Úsvit otevírá diskusi o přirozenosti intersex lidí v naší společnosti

Film Úsvit jsem chtěl vidět z několika důvodů. Jelikož se dlouhodobě věnuji široké oblasti lidské sexuální a genderové rozmanitosti, bylo pro mě v podstatě povinností podívat se na něj a zhodnotit jakým způsobem je zpracovaný. Zaujal mě ale také proto, že prostředí, (vznikající město Svit) do kterého byl zasazen, je mi osobně blízké. Moji prarodiče byli totiž rovněž mezi prvními usedlíky a pracovníky podobného baťovského města, Sezimova Ústí, jehož druhá část (tzv. Baťov nebo Kovák) byla založena jako výsledek podnikání Jana Antonína Bati jen o pár let později (1939) než Svit.

Příběh filmu, který se odehrává ve 30. letech minulého století, je ale pro většinu jistě zajímavý zejména svým výjimečným námětem a tím, že je založený na skutečných událostech resp. popsaných případech skutečných lidí. Film režiséra Matěje Chlupáčka poprvé do českého i slovenského prostředí přináší vhled pro porozumění faktu, že někteří lidé se rodí pohlavně rozmanití, přesněji toho, že příroda některé stvoří tak, že je nelze jednoznačně zařadit ani do kategorie „muž“ ani „žena“. Tyto lidé jsou nositeli variací pohlavních znaků - tzv. intersex variací z aj. slova sex = pohlaví a v rámci českého odborného prostředí se jejich životy zabývala prozatím jediná rozsáhlá studie výzkumného týmu z Univerzity Palackého v Olomouci a Kanceláře veřejného ochránce práv. I když věřím, že pro většinu veřejnosti může být námět filmu šokujícím odhalením této přirozené lidské rozmanitosti, příběh filmu jej dávkuje postupně a citlivě, byť za pomocí dobové terminologie (pojem hermafroditismus dnes vnímáme jako nevhodný a pejorativní). Této těžkosti si ale jistě autorstvo filmu bylo dobře vědomo, neboť v se v druhé polovině filmu poněkud exoticky setkáme s achronickým korektivem, poznámkou, že dnes používáme již pojem intersex. Velmi umně a za pomocí stylových animací o Hermovi a Afroditě nás ale film s až didaktickou pečlivostí seznamuje se svým odborným historický zdrojem - knihou Soudní lékařství v praksi, prof. soudního lékařství Františka Hájka ze 30. let minulého století. Po knize se v antikvariátech samozřejmě jen zaprášilo. Skrze ukázky z knihy a skvělý herecký výkon herečky Elišky Křenkové a fenomenální výkon neherce Richarda Langdona, který díky své zkušenosti jako trans osoby jistě s vysokou mírou autenticity a citlivosti dokázal reprezentovat příběh intersex osoby.

Na tomto místě považuji za klíčové doplnit, že ačkoliv intersex osoby mohou zažívat velmi podobné situace jako trans lidé (trans ženy a trans muži), jedná se o rozdílné skupiny osob. Trans lidé, s jejichž příběhy se setkáváme v posledních letech i díky zlepšující se úrovni jejich mediální reprezentace, jsou osoby, jejichž zapsané pohlaví a anatomie zpravidla odpovídají normativním medicínským představám o „biologii žen“ nebo „mužů“. Trans osoby ale na úrovní své genderové identity (tj. osobnosti a vnitřního nastavení) s touto svou anatomií a zejména s tím jak z od ní bývá ze strany společnosti automaticky odvozována genderová identita, zažívají určitý (a individuálně silný) nesoulad. U trans lidí tak hovoříme o tzv. genderovém nesouladu (z aj. gender incongruence) a potřebě tento nesoulad zmírnit a odbourat v rámci procesu tranzice. Ta pak probíhá na úrovni sociální (sebeprezentace, vzhled a interakce s druhými v rodě a genderové roli, která je v souladu s vlastním sebeurčením), medicínské (např. hormonální terapie, operativní zákroky aj.) a úřední (např. co máme v občance a jaké máme rodné číslo atd.). Hovoříme tedy o procesu sociální, úřední či medicínské tranzice, jejíž podoba a cílový stav je pro každou trans osobu individuální. Vnímám zde potřebu zmínit, že jsme jednou z posledních zemí v Evropě, kde narovnání údajů v občance podmiňujeme podstoupením kastrace, tedy odejmutím pohlavních žláz, což je třeba vnímat nejen jako podmínku jsoucí v rozporu s etickým principy beneficience (tj. lékařské zákroky, které jsou pro dotyčnou osobu prospěšné) i nonmaleficence (tj. léčba osobu nepoškozuje ani fyzicky ani psychicky), ale také jako podmínku, která neodpovídá aktuálně platné judikatuře Evropského soudu pro lidská práva (např. případ A. P., Garçon a Nicot proti Francii, 2017), zmíněné například ve vyjádření bývalé veřejné ochránkyně práv Anny Šabatové.

