Článek
Pozdější rozchod s dlouholetým partnerem a nepříznivé změny v divadle ho uvrhly do takových depresí, že v nejlepším hereckém věku hodlal navždy zatáhnout oponu.
Poprvé jsem se o Pavlovi dozvěděl v roce 1991. Tehdy jsem ho viděl ve hře Amadeus, v níž byl tak dobrý, že cestou z divadla se lidé dohadovali, jak dlouho tenhle talentovaný kluk v Olomouci vydrží, než nám ho ukradnou Pražáci. Nakonec v Moravském divadle zůstal 20 let a užil si tam bezpočet nádherných rolí a inscenací. Premiéru Amadea dokonce odehrál v horečce a museli mu píchat kalcium, aby se nezhroutil, přesto sklidil bouřlivý potlesk. Někteří kolegové na něj tehdy museli žárlit.
Dnes je mu 53 let a jako kluk vypadá pořád, jen je o pár kilo těžší a o pár vlasů lehčí. Srší nakažlivým smíchem i energií, která vás dobije jako nekonečná lidská powerbanka. Má rád lidi a společnost. Je dobrosrdečný. Stále se chová trochu dětinsky jako ten živel z oderské základky, kterého soudružka učitelka přivedla do dramatického kroužku, odkud pak zamířil na ostravskou konzervatoř. V ročníku studoval s Vendulou Křížovou nebo s Vlastíkem Korcem. Pod vedením profesorky Alexandry Gasnárkové vyrostl v umělce nebývalých kvalit. Za roli ve hře „Scapinova šibalství“ obdržel ocenění na festivalu mimopražských divadel a pětkrát po sobě byl vyhlášen nejlepším hercem Moravského divadla Olomouc. V televizi jsme jej mohli vidět v seriálech Vyprávěj, Četnické humoresky, Ordinace v růžové zahradě, Policie Modrava a v řadě dalších.
Zahrál si i v reklamách. Pamatujete na tu od Vitany, v níž švarný Hanák v kroji vaří polévku a říká se tam „redokojo do vaničke“? Tak ten Hanák je Pavel, který velmi rád kuchtí i v civilu. Dokonce dokázal zastoupit profesionálního kuchaře v restauraci jeho kamarádky a svým kulinářským uměním uspokojil štamgasty na výbornou. Účinkoval také v reklamě na lednici jisté jihokorejské značky. Točila ji zahraniční produkce pro světový trh a tato reklama u nás nikdy neběžela. Pavel v ní získal roli díky tomu, že takzvaně „odboural“ produkci. Neumí totiž anglicky a na castingu během zkoušení odpovídal na veškeré otázky hereckého kolegy-nahrávače buďto „absolutely“ nebo „definitely“. Produkce průběžně vybuchovala smíchy a Pavla si oblíbila. Díky tomu obdržel práci a s ní i honorář odpovídající ročnímu divadelnímu platu.
K jeho účinkování v Četnických humoreskách se váže úsměvná historka. O obsazení si Pavel řekl sám, když napsal „vyčítavý“ mail produkční České televize Darině Levové, že v humoreskách hráli snad už všichni čeští herci kromě něj. A jeho žádost nezůstala nevyslyšena.
Okolo roku 2005 Pavla postihla velká osobní krize. Do Moravského divadla nastoupilo nové vedení, které mu už nedávalo tolik prostoru, na kolik byl zvyklý, a kolik by si zasloužil. Do toho se po 13 letech rozešel s přítelem. Jeho křehká duše to neunesla a objevily se u něj úzkosti a deprese. Léky od psychiatra nezabíraly. Pavel se dokonce obrátil i na léčitele, ale jeden byl prý horší než druhý. Nakonec mu jedna žena řekla, že všechny jeho problémy pramení z toho, že je gay a že by se měl přeorientovat na ženy. To byla poslední kapka. Sepsal závěť a měl v úmyslu ukončit svůj život pod koly jedoucího vlaku. Už si dokonce zjistil, v kolik hodin projíždí Olomoucí Pendolino. Naštěstí na poslední chvíli zavolal své lékařce, která pseudoléčitelku počastovala vulgárním výrazem, navýšila Pavlovi anxiolytika a poslala ho na noc k bývalému příteli s tím, aby následujícího rána okamžitě vyhledal psychiatra. Tragédie byla naštěstí zažehnána.
Zanedlouho se ocitl na oddělení 18B v Psychiatrické nemocnici Kroměříž. Toto psychoterapeutické oddělení je vyhlášené a patří k nejlepším v republice. Založil jej a dlouhá léta i vedl profesor Stanislav Kratochvil, uznávaný odborník. Na tomto oddělení probíhají velmi intenzivní psychoterapie v uzavřených skupinách, praktikuje se tam psychogymnastika, psychodrama, samozřejmostí jsou autogenní tréninky. Po šesti týdnech léčby se Pavel vrátil plně kompenzovaný. Ne zcela zdravý, to už nebude asi nikdy, ale schopen normálního života i práce. Paradoxně v tomto krušném období sehrál své nejlepší role. Například Ivana ve hře Obraz od autorky Yasminy Rezy nebo již zmíněného Scapina.
Po 20 letech v Moravském divadle opouští svoji domovskou scénu a s těžkým srdcem odchází do Prahy. Rok a půl účinkuje ve Švandově divadle a poté zakotví v Městských divadlech pražských, konkrétně v divadle ABC a Rokoko. V centru uměleckého dění se brzy ocitá v hledáčku televizních režisérů a produkcí. Jeho popularita roste, ale v osobním životě to tak růžová zahrada není. Žádný muž, do kterého by se zamiloval, se dodnes nenašel. Doma na Zbraslavi vaří pro své přátele, čte si (nejraději sci-fi a fantasy), navštěvuje divadelní představení, v nichž sleduje výkony svých kolegů, nebo jezdí na výlety s polskými přáteli, s nimiž se seznámil přes Zbigniewa Zasadnego, jenž kdysi režíroval v Moravském divadle. Polsko má zcestované od Varšavy po Lublin a jeho přátelé zase několikrát navštívili pamětihodnosti a krásy Čech, Moravy a Slezska. Sbírá porcelánové hrníčky, talířky, konvice, teriny, omáčkovníky a další věcičky. Ještě když byl v Olomouci, s přítelem Radkem chovali trpasličího jezevčíka.
Po několika letech v Praze se Pavlovi přihodí něco podobného jako v Olomouci. V divadle se změní vedení a nový šéf mu řekne, že už s ním pro větší role nepočítá. Zdůvodňuje to tím, že v Německu, kde dříve působil, je prý běžné, že se s novým vedením obmění i soubor. Pavel odmítá hrát čurdy a dává výpověď. Vtom udeří covid a všechna divadla jsou na dlouho zavřená, nové angažmá je tedy v nedohlednu. Pavel se vrací do rodných Oder a nastupuje do místní fabriky jako dělník. Za žádnou práci se nestydí, což je obdivuhodné. Obzvláště u člověka, který byl celý život zvyklý na obdiv a potlesk.
Za toto Pavlovi tleskám ve stoje a doufám, že jeho talent nebude zahálet dlouho. V současné době má nabídky ze dvou mimopražských divadel, takže ho snad uvidíme na jevišti již v příští sezóně. Věřím, že ty nejlepší role ho teprve čekají.
Autorský text na základě příjemného povídání se skvělým hercem a velmi milým člověkem Pavlem Juřicou
