Článek
IDAHO, IDAHOT, IDAHOTB, IDAHOBIT jsou všechno zkratky, se kterými se zejména v posledních letech setkáváme 17. května, na který připadá mezinárodní den proti homofobii, bifobii, intersexismu a transfobii. Zprvu zkratka IDAHO (International Day Against HOmophobia) obsahovala pouze nejrozšířenější pojem „homofobii“, který se i navzdory své nepřesnosti ujal. Fobií, tedy úzkostným strachem, ale ve skutečnosti není. Postupně byly od původního pojmu odvozeny i další analogické pojmy jako bifobie, transfobie či nověji též queerfobie. Všechny mají ale podobný význam a jsou používány k pojmenování negativních postojů vůči neheterosexuálním, intersex, trans a genderově rozmanitým lidem či vůči neheterosexualitě, genderové rozmanitosti, intersex statusu jako takovým. Situace a postoje, které tyto termíny popisují nabývají nejrůznějších podob, včetně odporu, znechucení, diskriminace, strachu nebo předsudečnosti a nenávisti.
Tento květnový den pro neheterosexuální a genderově rozmanité osoby představuje zvláště symbolický den zejména proto, že to byl právě 17. květen roku 1990, kdy Světová zdravotnická organizace potvrdila své rozhodnutí o vyškrtnutí „homosexuality“ z desáté revize Mezinárodní klasifikace nemocí (MKN-10) a je tomu tedy již 34 let kdy na neheterosexuální lidi není nahlíženo jako na „osoby s diagnózou“, ale jako na osoby, jejichž přirozenou a zdravou sexualitou není heterosexualita. Právě skutečnost, že samotné pojmenování „homosexualita“ bylo dříve diagnózou přispělo k úpadku tohoto termínu a k jeho současnému vnímání jako patologizujícího ze strany většiny mladých LGBTQ+ lidí.
Jak se postupně mění situace?
Ačkoliv se za posledních 30 let situace výrazně změnila, stále v Česku, ale i jinde ve světě není vyhráno. Trans a genderově rozmanití lidé, mimo značného rozšíření transfobie, ve společnosti stále čelí podmínce chirurgické kastrace a nutnosti rozvést jejich manželství/partnerství, jakožto podmínek pro úřední uznání změny jejich pohlaví zapsaného po narození, a identity, se kterou se vnitřně identifikují. Nedávné rozhodnutí Ústavního soudu ale naštěstí zákonodárcům již stanovilo lhůtu do konce června 2025, do kdy musí požadavek kastrace ze zákonných požadavků odstranit. Nebinární lidé pak aktuálně čelí značným překážkám v porozumění jejich rozmanitosti a svých požadavků, které vůči jinak značně „binární“ společnosti, vznášejí. Lesby, gayové, bisexuální či obecně neheterosexuální lidé ale také ve společnosti stále narážejí na překážky. Mimo chybějících zákonných úprav, kdy např. manželství stále nebude pro páry stejného pohlaví přístupné ani po přijetí nového institutu „partnerství“, stále jednoznačně chybí přijímání faktu, že LGBTQ+ lidé jsou stejně kompetentními v oblasti rodičovství, jako rodiny tvořené párem muže a ženy. Politické a často od vědy a důkazů značně odtržené diskuse pak bohužel vytvářejí značné překážky v možnosti realizace rodinného a soukromého života LGBTQ+ lidí.
Závěrem zmíním několik aktuálních údajů v oblasti společenského postavení a stigmatizace queer lidí ve společnosti. Z nového výzkumu například vyplývá, že stále se více než polovina LGBTI lidí v Evropě „vždy“ nebo „často“ (dohromady 54 %) bojí na veřejnosti vzít jejich partnera/partnerku za ruku, ze strachu z obtěžování, napadení nebo výhrůžek (FRA 2024). Přitom jiná data nám zase říkají, že jen asi polovina obyvatel v Evropě zná někoho, kdo je LGB+ a jen každý desátý zná někoho, kdo je trans (Eurobarometr 535). Jsem proto přesvědčen, že k tomu, abychom v naší společnosti mohli dosáhnout pozitivních změn, lepšího porozumění a většího přijetí LGBTI lidí, je zapotřebí, abychom se navzájem ještě o něco lépe poznali. Projevit znatelně svému okolí podporu můžete například zakoupením a nošením duhové stužky.
