Článek
Dětská invalidita
Neuvěřitelný příběh Fauji Singha začal 1. dubna 1911 v malé vesnici Beas Pind v pandžábském okrese Jalandhar. Narodil se v agrárním prostředí tehdejší Britské Indie s fyzickým handicapem, což znamenalo pro dítě balvan společenské i ekonomické neužitečnosti.
Fauja trpěl těžkou vývojovou slabostí dolních končetin, jeho nohy byly tak tenké a slabé, že nedokázal udržet váhu vlastního těla. Zatímco ostatní děti pomáhaly na polích, malý kluk se do pěti let pohyboval pouze lezením a do deseti let nezvládl ujít delší vzdálenost bez častého odpočinku.
Místní komunita mu přezdívala „Dandi“ (vzhledem k nohám tenkým jako klacíky) a jeho matka se denně modlila, aby se její syn vůbec dokázal v dospělosti sám uživit.
Tento raný deficit však paradoxně položil základ jeho pozdější neuvěřitelné vytrvalosti. Aby přemohl fyzické omezení, vyvinul si od dětství mimořádný práh bolesti a houževnatost. Jak dospíval, práce na farmě (orba, nošení těžkých břemen a celodenní pohyb na ostrém slunci) na něj působila jako přirozená rehalibitace. Jeho nohy postupně sílily, i když jejich anatomie zůstala neobvyklá.
Během tohoto období si poprvé vyzkoušel běh na lokálních pandžábských závodech, ale rodinné povinnosti a nutnost zabezpečit obživu ho brzy vrátily k pluhu.
Po více než šest desetiletí se jeho život točil okolo pěstování pšenice a cukrové třtiny a byl každodenní fyzickou dřinou, která možná budovala jeho ocelové srdce.
Ztráta, trauma a útěk
Podzim života v rodném Pandžábu se v polovině 90. let proměnil v noční můru. V roce 1992 podlehla těžké nemoci Faujova celoživotní partnerka a manželka Gian Kaur. Byla to těžká rána, avšak ta nejhorší měla teprve přijít. V roce 1994 během bouřky tragicky zahynul jeho nejstarší syn Kuldeep přímo před otcovýma očima. Ten s ním pracoval a měl převzít rodinné hospodářství.
Aby toho nebylo málo, o několik měsíců později zemřela při porodu i Singhova nejmladší dcera a on najednou zůstal úplně sám, což ho uvrhlo do hluboké deprese. Celé dny sedával u břehu řeky, nejedl, nekomunikoval s okolím a přál si zemřít.
Vzhledem k jeho žalostnému psychickému stavu se širší rodina rozhodla k ráznému kroku: přemístit 84letého zlomeného muže do Velké Británie za jeho vzdáleným synem. Jenže přesun z prosluněného pandžábského venkova do pochmurného předměstí Ilford ve východním Londýně znamenal pro starého muže obrovský kulturační šok.
Fauja neuměl anglicky, neuměl číst ani psát, nehověl mu západní styl života a trpěl obrovskou samotou. Bloudil po nehostinných ulicích Londýna v touze uniknout zdem vlastního bytu.
Nesnesitelný vnitřní tlak a neutuchající zármutek ho donutily na něco se upnout, aby přišel na jiné myšlenky. Takhle objevil běh, který se pro něj stal doslova fyzickým útěkem před vzpomínkami a psychickou bolestí.
Proměna v atletický unikát
Atletický zázrak se odehrál v roce 2000 na dráze klubu v Redbridge. Dědeček v tradičním sikhském oděvu, s dlouhým bílým vousem a nápadným žlutým turbanem oslovil maratonského běžce a licencovaného trenéra Harmandera Singha.
Fauja mu sdělil, že chce běžet maraton. Když se ho trenér zeptal, zda ví, jak je trať dlouhá, Fauja si myslel, že jde o 26 kilometrů, jelikož zaměnil míle za kilometry. Na svůj úplně první trénink navíc dorazil v těžkých kožených polobotkách, skládaných kalhotách a trojdílném obleku.
Harmander Singh to s ním nevzdával. Faujovy plíce měly kapacitu odpovídající o desetiletí mladšímu muži a jeho tělo neneslo známky většího poškození. Trenér mu sestavil běžecký režim, který postupně přešel ze čtyř kilometrů denně až na třicetikilometrové víkendové dávky. Klíčovou byla úprava běžeckého stylu. Fauja měl kvůli věku zkrácený krok a tendenci dopadat na paty.
Po měsících tvrdého tréninku Fauja v roce 2000 stanul na startu Londýnského maratonu. Desítky tisíc běžců, hlasitý potlesk diváků, hudba a nervozita před výstřelem.
Během závodu ho tisíce lidí povzbuzovaly hlavně kvůli jeho věku a výraznému sikhskému turbanu. Nezávodil samozřejmě o vítězství, jeho cílem bylo pouze doběhnout. Po 6 hodinách a 54 minutách to v 89 letech dokázal. Byl k smrti vyčerpaný, ale šťastný.
Fauja Singh ve sportovním. Běhání, běhání všechny smutky zahání
Torontský zázrak a boj s byrokracií
Během následujících let se z Fauji stal fenomén vytrvalostního běhu. Jeho nejúspěšnější sportovní éra přišla mezi 90. a 100. rokem života. V roce 2003 v Torontu překonal světový rekord v kategorii nad 90 let časem 5 hodin a 40 minut – tempo, které je pro většinu běžců o polovinu mladších absolutně nedosažitelné.
