Veřejnoprávní média: klíčový pilíř demokracie?

Dnes je již evidentním faktem, že s nástupem internetu a sociálních sítí se změnila ochota lidí platit za obsah, a dokonce i za služby, které jsou po internetu šířeny. Dříve byly informace dostupné v drahých knihách, později i v placených novinách a magazínech, ale dnes, kdy si prakticky všechno můžeme najít na internetu není asi divu, že jen něco kolem 10 % Čechů a Češek je ochotno platit za online zpravodajství. To je realita a odráží to širší trend digitalizace médií, jejich vývoje a fungování trhu.

Jeden ze způsobů, jak získat peníze na provoz je skrze reklamu, tedy využívání psychologických poznatků skrze mediální obsah za účelem marketingu, kdy mají prodejci dobře spočítáno, že jejich investice do reklamy (ze které žije třeba nějaký zpravodajský web) se jim vrátí skrze spotřební chování lidí, kteří byli k jejich reklamnímu obsahu exponováni.

Pokud využíváte službu a tato služba se vám zdá, že je zadarmo, tzn. že nevidíte ani reklamy, pak je jisté že produktem, který představuje pro danou společnost zisk, jste právě vy. Jednoduše nějakým způsobem (např. skrze cookies) využívají přímo vaše data, chování a informace o něm (vás) dále přeprodávají nebo využívají ke zlepšení efektivity služby. Například váš oblíbený internetový vyhledávač jednoduše sbírá informace o vašem chování, aby vám pak ukazoval obsah partnerů, kteří se vám pokusí něco prodat (zkuste např. chvíli hledat ve vyhledávači „bazény na zahradu“) a pak prohlížejte web.

Informace o vás, které poskytnete skrze cookies nebo souhlas s podmínkami, ze strany velkých provozovatelů jako např. YouTube nebo Instagram jsou tak cenné, že v masovém měřítku daly vzniku fenoménům jako je influencerství, u kterého nezáleží na kvalitě poskytovaných informací, ale schopnosti a efektivitě se kterou skrze produkci příslušného obsahu, zvyšujete návštěvnost konkrétní služby. Proto se YouTube a dalším službám vyplatí platit svým producentům obsahu (influencerům) peníze za velký počet shlédnutí. Extravagance, styl, vizuál, to vše řídí, jak moc jste schopni přilákat nové lidi – je to zákon psychologické a algoritmické džungle. Jako lidi jsme navíc snadno opojeni pocitem vlastního vlivu a nabyté důležitosti, a tak se jedná i o promyšlený ekosystém dopaminové závislosti. Jednoduše se touto cestou proměnily možnosti vydělávání peněz a celé informační ekonomiky.

Většinou ale dochází ke kombinaci obojího, takže jsou zároveň využívána vaše data a zároveň se vám zobrazují reklamy (tedy pokud si je nějak neblokujete, což se pak zase snaží provozovatelé nejrůznějšími způsoby obcházet). Za situace, kdy však nejste úspěšným influencerem, ale máte jednoduše profesní dovednosti např. v oblasti žurnalistiky, ocitáte se v posledních letech v nelehké situaci. Dramaticky se totiž proměnil informační ekosystém. Nově musíte aktivně hledat cesty, jak se uplatnit a uživit a zároveň vyjednávat etičnost a dopady možných řešení.

Na internetu se tak za posledních několik let vyvinulo několik informačně-ekonomických systémů, které zajišťují živobytí lidí (prozatím snad jen lidí), kterými jsou tyto informace produkovány. Všechny pak mají ale odlišné pohledy na něco, co bych nazval informační etikou a společenskými dopady takto produkovaných informací:

Jak už bylo řečeno výše, když je něco zadarmo, produktem jste vy. Už jsme si řekli, že skrze reklamu je manipulováno a podmiňováno naše spotřební chování, méně se ale hovoří o tom, že média jednoduše kultivují celkově naše postoje a hodnoty a že skrze jejich obsah lze v podstatě dnes již známými způsoby postupně snovat přemýšlení a rozhodování celé voličské základny či společnosti. Jedním z nejznámějších příkladů je kauza Cambridge Analytica. Tato britská poradenská firma získala neoprávněně data milionů uživatelů Facebooku a využila je k ovlivňování volebních kampaní po celém světě, včetně referenda o brexitu a prezidentských voleb v USA v roce 2016. Rozměr a způsoby tohoto typu podrývání demokracie v informační éře ale jistě neskončily tímto skandálem a zůstávají nám většinou skryté. Pokud ale za informace neplatíte, je zřejmé, že jsou placeny nebo zprostředkovány někým, kdo může těžit z vašich dat, nebo ovlivňovat vašeho chování a preference. Takto by se jistě dalo osvětlit fungování celé řady dezinformačních médií, které žijí z reklamy a jejichž cílem je jednoznačně polarizovat společnost a podkopávat důvěru v instituce a naopak posilovat vliv extremistických a populistických stran.

