Odmítání podpory LGBTQ+ ze strany institucí legitimizuje nesnášenlivost

Motivací pro sepsání tohoto článku byla moje bezprostřední reakce na veřejné prohlášení nové slovenské ministryně kultury Martiny Šimkovičové, zejména na video publikované 12. ledna. Toto video bylo explicitním útokem na slovenskou „LGBTI+ komunitu“, zejména pak na organizaci Saplinq a je zřejmé, že jeho motivací bylo zastavit podporu organizací obhajujících zájmy a kulturu LGBTQ+ lidí. Paní ministryně pak v příspěvku ze 16. ledna vyzvala k veřejné diskusi a k formulaci stanovisek, zda jsou komentující spíše pro:

A) Obnovu kultúrnych pamiatok, zachovanie kultúrneho dedičstva a podporu umeleckej obce. Ak áno, prečo? Uveďte konkrétny príklad, čo pozitívne z tejto podpory vyplynie pre spoločnosť, konkrétne deti, mládež, dospelých a seniorov.

nebo

B) Podporu LGBTI+ akcií, kde sa maloleté deti majú učiť ako sa predvádzať na sexuálnej šou, dúhových pride-ov, kde sa polonahí ľudia predvádzajú na námestiach. Ak áno, prečo? Uveďte konkrétny príklad, čo pozitívne z tejto podpory vyplynie pre spoločnosť, konkrétne deti, mládež, dospelých a seniorov.

Následující text nevnímejte jako moji odpověď na tuto zřejmě neférovou a zraňující otázku. Tato otázka uměle vyvolává rozpor a dilema, jelikož nám sugeruje představu, že oba šlechetné zájmy jsou ve vzájemném kontrastu. V textu níže se snažím vysvětlit, proč je to zraňující a proč by se lidé ve veřejných pozicích, zejména pokud stojí v čele institucí, měli navzdory jakýmkoliv svým postojům a hodnotovým orientacím snažit hledat větší porozumění.

Mladí LGBTQ+ lidé se obvykle o své rozmanitosti dozvídají v průběhu dospívání. Z mého nedávno publikovaného výzkumu vyplynulo, že svou touhu neheterosexuální lidé rozpoznají kolem 13. roku života (veškeré zde uvedené časové údaje jsou zprůměrovány), a poté více než dva trvá, než tuto svou identitu poprvé pojmenují (např. „asi jsem gay“ nebo „asi jsem pansexuálka“), a teprve po dalších téměř dvou letech se daná osoba rozhodne svěřit někomu dalšímu. První „vnější coming out“ tak probíhá průměrně ve věku necelých 17 let.

Mnozí mladí lidé si proto na začátku procesu comingoutu připadají osamocení, cítí se „jediní“ a trápí se, protože jim obvykle chybí podpora okolí a utvrzení v tom, že jejich identita je v pořádku a že budou ze strany svých blízkých přijímáni. Takovou podporu potřebujeme všichni. LGBTQ+ osoby, a zejména pak osoby, jejichž genderová identita není v souladu s očekáváním okolí, (např. když je osoba trans, nebo je nebinární) se ale setkávají stále se silnou stigmatizací. Vedle toho se mnozí lidé bojí o tématu hovořit, někteří čistě proto, že se v tématu nevyznají, a nechtějí tak vypadat hloupě. Ve zde diskutovaném příspěvku paní ministryně Šimkovičové ostatně zaznamenáváme signál nikoliv od ní samotné, ale ze strany instituce, pro které je téma stále tabu. Jak ale z výzkumů víme, ani na místech jako jsou školy není přijetí samozřejmostí a mladí LGBTQ+ lidé, kteří v tomto klíčovém období potřebují podporu, jen málokdy najdou pochopení a vyučující ochotné jim pomoci.

Velice snadno dochází ke stigmatizaci a tabuizaci. Jelikož sexuální identita ani neprojevená genderová identita nejsou na druhých poznat, lidé se v situacích, v nichž se obávají nepřijetí, napadení, šikany nebo diskriminace, se bohužel často musí skrývat, což znamená, že jsou odpojení od druhých lidí, kteří jim mohou poskytnou podporu. Přítomnost LGBTQ+ lidí a podpůrné symboliky (např. duhové vlajky jako znaku vzájemné podpory respektu vůči všem, nejen LGBTQ+), zejména ve veřejném prostoru, je pak klíčovým prostředkem pro překonání tabuizace a stigmatizace.

