Článek
Mgr. Tomáš Dvořáček vystudoval sociální pedagogiku na Masarykově univerzitě v Brně a teologii na Cyrilometodějské fakultě UP v Olomouci. Jeho hlavním zaměstnáním je práce klíčového sociálního pracovníka ve Sdružení pěstounských rodin v Brně. V mládí chodil do pěveckého sboru Kantiléna, později vystudoval v Brně zpěv na Základní umělecké škole se zaměřením na církevní hudbu a soukromě se vzdělával u pedagožky na JAMU. Od dětství ministroval a zpíval v kostele, často při pohřebních obřadech. Během studií dostal nabídku jít vypomáhat zpívat ve smutečních obřadních síních a později i v krematoriu. A u této záliby už zůstal. Dnes je tomu více než dvacet let od chvíle, kdy poprvé nervózně promluvil před pozůstalými.
Při práci pan Dvořáček zachovává vážnost a důstojnost, ale v civilu se o „funebráckém“ řemesle dokáže bavit s nadhledem a leckdy i s humorem. Určitě není jediný z této branže, který to takhle má. Jinak to možná ani nejde, aby se z toho člověk nezbláznil. O bizarní historky zde není nouze. První takovou historkou je, jak se vlastně stal smutečním řečníkem. Jednou prý do obřadní síně na Ústředním hřbitově v Brně nedorazil objednaný smuteční řečník, protože omylem zamířil na jiný pohřeb v Brně-Židenicích. Obřadník, což je jakýsi koordinátor celého pohřebního obřadu byl z jeho absence na infarkt. Uprosil proto Tomáše, který měl tehdy zpívat, aby za kolegu řečníka zaskočil. Bylo to v zimě a pan Dvořáček měl na sobě rifle, červenou mikinu, zimní bundu a tenisky, neboť zpívá na kůru, kam pozůstalí nevidí, a tím pádem smuteční oblek nepotřebuje. Jenže coby zaskakující řečník nemohl vystoupit v riflích, a tak si od kolegy půjčil jeho černý oblek a boty. A jak je pan Tomáš vysoký a barokní postavy, oblek i boty mu byly o několik konfekčních velikostí menší. Musel tedy hovořit se zataženým břichem a zkroucenými palci u nohou. Když proslov dokončil, hudba začala hrát a on se přemístil na kůr, kde ho čekal jeho primární úkol-zpěv. Během zpěvu se však musel rychle vysvléct a vrátit oblek i boty kolegovi, který měl v závěru předstoupit před smuteční hosty. Aby se to všechno stihlo, pan Dvořáček pro jistotu na kůru pěl jen v trenýrkách a v tričku. Adrenalinová událost dopadla dobře, nikdo nic nepoznal a Tomáš nakonec v onom chladném lednovém odpoledni ani příliš neprochladl.
Brněnské krematorium je jediným u nás, kde se standardně produkuje živá hudba. V rámci hudební produkce znějí varhany, housle, violoncello a sólový zpěv. Repertoár je zde nepřeberný, od klasiky přes populár, trampské písně, lidovky, až po skladby moderní. Živou hudbu je možné nakombinovat s hudbou reprodukovanou. Obřadní síň má výbornou akustiku, proto stojí za to vychutnat si právě hudbu živou, která v jiných městech bývá možná pouze na objednávku a není to zrovna levná záležitost.
V repertoáru skladeb brněnského krematoria je mimo jiné také árie z opery Rusalka od Antonína Dvořáka. Za normálních okolností jí samozřejmě zpívá žena. Jednou si pozůstalí vybrali právě tuto árii a Tomáš měl zrovna službu. Upozornil obřadnici, že Rusalka se bude pouze HRÁT, ale z „hecu“ dodal, že ji klidně i zazpívá. Obřadnice se po chvíli vrátila s tím, že to byla babiččina oblíbená, a že vůbec nevadí, když ji bude zpívat muž. Našli proto s kolegou varhaníkem trošku nižší polohu a skladbu před provedením vyzkoušeli. Vše proběhlo v naprostém pořádku. Jaké bylo Tomášovo překvapení, když po výkonu sešel dolů z kůru a všichni zaměstnanci (i ti z kanceláře) byli shromážděni za katafalkem a pod kůrem a ve tvářích měli smích. Tehdy nesklidil potlesk na otevřené scéně, jak dodal jeden z jeho kolegů, ale potlesk u zavřeného katafalku. Dodnes je v sešitu jejich služeb napsáno, že tehdy a tehdy měl v brněnském krematoriu světovou premiéru Rusalky v mužském provedení Tomáš Dvořáček.
Tomáš na kůru v kostele v Brně-Tuřanech
Odbornými věcmi a pojmy jako je například rakvenka, kremulátor, palič či žároviště se zabývat nebudeme, ale jak se vlastně v křesťanských zemích začali zpopelňovat zesnulí, to bychom si tu uvést mohli. Pokud vás počátek kremací v evropských zemích nezajímá, klidně následující odstavec, který je volnou citací z knihy Příběhy brněnských hřbitovů od Jiřího Endlera, přeskočte.