Jistě, ne všechna média jsou dezinformační a ne každé médium, které je přístupné zdarma na vás musí nutně chtít vydělávat nebo vámi manipulovat, nicméně může být obecně těžké se zorientovat v tom komu patří to které médium, kdo jsou vlastníci a majitelé novin, webů, časopisů, televizí. Je pak asi přirozené, že v soukromých rukou budou mít různí lidé různou míru morálky a motivace k (ne)zasahování do obsahu médií, a tedy i kultivaci demokracie a kultury v ohledu poskytování informací. Mapa vlivu tak může být pro mnohé zajímavým zdrojem pro zorientování a pochopení, že většina médií je v rukou několika málo ekonomicky silných subjektů.

Děláte dobrou práci (nebo si to myslíte) a tak se rozhodnete, že svůj (zpravidla dosud) volně dostupný obsah jednoduše přesunete za tzv. paywall. Toto často složité rozhodnutí učiníte mnohdy v dobré víře a po pečlivém zvažování, že se potřebujete uživit a zároveň nechcete žít z reklamy nebo z peněz lidí, kteří vám chtějí kecat do práce. Tuto orientaci na platící zákazníky považujete za jakýsi závazek vašim „soukromým dobrovolným koncesionářům“ a tak se snažíte dělat svou práci dobře a přežít v často tvrdém konkurenčním prostředí, kde již nyní musíte konkurovat nejen lidem ale i stále kompetentnějším velkým jazykovým modelům jako je Chat GPT, Claude atd.

V době, kdy ale jen opravdu velmi malá část lidí je ochotná např. za zpravodajství platit, je takový model velmi náročný. Neustále tak poskytujete úryvky svých článků nebo videí na internetu a ve vyhledávačích a apelujete na to, aby lidé za váš obsah platili. Snažíte se je opět vychovat a přimět, že dříve bylo přece normální za noviny a časopisy platit ve stáncích. Jenže doba se změnila a v současnosti prostě čelíte větší konkurenci a je oprávněné, že se cítíte často frustrovaní.

S příchodem internetu a sociálních sítí se jednoduše návyky lidí a jejich ochota platit za informace radikálně proměnily, dostupnost informací se jednoznačně zvýšila a stejně tak se postupem času i diverzifikoval samotný obsah. A co víc, jednoduše můžete vyhledávat informace, které potvrzují vaše názory a váš světonázor. Nakonec to pak sice může vést k situaci, kdy určitou (a přiznejme si: bohužel) malou část společnosti sice namotivujete k tomu, aby za váš obsah platila, ale celkově pak zůstáváte ve své informační bublině a tuto bublinu pak ještě dále posilujete (echo chamber), což pak podle mého názoru může vést k ještě větší fragmentaci a polarizaci společnosti - tedy vyostřování a nikoliv řešení problémů ve kterých se v době „informačních a hybridních válek“ nacházíme. Paywall asi sotva vyřeší polarizaci ve společnosti a jistě nepovede k větší odolnosti skupin, které jsou ve společnosti náchylnější a zranitelnější k přejímání dezinformačních narativů z dezinfo webů, které jistě zůstanou zdarma.

Zvyšující se vliv influencerů a populárních osobností na sociálních sítích pak také posouvá pozornost k rychlým a často povrchním informacím, což pak vede k dalšímu posilování vlivu neověřených či zmanipulovaných názorů na úkor hlubší žurnalistiky (která se ocitne za paywallem). Tento trend pak může přispívat k tzv. epistemické krizi, kdy roste nedůvěra ve schopnost médií přinášet spolehlivé informace, což má vážné důsledky pro demokratickou společnost.

