Článek
V knize „Pod rouškou šikany“ (Pointa, 2024) popisuje příběhy 27 zdravotních sester, které zažily šikanu na pracovišti v prostředí nemocnice, ambulantní péče i domovů pro seniory. A jak tyto příběhy sehnala? Napsala příspěvek do tří největších skupin na Facebooku a ženy se jí začaly postupně ozývat. Často se prý objevovaly věty typu: „Všichni víme, že se tohle děje, a nic se s tím nedělá.“ S jakými podobami šikany se dané ženy svěřovaly? Dostávaly například nesmyslné úkoly, jiné sestry je pomlouvaly, vymýšlely intriky. Izolovaly je od ostatních kolegyň, nechtěly je přijmout do kolektivu. Jedna z žen byla dokonce nařčená z krádeže léčiv a vrchní sestra jí prohledala osobní věci. Nic se u ní nenašlo. Nakonec se ukázalo, že to na ni upekly ostatní sestry, aby se jí zbavily. Daná žena byla totiž oblíbená u pacientů a jejich rodin a ostatní zdravotnice na ni žárlily.
Sám jsem zažil nechutné chování kolegů a kolegyň vícekrát. Nejhorší to bylo na interním oddělení jedné nejmenované nemocnice ve východních Čechách. Vydržel jsem tam rok a půl a pokud to nebude nezbytně nutné, do zdravotnictví se už nikdy nevrátím.
Na inkriminované interně se personál střídal jak ponožky, už to mě mělo varovat. A velmi brzy jsem také zjistil proč. Zdaleko nešlo jen o to, že práce na interně je pro nelékařský zdravotnický personál obrovsky těžká a náročná. Šlo hlavně o velmi špatné vztahy kolegů a (ú)tlak ze strany nadřízených. Rovněž nám znepříjemňovalo život množství mnohdy až nesmyslných a navzájem kolidujících vnitřních předpisů. Všechno dohromady nakonec vytvořilo prostředí plné stresu a strachu. V takové atmosféře si silnější jedinci dělali, co chtěli, a většinu práce za ně odedřeli ti ostatní. Ti, kteří se zpravidla neumějí moc bránit a nechají si toho dost líbit. Zažil jsem zneužívání, buzeraci i vyloženou šikanu. Zlo na pracovišti bohužel nejednou odskákal i chudák pacient.
Pojem šikana chápu zejména jako ponižování lidské důstojnosti. A i to jsem na inkriminované interně zakusil. Narušovalo to psychiku některých zaměstnanců. Na níže postavené a služebně mladší zdravotníky se nejsnadněji a nejčastěji sváděly pracovní chyby a prohřešky. Ale pojďme aspoň k jedné konkrétní zkušenosti.
Největší ponížení jsem utrpěl v situaci, kdy jsem jednou sloužil noční směnu a měl jsem coby sanitář na starosti dvě lůžková oddělení, ambulanci a JIPku. Zazvonil mi služební telefon, že prý se mám okamžitě dostavit na interní oddělení číslo 1, protože sestry tam údajně potřebují otočit přetěžkého pacienta. Telefon mě zastihl v momentě, kdy jsem na oddělení číslo dvě oblékal pacienta do igelitového rubáše. Toto jsem sestře žádající o pomoc sdělil, ale její záležitost prý nesnesla odkladu. Načež jsem nechal nebožtíka nebožtíkem a spěchal jsem na první oddělení. Jaké bylo moje překvapení, když jsem tam dorazil a na lůžku jsem uzřel onoho údajně přetěžkého pacienta, který již obrácen na bok byl, ale ukázalo se, že pravým důvodem mého přivolání, respektive odvolání od jiné práce, byla podložní mísa plná výkalů, která ležela na posteli vedle pacienta. Vzápětí mi bylo sestrami nařízeno, abych ji vynesl. A v tu chvíli by se ve mně krve nedořezal. Takto ponižující jednání si skutečně nezadalo s dřívější šikanou na vojně, kde vás mazák o půlnoci vzbudil, abyste mu udělali smažený sýr. Zatímco na vojně to člověk čeká a je na to částečně i připraven, v nemocnici je takové hulvátství zralé na pár facek.
Dopadlo to tak, že jsem podložní mísu nevynesl, a další den jsem byl za to pokárán od staniční sestry, místo aby sprdla své dvě drzé podřízené, které si na noční pletly ve vlasech copánky.
Některé mé kolegyně, jež v takto nepřátelském kolektivu sloužily už déle, byly vyřízené ještě víc než já. Například přišly do práce na šestou ranní, v půl sedmé se rozbrečely, že už to tam nedávají, a v sedm šly domů, protože jim kompletně vytekly nervy. Za rok a půl mého působení na interně dalo výpověď asi dvanáct pracovníků a dvanáct nových bylo přijato.
Dost často se nám stávalo, že nám sestry nepomáhaly, jak měly. Třeba s námi nechodily mýt či polohovat pacienty a vymlouvaly se, že mají jinou práci. Upíchly se u počítače a v čase, kdy byl největší frmol, dělaly administrativu, která klidně mohla počkat na pozdější dobu. Některé sestry si to takhle uměly zařídit a nikdo s tím nic nenadělal, stížnosti se vždy míjely účinkem a vrchnost je zametala pod koberec.
S klidným svědomím proto mohu prohlásit, že poselství knihy „Pod rouškou šikany“ rozhodně není plácnutím do vody. Jedná se o systémový problém, o němž se zatím veřejně příliš nemluvilo.
Anketa
Zdroj:
https://zena.aktualne.cz/pod-rouskou-sikany/r~e3850eead22b11eeb2b2ac1f6b220ee8/?utm_source=www.seznam.cz&utm_medium=sekce-z-internetu#dop_ab_variant=0&dop_source_zone_name=hpfeed.sznhp.box
