Článek
Dívka z příměstského vlaku
V březnu roku 1928 neměla šestnáctiletá Elizabeth „Betty“ Robinsonová z městečka Riverdale ve státě Illinois o své atletické budoucnosti ani pomyšlení. Byla obyčejnou studentkou střední školy Thornton Township, která žila běžným životem americké mládeže dvacátých. let. Vše se změnilo v jediném okamžiku na vlakovém nádraží. Betty tehdy uslyšela hvízdání odjíždějícího příměstského vlaku a dala se do sprintu, aby jej stihla.
Její neuvěřitelné lehkosti a přirozené rychlosti si všiml středoškolský učitel biologie a zároveň atletický trenér Charles Price. Příští týden si ji zavolal a nechal jí změřit čas při sprintu na chodníku před školou. Výsledek ho šokoval. Robinsonová okamžitě vstoupila do školního týmu a bez jakékoliv předchozí systematické přípravy nastoupila ke svému prvnímu oficiálnímu závodu pod širým nebem. Trvalo pouhé čtyři měsíce od jejího objevení, než stála na palubě lodi mířící do Evropy.
„Vůbec jsem nevěděla, co to atletika je. Jen jsem prostě utíkala, abych stihla vlak, jako jsem to dělala už mnohokrát předtím,“ vzpomínala později Robinsonová na okamžik, který jí zcela změnil život.
Betty byla, jak vidno, ke všemu fešanda
Amsterdam 1928: Ženy poprvé na olympijské dráze
Olympijské hry v Amsterdamu v roce 1928 se zapsaly do historie jako přelomové – poprvé v historii byly do oficiálního programu zařazeny ženské atletické disciplíny. Tento krok se však nesetkal se všeobecným nadšením. Tehdejší předseda Mezinárodního olympijského výboru Pierre de Coubertin i mnozí konzervativní novináři veřejně tvrdili, že náročné atletické disciplíny jsou pro ženy nevhodné, neestetické a zdravotně nebezpečné.
Právě do této atmosféry skepse a zvýšeného dohledu vstoupila nezkušená šestnáctiletá Američanka. Robinsonová nastupovala k olympijskému závodu na 100 metrů jako nováček, byl to teprve její čtvrtý oficiální závod v životě. Přestože čelila zkušenějším soupeřkám z Evropy i Severní Ameriky, její psychická odolnost a dravost předčily všechna očekávání.
„Byli jsme pod obrovským tlakem. Mnoho lidí si přálo, abychom selhaly, jen aby mohli říct, že ženy na olympiádu nepatří,“ popisovaly atmosféru v amsterdamském zákulisí tehdejší atletky.
Blesk v šestnácti letech
Finále ženského sprintu na 100 metrů v Amsterdamu přineslo obrovské drama ještě před samotným výstřelem. Několik atletických favoritek bylo diskvalifikováno pro ulité starty, což znervóznilo celý stadion. Betty Robinsonová však zachovala chladnou hlavu. Po čistém vyběhnutí ze startovních bloků předvedla strhující finiš a proťala cílovou pásku v čase 12,2 sekundy, čímž vyrovnala tehdejší světový rekord.
Stala se tak úplně první ženou v historii, která získala olympijské zlato v atletice, a dodnes drží rekord jako nejmladší vítězka olympijského sprintu na 100 metrů. K historickému zlatu následně přidala ještě stříbrnou medaili jako členka americké štafety na 4×100 metrů. Z neznámé středoškolačky se přes noc stala celosvětová senzace a sportovní hrdinka
„Ani jsem si neuvědomovala, co jsem dokázala. Až když jsem viděla americkou vlajku stoupat na stožár, došlo mi, že jsem vyhrála pro celou svou zemi,“ uvedla po svém triumfu pro americký tisk.
Triumfální návrat a nová hvězda Ameriky
Po návratu z Amsterdamu byla Betty Robinsonová přivítána jako národní poklad. V Chicagu i v jejím rodném městě se pořádaly velkolepého průvody, kde ji zdravily desetitisíce nadšených fanoušků. Získala nespočet ocenění, stala se tváří sportovních značek a vzorem pro celou generaci mladých dívčin, které do té doby neměly ve světě vrcholového sportu téměř žádné vzory.
I přes náhlou slávu se vrátila ke studiu a pokračovala v tvrdém tréninku. Její prioritou byly nadcházející Olympijské hry 1932, které se měly konat na domácí půdě v Los Angeles. Světové tabulky vedla s přehledem a všichni odborníci očekávali, že na domácím stadionu obhájí titul nejrychlejší ženy planety a posune hranice ženského sportu.
Tragédie v oblacích
Všechny plány a sny o obhajobě zlaté medaile se zhroutily v horkém letním dni 28. června 1931. Betty se rozhodla zchladit v malém dvoumístném dvojplošníku, který pilotoval její bratranec. Krátce po vzletu nedaleko města Chicago však motor letadla ve výšce kolem sta metrů vysadil a stroj se nekontrolovaně zřítil k zemi. Pád do pole byl zničující a letadlo skončilo v troskách.