Tímto komentářem nechci jednoduše říkat, že paywall je špatný, ale snažím se říci, že stejně tak jako nás v rámci akademickém prostředí nespasí poplatek za „open access“, paywall nám nevyhraje válku proti rostoucímu populizmu a polarizaci společnosti. V tomto ohledu vnímám, že hybridní modely, kdy mnohá média apelují na podporu a příspěvky, zároveň však většinu svého obsahu ponechávají volně dostupný, jsou také cestou. Složitou otázku alternativních možností a nutnosti nalezení ekonomické udržitelnosti kvalitní žurnalistiky ale jistě neodpovím, v souvislosti s frustracemi komerčních subjektů se ale chci vyjádřit k tomu, že pozice a role komerčních subjektů nemůže nikdy suplovat funkce veřejnoprávních médií, která jsou dle mého názoru sehrávají zcela klíčovou roli a ocitají se v jiné pozici než komerční média.

Komerční a soukromá média se mohou těšit z pozice nezávislosti a specializace, přičemž prakticky nepodléhají žádné společenské kontrole. Redaktoři a redaktorky mohou svou práci dělat dobře, méně dobře, špatně i příšerně, přičemž pokud přímo nepřekročí zákon, nemohou být jakkoliv korigovaná. A v tomto ohledu se veřejnoprávní média ocitají ve své nezáviděníhodné, nelehké ale klíčové a nezastupitelné roli – protože musí vyjednávat svou (ne)závislost a veřejnoprávnost.

Podle údajů z Digital News Report 2024 si česká veřejnoprávní média, jako Česká televize (ČT) a Český rozhlas (ČRo), udržují silnou pozici a jsou vnímána jako nejdůvěryhodnější zpravodajské zdroje v Česku. Jak uvidíte dále, jsem přesvědčený, že tato situace a fakt, že jsme si nenechali veřejnoprávnost a nezávislost ČT a ČRo zlikvidovat, je naší největší pojistkou proti úpadku demokracie a právního státu, kterého jsme byli svědky za poslední léta v Maďarsku a v Polsku a nyní ho většina z nás s velkým znepokojením sleduje také na Slovensku.

Musíme být opravdu velmi rádi, že setrvale vysoká a dokonce rostoucí důvěryhodnost a popularita veřejnoprávních médií, navzdory turbulentnímu mediálnímu prostředí, které je ovlivněno výše diskutovanými ekonomickými faktory a politickou polarizací, v Česku existuje. Výše zmíněný report uvádí, že konzumace „tradičních médií“, jako je televize a tisk, setrvale klesá, zatímco online zpravodajství a sociální sítě se stávají dominantními zdroji informací. V tomto ohledu je nevyhnutelné, aby veřejnoprávní média na tuto situaci reagovala a přizpůsobovala tak svůj obsah a produkovala např. podcasty.

Zdroj: Reuters Institute for the Study of Journalism. Digital News Report 2024 [online]. University of Oxford, 2024 [cit. den. měsíc. rok]. Dostupné z: https://reutersinstitute.politics.ox.ac.uk/digital-news-report/2024

Jaká je ale role veřejnoprávních médií? Když jsme si vědomí hrozeb jako jsou hybridní a informační války, jakou roli hraje v rámci našich demokratických hodnot? A jak mají být taková média financována, aby si mohla svou nezávislost uchovat?

Role veřejnoprávních médií a otázky související s jejich financováním jsou součástí několika zákonů, včetně Zákona č. 483/1991 Sb., o České televizi, Zákona č. 484/1991 Sb., o Českém rozhlasu či Zákona č. 231/2001 Sb., o provozování rozhlasového a televizního vysílání. Veřejnoprávní média, jako je Česká televize a Český rozhlas, mají zásadní úkol poskytovat nezávislé, objektivní a vyvážené zpravodajství, které slouží veřejnosti a chrání demokratické hodnoty. Zásadním prvkem ochrany před ovlivňováním ze strany nějakých mocenských nebo zájmových skupin je fakt, že veřejnoprávní média nejsou primárně závislá na komerčních příjmech, což jim umožňuje soustředit se na kvalitu obsahu, bez ohledu na tlak komerčních zájmů. Rovněž i pozměňovací návrh a důvodová zpráva letos předložené novelizace si jsou vědomy této pozice a potřeby posilovat roli veřejnoprávních institucí jako nositelů hodnot, které podporují pluralitu názorů, svobodu slova a ochranu veřejného zájmu.

