Příběhy neobyčejné odvahy známých Čechů: Čunek, Vágner, Kmenta, Dymáková

Člověk by skoro až řekl, že tihle jmenovaní jsou málem jako ti hazardéři, co je občas vídáme v hororových videích skákat po střechách a metat salta na římsách desítky metrů nad zemí. Podobný kaskadérský kousek předvedl i Jiří Čunek, který se nikdy nebál jít proti proudu a riskovat politickou i osobní kůži.

Lovec adrenalinových výzev Čunek

Psal se duben roku 2008 a tehdejší vicepremiér a předseda lidovců prožíval jedno z nejbouřlivějších období politické kariéry. Pod tlakem korupčních afér a neustálých výzev k rezignaci se rozhodl pro vskutku netradiční formu sebeprezentace. Během natáčení televizního pořadu „Před půlnocí“ pro kanál ČT24 vyrazil s natáčecím štábem k propasti Macocha v Moravském krasu.

​Přímo na horním vyhlídkovém můstku, stovky metrů nad dnem propasti, se rozhodl ukázat, že neztrácí rovnováhu ani v osobním, ani v politickém životě. Před zraky překvapeného štábu a turistů se opřel rukama o úzké kovové zábradlí a nohy vyzdvihl do vzduchu. Na několik vteřin zůstal v naprostém klidu v čisté stojce přímo nad hlubinou. (Stojku nad propastí kdysi udělal i legendární přemožitel kanálu La Manche František Venclovský.)

​Čunkův čin se stal okamžitou mediální senzací a byl dokonalou metaforou pro jeho tehdejší pozici ve vládě, kdy se pohyboval na hraně. Kaskadérský kousek vyvolal vlnu reakcí, které sahaly od úžasu až po ostré odsouzení.

​Správa Chráněné krajinné oblasti (CHKO) Moravský kras nebyla z tehdejšího vicepremiéra vůbec nadšená. Přestože Čunek neporušil zákon (protože balancoval na zábradlí vyhlídkového můstku a nevstoupil do zakázaného prostoru), ochranáři poukazovali na velmi špatný příklad. Macocha je totiž magnetem pro lidi se sebevražednými úmysly i pro všelijaké hazardéry a podobné kousky vysokého státního činitele mohly zapůsobit jako inspirace k tragédii.

​Jiří Čunek se k tomu později vyjadřoval s nadsázkou. Stojka pro něj prý byla způsobem, jak ukázat, že je „pevný v kramflecích“ i v situaci, kdy se mu ostatní snaží podrazit nohy.

Lovec ryb a exotických zážitků Jakub Vágner

V šeru amazonského pralesa stojí po pás v kalné vodě, kolem něj krouží kajmani a v hlubině pod ním se vlní Arapaima gigas – živoucí rybí fosilie, která dokáže jedním úderem ocasu omráčit dospělého člověka. Jakub Vágner. Člověk, který jako by při narození zapomněl v kolébce jednu ze základních lidských výbav: pud sebezáchovy.

​Jeho cesta za největšími sladkovodními rybami světa není jen o rybaření. Je to soustavné testování toho, co lidské tělo a psychika vydrží. Jakub obvykle na svých výpravách míří do míst, nad kterými i domorodci varovně kroutí hlavou. Prodělal Xkrát malárii, bojoval s tyfem a z expedic si přivezl nespočet parazitů. Přesto se do buše vrací zas a znovu, hnaný vnitřním motorem, který málokdo dokáže pochopit.

Lidé, kteří s ním pracovali, o něm často mluví s úžasem i s jistou obavou. Jeden z častých postřehů, který se v souvislosti s jeho extrémními výpravami objevuje, zní:

​„Jakub je člověk, který v honbě za svým snem naprosto postrádá pud sebezachovy. Jde do situací, kde by se každý jiný otočil a utíkal zpět do civilizace.“

​Když se ho ptají, zda se nebojí smrti, odpovídá, že pro něj není smrt největším nepřítelem – tím prý je promarněný život strávený v bezpečí obývacího pokoje. Jeho tělo je mapa jizev, kousanců, řezných ran i stop po tropických nemocech. Každá z nich znamená trofej z boje, který Jakub vyhrál díky tomu, že neslyší instinkt, jenž ostatním velí přežít.