Události jako jsou Pride festivaly jsou pak místy, kde mohou LGBTQ+ lidé nejen snadno poznat, že nejsou sami*y, ale zároveň mohou narazit i na druhé, kteří je podporují. Pocity vzájemnosti a porozumění na těchto událostech jsou pro mnohé mladé lidi nezapomenutelné a často jsou prvními zdroji podpory. Širší společnost pak má díky těmto událostem šanci se s LGBTQ+ lidmi setkat a zjistit, že realita na festivalech neodráží senzacechtivé mediální reprezentace a že většina lidí na nich se se oblékla do živých barev a často s sebou vzala své rodiny. Jen pro málokoho je pak taková akce symbolem nahoty nebo sexu.

Dovolím si připomenout, že v současnosti uplynulo již 34 let od plné depatologizace „homosexuality“ v Mezinárodní klasifikaci nemocí (MKN-10), vydané Světovou zdravotnickou organizací 17. května 1990 – toto datum si připomínáme každoročně jako mezinárodní den boje proti homofobii, bifobii a transfobii (u trans lidí pak rovněž dle MKN-11 nejde o patologii / poruchu). V USA došlo k depatologizaci podstatně dříve, již v roce 1973, čtyři roky po násilných útocích na bar Stonewall Inn v New Yorku (1969), kdy policisté motivováni systémovou tabuizací, stigmatizací a kriminalizací napadli LGBTQ+ lidi, kteří v tomto zařízení měli*y své útočiště. Po tomto útoku se poprvé v dějinách mobilizovali*y a rozhodli*y se vyjít do ulic a projevit svůj odpor vůči policejnímu násilí, útlaku a společenské a institucionální stigmatizaci. Všechny pride festivaly odkazují na tyto události v NYC a jejich symbolika a význam je tak klíčovou součástí LGBTQ+ kultury a společenské emancipace.

Na Slovensku jsme předloni byli*y svědky hrůzného, dvojnásobně vražedného, útoku na Tepláreň, jenž otřásl základy pocitu bezpečí nejen LGBTQ+ lidí na Slovensku nebo u nás v Česku, ale věřím, že každého člověka. Následkem takovýchto událostí, které jsou nesrovnatelně většími stresory v porovnání s dobře popsanými menšinovými stresory jako násilí, šikana, či jiné formy viktimizace a diskriminace, však dochází k ohrožení zdraví lidí – nejen duševního, ale i fyzického. O menšinovém stresu jsem v minulosti několikrát publikoval, přiložím ale obrázek, který ukazuje přehledně, proč je potřeba jej vnímat jako významný faktor ovlivňující duševní zdraví.

Lidé, kteří musí dlouhodobě čelit menšinovému stresu a nepřijetí, tak mohou být i zranitelnější; zejména pak děti, které vyrůstají v prostředí, kde čelí strachu, odmítání a nepochopení, jsou daleko více ohrožené duševně-zdravotními problémy a velmi často jejich nejzávažnějším důsledkem, tedy sebevraždou. U LGBTQ+ dětí je pak sebevražda ještě přinejmenším 2-3× násobně častější. Příčinou je právě nedostatek podpory, odmítání a stigmatizace. LGBTQ+ lidé zejména v důsledku společenských a institucionálních bariér v průběhu života často nemají děti, a to ačkoliv si většinou najdou milujícího životního partnera. Navíc když jeden z nich s přibývajícím věkem druhého v průběhu života navždy opustí (neboť jsme všichni smrtelní), nepřijetí nebo komplikace při přijímání člověka např. do zařízení s trvalou péčí tak může být další zbytečnou překážkou.

Všechna oznámení institucí a zejména pak veřejné činy, které vysílají signál, že LGBTQ+ lidé či organizace, které je zastupují, jsou nevítané, pak jsou přímým opakem toho, o co bychom se měli všichni snažit. Tyto činy totiž nejen přímo zraňují, ale dále i legitimizují nesnášenlivost vůči LGBTQ+ lidem z pozice institucí. Společnost, ve které budou LGBTQ+ lidé a organizace vnímané jako nežádoucí bude pak častěji na LGBTQ+ osoby (ale i na osoby, které bude za LGBTQ+ jen sama považovat) útočit, šikanovat, diskriminovat a jinak je zraňovat. Prosím hledejme v sobě snahu o porozumění a vzájemný respekt.

Rozmanitá společenstva jsou robustnější než ta tvořená monokulturou. Organizace jako Iniciatíva Inakosť, Saplinq, o.z. a mnohé další k rozmanitosti přispívají a zaslouží si nejen podporu, ale i uznání.