Veřejnoprávní média mají také legislativně zakotvené povinnosti, například podporu české kultury a vzdělávacích programů. To zahrnuje širokou škálu aktivit od vysílání zpravodajských a publicistických pořadů, přes produkci kulturních a vzdělávacích programů až po regionální zpravodajství. Veřejnoprávní média by podle zákona měla zabezpečit přístup k informacím všem občanům, čímž přispívají k inkluzivní společnosti a chrání její demokracii. Jak uvádí výše zmíněná zpráva Reuters Institute, v Česku jsou to právě veřejnoprávní média, která jsou nejdůvěryhodnějšími zdroji, což dokládá jejich význam pro zdraví demokracie.

Provoz veřejnoprávních médií pak také něco stojí, udržitelnost a fungování financování je tak zcela klíčovou otázkou. Veřejnoprávní média jsou tradičně financována přímo obyvateli, skrze koncesionářské poplatky, každý si tak platí přístup k nezávislým a ověřeným informacím, bez nutnosti dalších plateb či předplatného. Zákonem stanovená povinnost platit koncesionářské poplatky je však též zranitelným bodem veřejnoprávních médií a logicky též jedním z klíčových míst, které se v rámci ať již hybridní informační války nebo prostého boje s populismem a extremismem často ocitá pod palbou kritiky a zpochybňování. Ne jinak tomu je v současnosti kdy až po neuvěřitelných 19. letech od posledního zvýšení rozhlasového poplatku (2005) a 16. letech od zvýšení televizního poplatku je v rámci novelizace zákonů o Českém Rozhlasu a České Televizi opět reálné jejich zvýšení.

Navrhované zvýšení poplatků:

Novela zákona navíc rozšiřuje povinnost platit koncesionářské poplatky i domácnostem s připojením k internetu a chytrými zařízeními, což jen odráží fakt, že dnes si většina z nás obsah může pustit na počítači a v mobilu. Tato změna by měla vstoupit (byť asi dojde k odkladu) v platnost od ledna 2025.

Když si uvědomíme, že tyto poplatky zůstaly tak dlouhou dobu na stejné úrovni, je až neuvěřitelné, že se podařilo vedení obou institucí v Česku udržet technologický krok s dobou, a dokonce zvýšit kvalitu svých služeb, která navíc odráží jejich bezkonkurenční důvěryhodnost a popularitu (viz obrázek výše). Když vezmeme v potaz inflaci, tak reálná hodnota těchto poplatků výrazně poklesla, až téměř na polovinu. Pokud bychom si porovnali navrhované změny například s růstem mezd, tak průměrná hrubá měsíční mzda v Česku vzrostla z 19 024 Kč v roce 2005 na 43 341 Kč v roce 2023. To představuje nárůst o více než 120 %.

Pokud by televizní a rozhlasové poplatky rostly stejným tempem jako inflace (tedy o cca 50 %), měly by dnes činit přibližně 202 Kč a 67 Kč měsíčně. Navrhované zvýšení na 150 Kč pro televizi a 55 Kč pro rozhlas tedy stále zaostává za reálným růstem cen a mezd. Aktuální výše koncesionářských poplatků v Česku odpovídají ekvivalentů ≈ 0,415 % průměrné mzdy (180 Kč / 43 341 Kč), po navýšení na 205 by to bylo ≈ 0,473 % mzdy. Navrhované zvýšení proto nelze považovat za neoprávněné nebo dokonce za nepřiměřené, jelikož pouze pomůže udržet kvalitu služeb, zajistit nezávislost a rozsah produkovaného kulturního obsahu v době, kdy potřebujeme reagovat na nové výzvy.

Z těchto důvodů považuji za šokující, že se proti takovému návrhu zmobilizovala dokonce organizovaná kampaň ze strany Asociace provozovatelů soukromého vysílání (APSV) tedy komerčních rádií, která proti zvyšování poplatků zahájila velmi neseriózní kampaň, ve které se nestydí veřejně do éteru hlásat že navýšení poplatků není opodstatněné a že nespokojení občané mají psát poslancům a poslankyním stížnosti. Do kampaně (APSV) s názvem „Dopis poslanci“ se zapojila rádia jako Evropa 2, Frekvence 1, Rádio Impuls a další. Vůbec se nedivím, když generální ředitel ČRo René Zavoral označil kampaň APSV za „gangsterské praktiky“ a kritizoval zneužití médií k nátlaku na parlament. Situace je zvláště nebezpečná, když si uvědomíme, že jsou to veřejnoprávní média, která se těší větší důvěře nežli vláda nebo parlament samotný. Z průzkumu OECD například vychází, že nejnižší důvěru mají v Česku politické strany (14 %), následované vládou (18,5 %) a parlamentem (20 %).

