Článek
Tohle není příběh vycucaný z umělé inteligence, tohle se mi včera stalo.
Maki mi dala košem. Eskymácký pes asi nebude zrovna nejvěrnější rasa, napadlo mě. Plánů na společný život a nekonečné štěstí předestírala nepřeberně. A pak ten pes z minuty na minutu chcípnul.
Nevím, jestli to bylo kvůli jedné nešťastně formulované zprávě ode mě, nebo už byl ve hře někdo jiný, ale každopádně ještě před chvilkou to mezi námi jiskřilo jak z červené knihovny. A poté najednou zpráva: „To ne.“ Psal jsem jí, že nerozumím, co jako že „ne“. Neodpovídala celou věčnost. Nešlo to už vydržet, a tak jsem to zaurgoval otázkou, jestli její vzkaz náhodou nebyl určen někomu jinému. „Zpráva byla pro tebe,“ odpověděla mi. Žádné vysvětlení, natož srdíčka. Ptám se, co to má znamenat. Následují tři hodiny jejího mlčení. Bylo mi jasné, že ta prudká změna ve stylu její komunikace značí dost vážný problém. Můj problém. Ona už to má v sobě vyřešené a uzavřené. Klasika.
Přesto jsem odhodlán trpělivě čekat na zázrak. Nedočkal jsem se. Nakonec jsem to vzdal a napsal jí: „To ti nestojím ani za odpověď?“ Zprávu si přečetla a opět nic. Nestojím jí za vysvětlení, tak ona mi nestojí za vztah, řekl jsem si a sdělil jí, ať pozdravuje pana F. se kterým trochu koketovala v průběhu naší „nehynoucí lásky“. „Sbohem“.
Bylo to ode mě zbrklé a unáhlené, ale nemohl jsem si pomoct, jsem mimořádně zranitelný. Vzápětí jsem si M. bloknul a byl jsem nervózní jak sáňky v létě, jestli mi třeba nezavolá z jiného čísla. Trnul jsem další věčnost. Ani ťuk. Ticho po pěšině. Když žena přestane mluvit, je konec.
Bolí to hrozně. Ale přeju ti ten šťastný život, který sis plánovala se mnou. Věděla jsi o mých slabinách, nedostatcích poruchách i vadách. Věděla jsi o mé minulosti s malým „m“ až do mrtě. Všechno jsem ti na sebe vyklopil, před vším jsem tě varoval. Ujišťovala jsi mě, že to zvládneme. Pak se ale zničehonic eskymáckej pes zaběhl a ztratil. Zčistajasna ticho a tma.
Přehnané emoce jsou vždycky průšvih. Nadělal jsem kvůli nim spoustu špatného. A teď jsem skrz ně ztratil i dobrou ženskou. Život jde dál, ale žere mě ta nejistota a nevědomost ohledně toho, proč se to vlastně stalo. Proč to takhle blbě skončilo dřív, než to doopravdy začalo. Asi to tak mělo být. Raději teď než později, kdy už bych v tom lítal až po uši. Uklidňuju se tím, že se mnou by M. stejně nebyla šťastná.
V pohodě, Maki, užívej si to, vychutnej si mě plnými doušky. Přesně tohle si zasloužím. Ale kdybych ti náhodou přece jen stál za vysvětlení, všude jsem si tě odblokoval. Sám už tě kontaktovat nebudu.
O deset minut později: „Můžeš mi to aspoň vysvětlit - ten náhlý obrat? To se ani nerozloučíme?“
Do minuty odpověď:
Následuje její kostrbaté a nepříliš přesvědčivé vysvětlení. Voláme si a vypadá to na usmíření. Jestli byla na vycházce s panem F. nebo s panem L., to už nemá cenu řešit. Pravdu se stejně nikdy nedozvím.
Tohle už mi příště nedělej, Maki, mám tě rád a chci s tebou být. Chci tě udělat spokojenou. Na štěstí si netroufám, sám nevím, co to je.
Miluju tvůj dětský smích a bezelstnost. Nejsi pro mě jen záchranným kruhem, ale jsi má cesta i cíl, jak už jsem ti psal v dopise. Byla by škoda to pokazit, jestli to pořád cítíš stejně. A já věřím, že ano.