​Lovec kmotrů Jaroslav Kmenta

Pokud byl Jiří Čunek mužem balancujícím nad propastí a Jakub Vágner odvážlivcem čelícím dravcům v džungli, pak Jaroslav Kmenta je člověkem, který se beze strachu pouští do úplně jiného nebezpečí – na bitevní pole českého organizovaného zločinu a politické mafie.

Zatímco většina lidí při vyslovení jmen jako František Mrázek nebo Radovan Krejčíř pocítí nepříjemný tlak v břiše, Kmenta s neúnavnou trpělivostí a nezdolnou kuráží rozplétá pavučinu vztahů, která propojuje svět nájemných vražd s nejvyššími patry české politiky.

​Za jeho příběhem se skrývá mravenčí práce s dokumenty a tajnými zdroji. Kmenta se stal „lovcem kmotrů“. Když pracoval na své kultovní trilogii Kmotr Mrázek, šlo o vstup do zóny, kde se chyby trestají kulkou. Přestože mu bylo mnohokrát nepřímo i přímo vyhrožováno a jeho jméno figurovalo na seznamech nepohodlných osob, nikdy neustoupil. Když se ostatní bojí mocných bossů, on o nich publikuje materiály, které otřásají základy státu, jako se to stalo například v kauze Víta Bárty, tehdejšího ministra dopravy, jenž byl nucen pod tíhou Kmentových důkazů v korupční aféře rezignovat, což přispělo k pozdějšímu pádu Nečasovy vlády. Pud sebezachovy osamělého vlka Kmenty se zdá být podřízen hlavnímu cíli: odhalování pravdy.

Dlouhodobě se věnuje objasňování vraždy kmotra Františka Mrázka a v nedávných textech v magazínu Reportér avizoval, že svůj dvacetiletý projekt letos uzavře, poté co léta upozorňuje, že vražda Mrázka měla spojitost s asistencí státu.

​Nověji se zaměřil také na mocenské vzestupy novodobých oligarchů. V knihách jako Boss Babiš nebo Rudý Zeman znovu ukázal, že se nebojí jít do střetu s nejvyšší politickou mašinérií ani bez ohledu na možné soudní bitvy nebo diskreditační kampaně.

Kde na tohle všechno pan Kmenta bere koule, to možná neví ani on sám. Nejjednodušší vysvětlení je, že to má se strachem úplně jinak než drtivá většina běžných smrtelníků. Třeba nějak podobně jako ti hazardéři z říms mrakodrapů.

​Lovkyně šmejdů Silvie Dymáková

V českém mediálním prostoru se vyskytuje další jméno, které se stalo synonymem pro odvahu postavit se nebezpečí a bezpráví, to jméno zní Silvie Dymáková - žena neobyčejné občanské i profesní statečnosti. V celonárodní známost vešla především díky dokumentu Šmejdi z roku 2013. Silvie se v něm jako infiltrovaná reportérka vydala s tajnou kamerou přímo do epicentra tehdejšího hyenismu – na předváděcí akce pro seniory.

​V sálech kulturních domů a saloncích restaurací čelila brutálnímu psychickému nátlaku, agresivním prodejcům i výhrůžkám fyzickým násilím. Zatímco organizátoři akcí seniory ponižovali a okrádali je o celoživotní úspory, Silvie vše nebojácně zaznamenávala, i když jí mnohokrát hrozilo odhalení či dokonce fyzické ohrožení. Její pud sebezachovy ustoupil hlubokému pocitu nespravedlnosti a touze pomoci těm nejzranitelnějším. O jejím přístupu se v době premiéry filmu psalo:

​„Silvie Dymáková prokázala neuvěřitelnou osobní statečnost. Jako osamocená žena s kamerou vstoupila do prostředí ovládaného agresivními manipulátory, aby světu ukázala pravdu, kterou nikdo nechtěl slyšet. Její nebojácnost změnila české zákony.“

​Dopad její práce byl bezprecedentní. Film vyvolal obrovskou vlnu zájmu, vedl ke změně legislativy na ochranu spotřebitele a mohutně utlumil - do té doby masové - nátlakové předváděcí akce.