Ano v době, kdy se vše zdražuje je na jednu stranu velmi snadné mobilizovat proti zdražování veřejných služeb, ale je na stranu druhou rovněž velmi těžké se bránit navyšování mezd osob zaměstnávaných státem nebo právě navyšování koncesionářských poplatků, protože i v této oblasti lidé jednoduše berou mzdy a jejich kvalitní práce musí být adekvátně zaplacena.

Pozice komerčních médií je ale zcela odlišná od veřejnoprávních médií, komerční stanice mají výrazně větší svobodu v ohledu vykonávaní své činnosti a můžou se tak například specializovat jen na vybrané cílové skupiny. Považuji za přínosné, když veřejnoprávní média těmto komerčním subjektům nastavují určité zrcadlo a kvalitativní laťku.

Veřejnoprávní média, na rozdíl od těch komerčních (které si vybírají své cílovky), mají sloužit všem občanům bez ohledu na jejich sociální, ekonomický či názorový status. Na rozdíl od komerčních médií, jejichž hlavní motivací je zisk a přizpůsobování potřebám trhu, se veřejnoprávní média zaměřují na rozvoj společenského blaha a inkluzivní reprezentaci, čímž přispívají k soudržnosti společnosti. Veřejná služba je závazek, který zahrnuje nejen zajištění nezávislosti, ale také schopnost odolávat politickým a komerčním tlakům. Tento závazek je důležitý právě v kontextu výše zmíněné epistemické krize nebo krize, kdy je důvěra v média a přístup k ověřeným informacím stále ohroženější. Společnost, která věří svým veřejnoprávním médiím (jako ta naše), má stabilnější základ a je schopna podněcovat demokratickou diskusi. Veřejnoprávní média mají zároveň povinnost opírat svou produkci o objektivní, ověřené, vyvážené a všestranné informace, čímž posilují svůj kredit jako spolehlivý zdroj informací a pomáhají překonávat šíření dezinformací.

Některé ultra-konzervativní a xenofobní skupiny mohou vnímat tuto inkluzivitu jako ohrožení jejich světonázoru, avšak veřejnoprávní média mají povinnost vyvážené reprezentace všech společenských skupin, což přispívá celkově k destigmatizaci doposud marginalizovaných skupin a prevenci diskriminace. Tuto reprezentaci však nelze vnímat jako politizaci, nýbrž jako nástroj kultivace demokratických hodnot, mezi které tolerance a respekt ve společnosti jistě patří.

Velmi obtížným úkolem veřejnoprávních médií je nutnost zůstávat odolná vůči politickým tlakům a zároveň být otevřená pluralitě názorů, čímž zabezpečují základní demokratický princip svobodné a informované diskuse. Je to právě udržitelné financování z koncesionářských poplatků, jež jim umožňuje udržet si relativní nezávislost na komerčních a politických tlacích.

Média a zejména ta veřejnoprávní jsou obvykle prvním cílem politických uskupení, které nemají zájem na tom, aby společnost měla přístup ke kvalitním a objektivním informacím. Naopak mají zájem, aby byla jejich role oslabená, kontrolovaná a celkově nestála v cestě jejich politickým cílům. V našem regionu střední a východní Evropy přitom máme bohaté zkušenosti a příklady politických zásahů, zmařené nezávislosti nemusíme koneckonců chodit daleko. Pokus o politický převrat o ovládnutí České Televize má mnoho z nás stále ještě koneckonců v živé paměti a vyhledat si jej dnes můžete pod hesly jako Krize v České televizi. Tato krize na přelomu let 2000 a 2001 byla zásadním momentem, kdy se skupina kolem nově jmenovaného ředitele s úzkými vazbami na ODS Jiřího Hodače a jím nově dosazené ředitelky zpravodajství Jany Bobošíkové pokusila politicky ovládnout zpravodajství České televize, což vedlo k odporu redakce i veřejnosti. Novináři ale politickému tlaku nepodlehli a zahájili tzv. „vzbouřenecké vysílání“, přičemž veřejné protesty na podporu nezávislosti ČT probíhaly po celé zemi.