V prosinci 1870 se stali šokovaní obyvatelé italské Florencie svědky zlomové události. V městských sadech bylo na pyramidu ze dřeva vyneseno lidské tělo a navzdory tisíciletým evropským zvyklostem veřejně vydáno plamenům. Patřilo indickému maharádžovi, který při své cestě po Evropě náhle zemřel na střevní chřipku. A florentské úřady se náhle ocitly v zapeklité situaci: jedinou hinduismem připuštěnou formou pohřbu byla kremace, křesťanstvím v té době striktně zapovězená. Převoz do Indie nepřipadal v úvahu, cesta by trvala skoro měsíc. Problém nebylo možné zamést pod koberec, šlo o příliš významného hosta. A tak nezbylo než se pokusit o nemožné. Pro dosud tabuizovanou kremaci bylo potřeba speciálního povolení italské vlády. A ta ho překvapivě udělila. Pak už šlo všechno neuvěřitelně rychle. V roce 1874 nový zdravotní zákon povolující jako první v Evropě zpopelňování zesnulých a v roce 1876 zprovoznění prvního krematoria na světě v Miláně, v němž se první kremace konala 22. ledna.
Takový byl tedy počátek pohřbů žehem v Evropě. Ale vraťme se raději k veselým příhodám. „Tři pohřby v jednom čase by se mohla jmenovat jedna z nich,“ říká Tomáš. „Byl jsem objednán jako řečník na patnáctou hodinu do obřadní síně na Ústředním hřbitově. Kolega však potřeboval v tuto hodinu pomoci s výnosem rakve jinde. Slíbil jsem mu to, jelikož mi to časově navazovalo a po odmluvení obřadu jsem se vydal tramvají (v Brně šalinó) do zmíněného kostela. Zádušní mše byla v plném proudu, rakev jsme vynesli a uložili do hrobu. Když jsem odcházel, zazvonil mi telefon. Volal další kamarád „pohřebák“ a ptal se, kde jsem. Končil mu zrovna obřad v kostele mimo Brno a chyběl mu člověk na spuštění rakve na centrálce, jak říkáme Ústřednímu hřbitovu. Kolega se zaradoval, že právě tam se nacházím a mohu jim pomoci. Když jsem se ho později ptal, v kolik hodin onen pohřeb měli, tak odpověděl, že ve tři. Neboli ve tři hodiny se dají udělat i tři funusy v jednom čase.“
Občas se přihodí, že nějací příbuzní smutečního řečníka požádají, aby se o nebožtíkovi nevyjadřoval v přílišných superlativech, neboť prý vůbec nebyl dobrým člověkem, někdy i hůře. V takovém případě řečník použije pouze variantu obsahující nezbytné rozlučkové minimum, které zpravidla končí větou: „Věnujme, prosím, našemu zesnulému tichou vzpomínku doprovázenou tóny hudby.“
Před obřadem v krematoriu
Stále více pozůstalých dnes volí kremaci bez obřadu kvůli zhoršující se ekonomické situaci. „Je to smutný trend poslední doby, a to je na tom jižní Morava ještě hodně dobře. Pohřebné se zrušilo a lidi nemají peníze nebo vůbec žádný pohřeb nechtějí vypravovat, i když peníze mají,“ říká s lítostí pan Dvořáček. V soukromí ale bývá většinou veselý a zábavný. Možná je takový i proto, že kvůli neustálému kontaktu s pomíjivostí života si více uvědomuje jeho pravou cenu a smysl, a také to, že by byla škoda jej promarnit pesimismem a negativitou. Nebo též malichernostmi a snobstvím, jaké například před mnoha lety předvedla rodina jistého zesnulého pána s několika tituly před jménem i za jménem. Ta si objednala řeč jak od Shakespeara, která zdůrazňovala všechny nebožtíkovy tituly, ocenění za vědecké práce, a úspěchy snad už od mateřské školy, aby ve finále na pohřeb přišlo šest lidí. Jindy se stala nemilá věc, když Tomáš kvůli překlepu jednoho z pracovníků jiné firmy, jež pro něj připravila špatné parte, o zesnulém hovořil jako o Františkovi, pročež uprostřed pietního aktu z řad pozůstalých někdo vykřikl, že nebožtík se přece jmenoval Jindřich! Tehdy měl tlak „dvě sta z místa“. Po skončení obřadu se rodině nesmírně omlouval a velmi se kál, aby ho vzápětí jeden člen „famílie“ informoval, že kdyby se „ten blbec kvůli záměně jména neozval, nikdo by si ničeho ani nevšiml, jak byli všichni ožralí“.
Poslední úsměvná historka je o bývalém komunistickém papalášovi, kterému pozůstalí objednali zpěv Internacionály, Kaťušy a dalších komunistických „hitů“. Tomáš se do zpěvu tak opřel, že to vypadalo trochu jako karikatura. Po pohřbu mu kolega oznámil, že si s ním přeje mluvit někdo z rodiny zesnulého, a v panu Dvořáčkovi pěkně hrklo, že dostane vynadáno. Místo toho si však vyslechl obrovskou pochvalu a navrch dostal od rodiny tisícovku, o kterou se pak s kolegy rozdělil.
Jak je vidět, i ve chvílích těžkých a smutných může být veselo. Tomášovi v náročném a záslužném poslání pomáhá víra, že smrtí život nekončí, nebo chcete-li, že naši zesnulí neodcházejí, ale pouze nás předcházejí. Důležité je k těmto věcem přistupovat s láskou a pokorou a pak mohou pozůstalí ze smutečního rozloučení odcházet i s pohlazením na duši.
Autorský text na základě rozhovoru s Mgr. Tomášem Dvořáčkem a s využitím publikace Příběhy brněnských hřbitovů od Jiřího Endlera. Fotky použity se svolením Tomáše Dvořáčka.
