 a reflektuje tak techonologický posun způsobený popularitou přenosných zařízení (u nás známých více jako MPtrojky) na přehrávání hudby a médií (v Americe a na západě zejména iPodu, který zde byl v té době nejrozšířenější). Slovo podcast se tak rychle vžilo a stalo se všeobecným označením pro digitální zvukové pořady dostupné na internetu.

Je zřejmé, že slovo popisuje technologický posun a jelikož aktuálně roste podíl osob, kteří mají zájem mediální obsah konzumovat asynchronně (tj. v době kdy sami mají čas), je v podstatě absurdní, aby někdo bezdůvodně argumentoval, že veřejnoprávní média nesmějí jít s dobou a přizpůsobovat se těmto trendům (tj. nabízet svůj obsah i v podobě podcastů).

Pes ale bude zřejmě zakopaný jinde. Český rozhlas a Česká televize jsou jednoduše úspěšné, důvěryhodné, dělají svou práci velmi dobře a ubírají tak prostor lidem, kteří se chtějí živit produkcí podcastů, ale příliš se jim to nedaří. Důvodem nebude jistě jen to, že konkurence je veliká a že její obsah nemusí být zas až tak kvalitní. Onen zakopaný pes bude spíše v obecné kultuře placení za informace, která se za posledních 20 let radikálně proměnila. Dále viz samostatný článek o veřejnoprávních médiích.

Veřejnoprávní média představují klíčový nástroj v demokratické společnosti, jejichž úkolem je chránit a prosazovat hodnoty jako svobodu slova, rovnost a respekt k lidským právům. Příklady z Polska, Maďarska a dalších zemí ukazují, jak snadno mohou být veřejnoprávní instituce přeměněny na nástroje politické propagandy, což oslabuje demokracii a vede k omezení svobodného prostoru pro debatu. Na komerčním médiu si může v podstatě vysílat kdo chce co chce. Role komerčních médií je zcela odlišná od role veřejnoprávního média, které navíc musí obstát ve světle závazků ohledně produkce objektivních, ověřených, vyvážených a všestranných informací, které jsou v době přesycené informacemi nejlepší prevencí šíření mýtů, misinformací a dezinformací.

Podcast Slast na Radiu Wave, dle mého názoru jednoznačně splňuje tuto svou demokratickou a veřejnoprávní roli, když otevírá témata, která jsou důležitá, ale zároveň často citlivá nebo tabuizovaná, ať už jde o téma ženské sexuality, queer témata nebo další jež s nimi souvisejí. Myslím, že už fakt, že Linda Bartošová v prvních několika epizodách přivítala přední české odbornice na sexualitu, vypovídá o tom, že svou práci opřela o objektivní a ověřené informace a trefila tak hřebíček na hlavičku.

Slast nejenže napomáhá k destigmatizaci a emancipaci, ale také ukazuje, že veřejnoprávní média mohou efektivně kultivovat celospolečenskou diskusi a stavět pomyslné mosty k lepšímu porozumění mezi rozmanitými lidmi. Projekty jako podcast Slast ale nejsou jen službou veřejnosti, jsou také důkazem toho, že veřejnoprávní média mají dostatečnou volnost a svobodu reagovat na poptávku, která ve společnosti jednoznačně je. Jinak bych si nedoved představit proč se Slast okamžitě stal aktuálně jedním z nejposlouchanějším českých podcastů.

Závěrem bych chtěl Lindě Bartošové pogratulovat ke skvělé práci.