Pod tlakem veřejnosti a médií Hodač a Bobošíková nakonec odstoupili. Krize vyústila v legislativní změny, které posílily nezávislost veřejnoprávních médií a jsou možná hlavním důvodem proč jsou česká veřejnoprávní média v regionu již spíše výjimkou.

V sousedních zemích ale bohužel neměli takové štěstí. Například v Polsku došlo po nástupu strany Právo a spravedlnost (PiS) k moci v roce 2015 k výrazným změnám ve veřejnoprávních médiích, kdy byla jejich nezávislost omezena a zpravodajství se stalo spíše nástrojem vládní propagandy. Tento trend vedl k poklesu důvěry veřejnosti v tradiční média a nárůstu popularity alternativních informačních zdrojů, často šířících dezinformace a konspirační teorie.

Podobná situace nastala v Maďarsku pod vedením premiéra Viktora Orbána, kde byla veřejnoprávní média rovněž v podstatě transformována na nástroje vládní propagandy. Veřejnoprávní média v Maďarsku jsou financována převážně ze státního rozpočtu, což podle mnoha pozorovatelů vede k výrazné závislosti na vládě. Pod kontrolou vládní strany Fidesz se média postupně dostala do stavu, kdy slouží především jako nástroj pro propagaci vládních názorů a cílů Viktora Orbána.

Výzkumy potvrzují, že společnosti bez důvěryhodných médií jsou náchylnější ke konzumaci konspiračních teorií a dezinformací, což podporuje populistické ideologie a polarizuje veřejnost. Například zpráva organizace Reportéři bez hranic ukazuje, že v zemích s oslabenou mediální svobodou dochází k nárůstu dezinformací a poklesu důvěry veřejnosti v tradiční média.

Naše sousední Slovensko si sice na rozdíl od Polska a Maďarska dokázalo zachovat vyšší míru nezávislosti po delší dobu, přičemž příkladem je i reakce médií na vraždu novináře Jána Kuciaka v roce 2018, kdy se nezávislá veřejnoprávní média stala klíčovou platformou pro kritiku vládní korupce a polarizace společnosti se na čas zmírnila díky veřejnému tlaku. V červenci 2023 ale na Slovensku byly bohužel, v důsledku politických tlaků, zrušeny koncesionářské poplatky, které financovaly Rozhlas a Slovenskou televizi (RTVS). Od této doby je RTVS financována přímo ze státního rozpočtu, což vyvolává obavy o její nezávislost na politické moci. V březnu 2024 Evropská komise varovala, že navrhované změny v zákoně o RTVS mohou ohrozit nezávislost veřejnoprávních médií na Slovensku. Místopředsedkyně Evropské komise Věra Jourová uvedla, že tyto změny mohou vést ke konci nezávislého zpravodajství slovenských veřejnoprávních médií.

Jiná situace ale panuje u našich německy mluvících sousedů. Veřejnoprávní média v Německu, jako jsou ARD a ZDF, jsou podobně jako v Česku financována prostřednictvím koncesionářských poplatků, zde je jejich výše 18,36 eura (přibližně 446 Kč; ekvivalent ≈ 0,55 % místní průměrné mzdy 3 332 € ) měsíčně na domácnost. Tento systém zajišťuje jejich finanční nezávislost a minimalizuje riziko politického vlivu. Správní rady těchto médií jsou složeny z představitelů různých společenských skupin, což podporuje nestrannost a objektivitu zpravodajství. V Rakousku jsou veřejnoprávní média, zejména ORF, rovněž financovány koncesionářskými poplatky, které se pohybují mezi 18 a 28 eury (přibližně 437–679 Kč; ekvivalent ≈ 0,40 % - ≈ 0,62 % místní průměrné mzdy 4 497 €) měsíčně v závislosti na regionu. ORF podléhá dohledu mediální rady zastupující širokou škálu veřejnosti a mediálních oborů, což zajišťuje pluralitu názorů a nestranné zpravodajství. Je tak zřejmé, že i zde stabilní financování umožňuje ORF vytvářet kvalitní programy bez tlaku komerční sféry či politického vlivu.