Po shlédnutí filmu Úsvit ale víme, že intersex lidé jsou osoby, které se biologicky na úrovni chromozomů/genetiky, metabolismu/hormonů, anatomie (primárních a/nebo sekundárních pohlavních znaků) vymykají rozlišení „muže“ a „ženy“ a jsou jasným důkazem, že příroda není binární svět nul a jedniček, ale že se v ní nachází prostor pro mnoho různých konfigurací těl, které se naše společnosti jednoduše musí naučit zařadit do svého vnímání „normality“. Ať už jde o stále kompetitivnější vrcholový sport, kde vskutku výjimeční mají šanci vyhrávat, ale zároveň i tu smůlu střetnout se s rigiditou našich binárních kategorií. Otázka co to je hrát fér pak dostává úplně novou dimenzi.

Protože se intersex lidé ale vymykají svou přirozeností už na úrovni těla, tak ti, jejichž anatomie tuto variaci odhalí již po narození, bývají i v naší společnosti vystaveni často vynuceným a nežádaným „korekcím“, které z historické zkušenosti mohou být motivované spíše „náročností“ normalizujících zákroků než skutečnou či budoucí genderovou identitou dotčeného dítěte či osoby. Jinými slovy, lékařské intervence mohou mít tendenci upřednostňovat feminizující korekce, které mohou být anatomicky snazší, ačkoliv to nemusí nutně odpovídat genderové identitě dotčené osoby. Je v tomto ohledu jistě dobře, že v současnosti již máme k dispozici i české studie, které v oblasti lékařských profesí pomáhají situaci zlepšovat. Tématika intersex je jistě značně složitá, možná někomu pomůže v zorientování v tématu velmi zajímavá infografika (bohužel jen v angličtině) od grafičky Amandy Montañez, díky níž máme možnost si uvědomit, že pohlaví je skutečně spíše spojitým/spektrálním, nežli nespojitým/binárním fenoménem. V češtině k tématu nasdílím alespoň článek, který jsme před časem přeložili na webu vědecko-popularizačního spolku Queer Geography.

Skrze film Úsvit máme možnost seznámit se a nalézat pochopení a respekt k osobám, jejichž příběhy jsou jistě nezáviděníhodné. Jako klíčové považuji sdělení, že intersex lidé či spíše osoby narozené s variacemi pohlavních znaků, nejsou ojedinělou hříčkou přírody, ale lidmi, kteří mezi námi žili*y dříve a žijí mezi námi i dnes. Hvězdičku ve slově „žili*y“ v předchozí větě jsem použil, protože chci poukázat na to, že se můžeme snažit hledat i neutrální či nebinární cesty, jež uvítají zejména osoby, které v současnosti svou genderovou identitu nevnímají v rámci binární dělení na „muže“ a „ženy“. Z naší nedávné studie Být LGBTQ+ v Česku 2022, kterou jsem společně s kolegyní Marcelou Macháčkovou zpracovával, koneckonců také vyplynulo, že se asi 1 % (34 z 3429 LGBTQ+ lidí v našem výzkumném souboru) vnímalo jako intersex. Jak ale vidíte na obrázků níže, jejich žitá každodenní identita není „intersex“, a naopak je velmi různorodá.

Na film jsem se těšil, protože můj děda také osídloval podobně nové město (Sezimovo Ústí) jako byl ve filmu ztvárněný slovenský Svit. Už z tohoto pohledu to pro mě byl zajímavý snímek, kde jsem mohl vidět povědomé kulisy baťovských exteriérů. Film nám ale zejména zprostředkovává realitu dobové společnosti, která pod vlivem již v této době z vědeckého pohledu překonaných, ideologických či „tradičním dogmatizmem“ zabarvených postojů, znemožňuje akceptaci a začlenění intersex člověka do tehdy se rapidně modernizující společnosti továrny a městečka Svit. Ačkoliv se od doby, do které je děj filmu zasazený, jistě ledacos změnilo a věda se výrazně posunula, je poněkud znepokojivé, že i naše „již moderní“ společnost může mít též často nutkání vidět svět jen černobíle. Dnes máme sociální sítě, které tehdy nebyly, ale právě ony jsou plné skupin, jež aktivně bojují proti uznání lidské pohlavní a genderové rozmanitosti, např. na školách nebo v zákoně (např. podporují zmíněnou podmínku kastrace). Dovolím si ale doufat, že tento opravdu skvělý film (hodný Oskara), za který autorskému týmu děkuji, pomůže otevřít širší diskusi a ukázat, že lidé s variacemi pohlavních znaků tu mezi námi žijí a svou existencí nás nejenže nijak neohrožují, ale zaslouží si i právo na potvrzení své výjimečnosti a místa v naší společnosti.