Když na místo havárie dorazil první svědek, našel oba pasažéry v bezvědomí a těžce zraněné. Muž, který Betty vytáhl z vraku, byl přesvědčen, že devatenáctiletá dívka je mrtvá. Nenašel u ní žádný hmatatelný puls a nebylo patrné ani dýchání. Místo do nemocnice ji proto v kufru svého auta odvezl přímo do místní márnice.
„Byl jsem si jistý, že je po ní. Byla úplně bledá, nehybná a tělo měla v strašném stavu. Myslel jsem, že dělám správnou věc, když ji vezu rovnou k ohledávači mrtvol,“ popsal zachránce své rozhodnutí.
Z márnice na nemocniční lůžko
Teprve v márnici si sloužící lékař při prohlídce těla všiml slabého náznaku dechu a okamžitě nařídil převoz do nemocnice. Betty Robinsonová přežila vlastní smrt, ale její tělo bylo devastováno. Utrpěla těžké fraktury lebky, zlomeninu ruky a především devastační otevřenou zlomeninu stehenní kosti a kyčle.
Následovalo sedm týdnů v hlubokém kómatu a dlouhé měsíce na lůžku. Lékaři museli její nohu vyztužit pomocí kovových fixací a drátů. Diagnóza odborníků byla neúprosná a definitivní: mladá šampionka bude ráda, pokud bude ještě někdy schopna normálně chodit. O atletice nebo dokonce o běhu nemohla být podle tehdejší medicíny ani řeč.
Dlouhá a bolestivá cesta zpět
Po zdlouhavém zotavování strávila Betty Robinsonová měsíce na invalidním vozíku a následně o berlích. Její levá noha byla v důsledku těžkých zranění a operací o přibližně 3,8 cm kratší než pravá a kolenní kloub ztratil svou přirozenou ohebnost. Zmeškala Olympijské hry v Los Angeles 1932, které sledovala pouze z hlediště jako divák, což pro ni byla obrovská psychická zkouška.
Přesto se odmítla vzdát. S neuvěřitelným sebezapřením začala znovu trénovat. Protože se kvůli trvale ztuhlému kolenu a kovovým fixacím v noze nemohla sklonit do nízkého startu, který je pro individuální sprint na 100 metrů nezbytný, musela vymyslet novou strategii. Rozhodla se zaměřit výhradně na štafetové běhy, kde mohla přebírat kolík ve vestoje a naplno využít svou rychlost.
„Nemohla jsem kleknout do startovních bloků, to bylo fyzicky nemožné. Tak jsem si řekla, že prostě musím běhat takové úseky, kde můžu startovat ve stoje,“ vysvětlovala svůj taktický posun.
Berlín pod svastikami
V roce 1936, pět let po tragické nehodě, se Betty Robinsonová neuvěřitelně dokázala kvalifikovat do amerického olympijského týmu pro hry v Berlíně. Tato olympiáda byla silně poznamenána nacistickou propagandou a napjatou politickou atmosférou. Pro Betty však reprezentovala osobní vítězství nad nepřízní osudu.
Jako členka americké štafety na 4×100 metrů nastoupila do finálového závodu před zraky sta tisíc diváků i samotného Adolfa Hitlera na berlínském Olympijském stadionu. Německé běžkyně byly jasným favoritem a s velkým náskokem vedly, jenže na posledním úseku domácím běžkyním vypadl kolík. Betty Robinsonová se do toho opřela, čistě předala kolík finišerce Helen Stephensové a Američanky získaly zlaté medaile.
„Lidé nám nevěřili, a mně osobě už vůbec ne. Když jsme proťaly cíl jako první, byla to ta nejsladší odplata všem pochybnostem a osudu,“ řekla Betty po zisku svého druhého olympijského zlata.
Život po atletické dráze
Po berlínském triumfu Betty ve věku 25 let ukončila svou oficiální závodní kariéru. Zůstala však sportu věrná po celý zbytek života. Působila jako oficiální rozhodčí, přednášela po celých Spojených státech o významu tělesné výchovy pro ženy a zapojila se do činnosti Ženské atletické asociace.
Provdala se za Richarda Schwartze, porodila dvě děti a vedla klidný rodinný život v Illinois. Její neuvěřitelný příběh odvahy a odhodlání inspiruje sportovce po celém světě dodnes. V roce 1977 byla zaslouženě uvedena do Národní atletické síně slávy.
Nesmrtelný odkaz první šampionky
V roce 1996, ve věku 84 let, se Betty Robinsonové dostalo dalšího velkého uznání, když byla vybrána jako jedna z čestných nositelek olympijské pochodně na hrách v Atlantě. I přes pokročilý věk a zdravotní následky dávné nehody nesla pochodeň s hrdostí a úsměvem, který fanoušci znali z roku 1928.
Elizabeth „Betty“ Robinsonová zemřela 18. května 1999 ve věku 87 let.
Na fenomenální Betty se lze podívat zde.
Zdroje:
https://en.wikipedia.org/wiki/Betty_Robinson?hl=cs-CZ
https://www.lifee.cz/historie-a-tajemno/neuveritel
ny-navrat-olympionicky-elizabeth-robinson-schwartz-aby-ziskala-druhou-zlatou-medaili-vstala-z-mrtvych_412666.html
https://www.olympics.com/en/athletes/elizabeth-robinson
