Článek
I přes jeho divoký životní styl se nakonec dožil 74 let. Kdyby se to nakrásně podařilo mně, což se nestane, jelikož už teď beru hrstě prášků a pokud by mi navíc změřili hladinu stresového hormonu, praskl by jim z toho přístroj, ale kdyby přece jen… zbývalo by mi tedy 24 let života. (To si ale zatraceně fandím, navíc tak od šedesáti už to vzhledem k mým zdravotním potížím stejně nebude moc život.) Ale dejme tomu, že těch 24 let před sebou hypoteticky ještě mám. No a ta představa mě právě děsí! Je to hrozně málo. Ani se nenaděju a můžu si odškrtnout další dekádu.
Vůbec mě neuklidňují takové ty řeči, že život začíná až po třetím bajpásu a podobně. Tyhle řeči člověka možná baví v mládí, ale jak se k tomu bajpásu mílovými kroky blíží, už to zas taková prča nebývá.
Mému bratrovi v pondělí bude 61 let, je o 11 let starší než já. Materiálně si nemá nač stěžovat, má zdravou a spokojenou rodinu a v životě něco dokázal. Přesto na něm už dlouho pozoruji, jak se do jeho duše vkrádá stále více smutku, únavy a možná i strachu. V mládí sršel nadšením pro milion věcí, hrál vrcholově volejbal, zpíval v amatérské kapele, vystudoval medicínu, podnikal a užíval si, ale o 40 let později je z něj energetický věchýtek. Fyzicky vypadá stále velmi dobře, ale už z něj skoro nic nevyzařuje, ani jeho kdysi pověstný smysl pro humor.
Přemýšlel jsem, jak mu v pondělí popřeju, a napadlo mě, že žerty na téma věku tentokrát vynechám, neboť nejsou na místě. Situace je vážná. Co mi přišlo vtipné ještě ve třiceti, to v padesáti pro zasmání není. A nějaké ty ukolébavky o tom, že spokojené stáří existuje, nebo že hladové děti v Africe jsou na tom hůř, tak to opravdu nezabírá.
Takže bráchovi popřeju hlavně klid, který my starší lidé potřebujeme vedle zdraví asi nejvíc, a ještě nějaká ta léta bez soustavných bolestí. A přihodím i dva lupeny na koncert Pražského výběru. Ten se koná v září poblíž bráchova bydliště, a jelikož bratr se mi nedávno svěřil, už se mu nechce ani moc cestovat, využil jsem toho.
Doufám jen, že mu na koncertě Michael Kocáb nezazpívá: „Já jsem tvé staří, pozvi mě dál“. Protože takový narozeninový dárek by byl kontraproduktivní. Dárky jsou mimo jiné od toho, aby nám daly zapomenout na smutné a nepříjemné věci. Bohatě stačí, když nám je neustále připomíná okolí, pohled do zrcadla a stále chatrnější zdraví i chuť do života. A co má teprve říkat moje maminka, té je mi líto ze všech nejvíc. Je jí 82 a každý den vstává s obavami, že může být její poslední.
Brácha si tento článek nepřečte, jak ho znám, ale i kdyby náhodou, no tak se prostě o těch lupenech na Výběr dozví. Co na tom záleží, starší člověk už má úplně jiné priority a možná ho více potěší toto zamyšlení než „juchání“ s partou rockových dědečků.
Když v těchto dnech čtu o tom, jak smrtka kosí jednoho muže v mém věku za druhým, opravdu mě to nenechává chladným a na náladě mi to nepřidává. A o to víc mě mrzí ta obrovská neúcta ke stáří, moudrosti a zkušenostem, kterou zažíváme.
Jakmile vám pomalu ale jistě končí lhůta trvanlivosti a vy si uvědomíte, že ani v závěru života nemáte sebemenšího ponětí, k čemu ta pracná show vlastně byla dobrá, pravděpodobně zjistíte, že jste se celé ty roky honili za vzdušnými zámky. A o to víc se vám nechce odejít, i když jste vyčerpaní. Jenže už je pozdě a příběh se uzavírá. Neudělejte tuhle chybu. Ale vy ji stejně uděláte. To je život.
PS: Teď mě ještě napadlo, že píseň Stáří se na koncertech Pražského výběru asi moc nehraje, protože patří do jiného Kocábova repertoáru, ale je docela pravděpodobné, že tam zazní skladba Zubatá. Ach jo. To jsem zas jednou vybral dárek…