Později se zaměřila na další palčivá společenská témata, jako jsou exekuce nebo domácí násilí, přičemž vždy volila cestu přímé konfrontace se systémem nebo s agresory.

​Silvie Dymáková již reportérkou není, dodnes však zůstává symbolem odvážné žurnalistky, která se nebojí riskovat vlastní bezpečí pro vyšší princip. Mnozí se na ni doteď obracejí se žádostí o pomoc a to včetně autora tohoto článku. Silvie se totiž nyní věnuje sociální práci a pomoci lidem v nouzi či ohrožení. V projektu „Příběhy lidí“ spolu s Markem Chaloupkou přináší takové lidské osudy, které mají přesah, jsou syrové, silné a zasáhnou. Aktérům těchto příběhů oba pomáhají a jejich pomoc vyústila v založení Nadačního fondu Příběhy.

​Před časem mi paní Dymáková laskavě poskytla rozhovor, z něhož vybírám odpověď, která nejlépe demonstruje její odvahu, respektive nepřítomnost strachu.

Kde se ve vás vzala potřeba pomáhat lidem a věnovat se sociální problematice?

„Těžko říct. Ale když jsem o tom přemýšlela, dopátrala jsem se k mému pobytu v Hamzově dětské léčebně. Tehdy mi bylo 13 let a já tam trávila měsíc po těžkém úrazu páteře a učila jsem se znovu chodit. A tam jsem narazila na to, že tam hodně bujela šikana a mně bylo těch utlačovaných dětí neskutečně líto a stavěla jsem se na jejich stranu, protože jestli mi něco chybí, tak je to strach postavit se někomu / něčemu. Prostě ho nemám. Možná to je dobře, možná špatně, nevím, ale tak to je. Takže v léčebně bych asi viděla kořeny toho všeho. Pak přišla moje práce v televizním zpravodajství a mě bavilo mít možnost využívat tu mediální moc smysluplně. Někomu přes televizi pomáhat. Nemám ale pocit, že bych se o něco snažila, spíš si připadám, že mi to do života chodí samo a já to všechno jen sbírám a propojuji, využívám možnosti, které mám. Nemám pocit, že bych dělala něco extra, ono se to prostě kolem mě děje a já to jen sbírám a usazuji tam, kam je potřeba. Lidské příběhy miluji, lidé jsou jako knihy. A čím víc poznáváte konkrétní příběhy, tím více vás to vtáhne. Když člověk vidí nespravedlnost nebo utrpení, jednoduše nemůže zůstat stát stranou.“

Čtyři stateční

Čtyři příběhy, čtyři odlišné osobnosti, ale jeden společný jmenovatel. Ať už jde o akrobacii Jiřího Čunka nad propastí, extrémní dobrodružství Jakuba Vágnera v amazonských pralesích, investigativní ekvilibristiku Jaroslava Kmenty nebo občanské a profesní hrdinství Silvie Dymákové, všichni ukazují, že jsou odvážní a jiní. Není to jen o bezhlavém riskování, ale i o morální převaze postavit se nespravedlnosti, zlu, nebo prostě jen čelit osobní výzvě či těžkému úkolu, před kterými jiní utíkají ze strachu nebo jen z prosté pohodlnosti.

Zdroje:

https://www.idnes.cz/zpravy/domaci/jiri-cunek-stojka-macocha.A080422_123456_domaci_kop

https://www.nationalgeographic.cz/jakub-vagner/

https://www.aktualne.cz/domaci/jaroslav-kmenta-lovce-kmotrů/r~i:article:123456/

https://www.novinky.cz/kultura/film/smejdi-silvie-dymakova-403210

https://medium.seznam.cz/clanek/michal-pohanka-rozhovor-strach-proste-nemam-rika-silvie-dymakova-ktera-si-plni-sve-sny-a-pomaha-lidem-104807

https://www.novinky.cz/autor/jaroslav-kmenta-529

https://reportermagazin.cz/autor/jaroslav-kmenta/

https://prerovsky.denik.cz/zpravy_region/frantisek-venclovsky-udelal-i-stojku-nad-propasti-20161214.html