Článek
Tak budu vypovídat alespoň já - coby člověk, který je důvěrně obeznámen s příslušnými poměry z pozice pacienta i zdravotníka.
A mužů vám rovnou říct, že pacienti v některých zařízeních se mají opravdu bídně. Nejen že nejsou respektována jejich práva, ale ani se jim nedostává péče, na kterou mají nárok. A oni se proti tomu prakticky nemohou bránit. Často jsou totiž odkázáni na cizí pomoc a to zrovna není pozice, ze které by si mohli „vyskakovat“. Když se výjimečně někdo jednou za čas ozve, dopadne to tak, že se všecko popře nebo zamete pod koberec, a tím veškeré stížnosti končí. Jediným výsledkem je, že personál dotyčného dusí ještě víc.
V jednom takovém zvláštním léčebném ústavu nyní leží moje maminka po totální endoprotéze kyčle (TEP). Zatím je velmi málo pohyblivá a potřebuje dopomoc. Té se jí ale nedostává. Prý tam na TEP nejsou zvyklí. Personál mámě každým slovem i gestem dává najevo, že je na obtíž, a ona se cítí jako odpad.
Bohužel takovéto chování k nemocným je v mnoha ústavech spíše normou než výjimkou. A není nijak výjimečné dokonce ani ponižování pacientů. Hlavně těch, co jsou upoutáni na lůžko.
Jak jinak než ponižováním nazvat například to, když pacient poprosí ošetřovatelku, aby zavřela dveře, protože je mu zima, a ona jenom opáčí, že jí je naopak vedro, a nechá dveře rozglábené. Tak jak to tedy vlastně je? Podřizuje se péče o pacienta nemocným, nebo pohodlí personálu?
Jenže když se ozvete, jste potížista, který nic nevydrží a který si vymýšlí, a chovají se k vám o to hůř. Pacienti raději drží pusu a krok. Mezi sebou si ponadávají, ale jakmile vkročí do místnosti zdravotník, nasadí úsměv od ucha k uchu a najednou jsou samé: „Sestřičko sem, setřičko tam.“
Moje máma taková není. Nelíbí se jí to ani jako bývalé zdravotní sestře, ani jako pacientce, ani jako člověku. Po operaci kyčle ji klidně nechali sedět dvě hodiny na tvrdé židli jen proto, že si neuměli zorganizovat koupání. Však ty zdravotníky přece operovaná noha nebolela, takže co. Koupání se bůhvíproč muselo stihnout do snídaně a přes to nejel vlak.
Kolem desáté hodiny dopolední mají zdravotníci z oné eldénky ranní práce hotové (věřte mi, dělal jsem tam) a do oběda zbývá ještě nejmíň hodina. Pokud by se část ranních prací přesunula na tuto dobu nebo na odpoledne, kdy je času ještě víc, nemuseli by pacienti s bolestmi posedávat na tvrdých židlích v místnosti s otevřenými dveřmi, kde je jim zima.
To ale není to nejhorší. Odbývá se výživa pacientů, jejich hygiena, polohování, podávání léků (ty jsou kolikrát k nalezení v posteli místo v útrobách pacienta), vizity probíhají sporadicky stylem: „Jak jste spal? Nashledanou“ a zažil jsem tam xkrát léčbu po telefonu, která minimálně jednou skončila nediagnostikovanou mrtvicí a smrtí pacientky. Jenže nic z toho lautr nikomu nedokážete. Proti systému zmůžete asi tolik jako McMurphy v Přeletu nad kukaččím hnízdem.
Jako zdravotník jsem byl dokonce svědkem (a bohužel i přímým účastníkem) toho, jak se budí ležící pacienti ve 4 hodiny ráno, abychom je mohli umýt. Přestože budíček byl až v šest a nemocní mají nárok na dostatečný spánek. Když jsem pátral po příčině této obskurní praxe, bylo mi sděleno, že ranní směna by všechny umýt nestihla, pročež jí takto pomáháme.
Aha. No samozřejmě, že by se to stihlo, akorát dopolední kávička pro personál by se musela posunout na později.
Dovedete si to vůbec představit? Jste ležák a možná jediným vaším potěšením a úlevou je spánek. Něco hezkého se vám zdá, když vás najednou za tmy přepadne parta zdravotníků, že vás jde umýt vlhkým a někdy i studeným hadrem. Za mě je tohle na mrtvici! Ale asi jsem málo odolný a mám vysoké nároky.
Úplně jinak se zdravotníci chovají, když má přijít nějaká kontrola, například akreditační komise. To potom najednou všechno jde; i zavřít dveře, když je pacientovi zima. Bezdůvodné buzení ve čtyři ráno samozřejmě neexistuje a jiné šikanózní praktiky se také neprovozují, to by jim neprošlo ani náhodou. Škoda, že to trvá tak den dva.
Ale zpátky k eldénce, kde leží moje 82letá máma. Té poránu v těchto vedrech ani nepomohou s hygienou, rehabilitační pracovnice se jí za 14 dní hospitalizace věnovala pouze jednou asi deset minut, a aby jí ustlali postel, o to se musí vyloženě doprošovat. Když se proti něčemu ohradí, je samozřejmě trnem v oku a personál jí to dává zbaštit. Lékař se vyjádřil v tom smyslu, že by se maminka měla krotit.
Tato soukromá eldéenka má velmi špatnou pověst a kromě nekvalitní a nedostatečné péče se v ní vyskytují černé duše z řad bezdomovců, kteří ústavu zvyšují obložnost, aby byl maximálně výdělečný. Na chodbách a na pokojích je smrad, nečisto a jídlo je nechutné.
Bohužel takových zařízení s povýšeným a rozkazovačným personálem a mizernými službami je u nás hodně. Pokaždé, když napíšu článek na dané téma, mi to potvrdí stovky a tisíce čtenářů hlasujících v anketě. A tisíce lidí, to už je dostatečně reprezentativní a vypovídající vzorek respondentů.
Anketa u jednoho z mých předchozích článků svědčí o značné nedůvěře ke zdravotníkům stran jejich chování
Jenže dokud se pacienti nebo jejich příbuzní nezačnou bránit, nikdy se nic nezmění. I tento článek nakonec není ničím jiným než obranou proti dlouhodobě špatnému zacházení s pacienty - zejména v geriatrických zařízeních.
Anketa
Autorský text