Běhal s neuvěřitelnou lehkostí. Kardiologové a sportovní lékaři, kteří ho podrobili vyšetřením, byli v šoku: jeho kostní hustota odpovídala padesátiletému muži a jeho srdce nevykazovalo žádné patologické změny typické pro pokročilý věk.
Absolutní vrchol nastal 16. října 2011 na Toronto Waterfront Marathonu. Ve věku 100 let a 198 dní proťal cílovou pásku v čase 8:11:06 a stal se prvním stoletým maratoncem v historii.
Tento triumf však doprovázela hořká pachuť. Guinnessova kniha rekordů odmítla jeho zápis oficiálně uznat. Důvodem byla absence rodného listu z roku 1911, v tehdejší venkovské Indii se narození dětí úředně nezaznamenávalo.
Přestože Fauja předložil britský pas s oficiálním datem narození i dopis od britské královny Alžběty II. k jeho stým narozeninám, metodika Guinnessovy knihy byla neúprosná. Pro celosvětovou veřejnost i atletickou komunitu však tento byrokratický detail nebyl nepodstatný; Fauja se stal žijící legendou.
Charitativní imperativ
Úspěchy stoletého maratonce nezůstaly bez zájmu marketingových gigantů. V roce 2004 Fauja Singh zazářil v globální reklamní kampani firmy Adidas s kultovním sloganem „Nic není nemožné“. Jeho tvář v nadživotní velikosti visela na billboardech v New Yorku, Londýně i Tokiu vedle sportovních ikon jako byli Muhammad Ali, David Beckham nebo Zinedine Zidane. Pro sikhskou komunitu to byl historický moment.
Navzdory milionovým nabídkám si Fauja udržel skromnost. Veškeré příjmy z reklam, sponzoringu a autorských práv k jeho biografii putovaly na charitativní účely. Financoval organizaci Bliss, která pečuje o předčasně narozené děti, podporoval projekty na ochranu práv zvířat a přispíval na výživové a vzdělávací programy v chudých oblastech Pandžábu.
Odmítl změnit svůj skromný styl života v londýnském Ilfordu a nadále přebýval v malém bytě, přičemž veškerou svou slávu využíval pro šíření myšlenek nesobeckosti podle Sevy – sikhského konceptu nesobecké služby bližnímu.
Londýnský maraton v roce 2013
Duchovní přístup
Mnozí se ptali, jak může stoleté tělo vydržet zátěž 42 kilometrů běhu trvající osm hodin. Odpověď se možná skrývala ve Faujově metabolismu a přísné výživové disciplíně. Byl po celý život přísným vegetariánem s minimalistickou stravou: celozrnné pšeničné placky (roti), čočka (dal), sezónní zelenina, čerstvý zázvor, kurkuma a velké množství horkého čaje nebo vody. Zásadně se vyhýbal smaženým jídlům, průmyslově zpracovaným potravinám, alkoholu, kouření i jakýmkoliv syntetickým doplňkům stravy či proteinům.
Stejně důležitý byl jeho psychologický a duchovní přístup k běhu. Singh běhal podle vnitřního pocitu a modlitby. Běh pro něj znamenal formu meditace v pohybu. Během závodů neposlouchal hudbu ani nesledoval hodinky; v duchu si opakoval sikhské mantry a děkoval za každý uběhnutý metr.
Veřejně tvrdil, že většina lidí neumírá na stáří, ale na přejídání a nedostatek pohybu. Jeho slavné motto znělo: „Většina lidí stárne, protože přestane běhat. Já neběhám proto, že jsem mladý, ale jsem mladý, protože běhám.“
Hongkongský finiš
Dne 24. února 2013 dosáhl Fauja Singh dalšího milníku – ve věku 101 let se rozhodl ukončit svou závodní kariéru. Jako místo svého posledního soutěžního vystoupení si vybral hongkongský maraton, kde nastoupil na 10 kilometrů.
Desetitisíce diváků lemovaly trať a provázely ho bouřlivým potleskem od startu až do cíle, který proťal v čase 1 hodina, 32 minut a 28 sekund. V cílové rovince ho přemohly emoce, když prohlásil, že i když končí se závoděním, běhat nepřestane, dokud mu to tělo dovolí.
Po skončení závodní kariéry se stal globálním vyslancem pro aktivní stárnutí a zdravý životní styl. Cestoval po světě, přednášel na školách, otevíral charitativní běhy a inspiroval vznik běžeckých klubů pro seniory.
Nadále denně absolvoval své desetikilometrové procházky a lehký klus v londýnských parcích. Ukázal světové medicíně, že proces chřadnutí ve vysokém věku není nevyhnutelný.
Tragické finále v Pandžábu
V červenci 2025 Fauju při večerní procházce na neosvětlené silnici srazilo neznámé vozidlo a on ve věku 114 let podlehl zraněním. Zpráva o jeho náhlé smrti vyvolala obrovskou vlnu zármutku. Upřímnou soustrast vyjádřily osobnosti od britského premiéra přes indického předsedu vlády až po sportovní federace z celého světa.
Nezanechal po sobě jen rekordy, ale především obrovskou inspiraci. Z chlapce se slabýma nohama z pandžábské vesnice se stal muž, který dokázal, že věk je pouhé číslo, že lidská vůle je nezničitelná a že na nový začátek není nikdy pozdě.
Zdroje:
https://www.theguardian.com/lifeandstyle/the-running-blog/2013/oct/11/fauja-singh-worlds-oldest-runner-102
https://www.olympics.com/en/news/fauja-singh-indian-marathon-runner-dies?hl=cs-CZ
https://en.wikipedia.org/wiki/Fauja_Singh?hl=cs-CZ
https://www.cbc.ca/news/world/india-obit-singh-runner-1.7585186?hl=cs-CZ