V Polsku, Maďarsku a na Slovensku (ale i nás) se političtí představitelé, populisté a utra-konzervativní skupiny často ohánějí potřebou zachovat svobodu slova a snaží se vykreslit liberální média a celkově liberály jako instituce či osoby, které je chtějí „cenzurovat“. Tyto výtky často slýcháváme jako odpor vůči „politické korektnosti“ nebo tzv. „woke agendě“. Jak jsem se ale pokusil jasně doložit v rámci výše zmíněných příkladů, je zřejmé, že jakmile populisté a „autoritářsky smýšlející politická uskupení“ uzurpují moc, jejich první kroky obvykle vedou k demontování veřejnoprávních médií, a k omezení svobody projevu v oblastech, které považují za hrozbu pro své „konzervativní“ či v horším případě „ultras“ hodnoty. Pokud se jim veřejnoprávní média nepodvolí, tak bývají zpravidla finančně či institucionálně oslabena, nebo přeměněna v nástroj státní propagandy. V určitém smyslu slova tak můžeme popsat určitý paradox – kdy pod záminkou ochrany svobody slova, která je ale ve skutečností spíše apelem ke „svobodě zachovávat si ignoranci a nesnášenlivost“, jsme svědky snah o omezování svobody slova a demokratické role veřejnoprávních medií. V případě, kdy je v daných zemích demokracie narušena ještě více, dochází k zavádění zákonů, které například omezují možnosti financování soukromých médií ze zahraničních zdrojů. Zákonů, které známe z Ruska pod názvem zákony o zahraničních agentech. Pokusy o zavedení podobných zákonů jsou již popsané jak na Slovensku, tak v Maďarsku, v Polsku pak sice nebyl přijat žádný specifický zákon o „zahraničních agentech“, nicméně bývalá vláda vedená PiS podnikla v roce 2021 kroky, kterými se pokusila omezit vliv soukromé televizní stanice TVN prostřednictvím legislativy omezující vlastnictví médií zahraničními subjekty. Předložený zákon by zakázal vlastnictví více než 49% podílu v polských médiích subjekty mimo Evropský hospodářský prostor. Tento návrh byl vnímán jako snaha omezit vliv americké společnosti Discovery. Navzdory schválení této novely v Sejmu, dolní komoře polského parlamentu, to byl v případě Polska až prezident Andrzej Duda, který v prosinci 2021 zákon vetoval.

Výše zmíněný paradox týkající se svobody slova, dle mého názoru nejlépe demonstrují případy, kdy máme velmi dobře popsané případy snahy o cenzurování dostupnosti informací o LGBTQ+ tématech, genderových otázkách nebo interrupcích právě v zemích jako Maďarsko, Polsko a Rusko, kde byla zavedena legislativa, která omezuje přístup k určitému obsahu či přímo zakazuje diskuse o těchto tématech. V roce 2021 například maďarská vláda přijala pod vedením Viktora Orbána zákon, který zakazuje „propagaci homosexuality“ mezi mladistvými. Tato legislativa je podobná ruskému zákonu o tzv. „homosexuální propagandě“ z roku 2013 a celkově zavádí zákaz materiálů, které by mohly „zobrazovat nebo popularizovat“ LGBTQ+ témata ve školách, reklamách nebo dokonce ve veřejnoprávních médiích. Mnohá evropská média a instituce vnímají tento krok jako zásadní zásah do svobody slova a jako pokus vlády eliminovat jakýkoli obsah, který by mohl narušovat místní politiku státu.

V Polsku pod minulou vládou strany Právo a spravedlnost (PiS) prošla polská média také zásadní transformací, při které blokovala témat jako LGBTQ+ práva, informace o genderových tématech atd. V roce 2020 polská vláda dokonce zakázala, aby na radnicích a školách visela duhová vlajka, a označila LGBTQ+ komunitu za „ideologii, která ohrožuje polské hodnoty.“

Slovensko je pak dalším příkladem, kde zejména současná konzervativní politika často personifikovaná působením místní ministryně kultury Martiny Šimkovičové podporuje cenzuru určitých témat, zejména ve vzdělávacím a mediálním prostředí. Roste proto obecně tlak, aby byla např. LGBTQ+ témata z veřejného diskurzu vytlačována.

Myslím, že je nesmírně důležité, abychom zajistili, že veřejnoprávní média zůstanou v Česku stabilní a budou mít dostatečné financování, které jim umožní držet krok s dobou a zachovat nezávislost prostou vlivu politických či komerčních tlaků.