Článek
Jednoho dne ke konci školního roku uprostřed tajícího socialismu si mě k sobě do kabinetu předvolá naše fyzikářka a zároveň vedoucí pionýrské organizace a oznámí mi, že pojedu do Bulharska. Vůbec netuším, která bije. Jsem v šesté třídě a ještě toho moc o životě nevím. Pionýrská vedoucí mě vzápětí zasvěcuje a já se dozvídám, že v jakékoliv sociální skupině platí, že pro vyvolené existují jiná pravidla než pro ostatní.
Tehdy jsem byl protekční děcko. Synáček pana doktora vlastnícího legitimaci té správné strany. Tuhle svou nevyžádanou výlučnost jsem si neuvědomoval, došlo mi to až později, jak mě asi lidé brali. Jako papalášského spratka. Přinášelo to výhody, ale i životní lekce, o které jsem nestál. Ti, kteří se na mě nejvíc usmívali, by mi častokrát nejraději utrhli hlavu.
Ale zpátky na kobereček k angažované fyzikářce. Soudružka učitelka mi právě vysvětluje, že naše škola obdržela několik zájezdů do zahraničí, které se právě rozdělují vybraným žákům. A jedním z obdarovaných mám být i já. No to mě podrž! Proč? Za co? Nerozumím tomu a moc se mi to nelíbí. Honí se mi hlavou, co tomu asi řeknou spolužáci. Namítám, proč bych měl jet zrovna já, když zájezd je určen pro ty, kteří se nejvíce činili ve sběru druhotných surovin. Já v tomto směru tragicky zaostával. Jestli jsem doteď odevzdal ve škole 20 kilo starých novin a časopisů, tak je to moc. Nejlepší sběrači mají na kontě vyšší stovky kilogramů. S tímto svým nedobrým pocitem se svěřuji soudružce, jenže ona jen mávne rukou a sdělí mi, že jiní vzorní pionýři pojedou třeba i do Holandska. V tu ránu jdou výčitky stranou. Do Holandska? Pane jo! V dobách socialismu, byť ne již tak tuhého jako dřív, je to bingo! Kapitalistická cizina se vším všudy. Ráj konzumu. A mě pošlou do blbého Bulharska, pche… Už neprotestuji a nazítří pro forma přinesu balík starého papíru.
V den odjezdu vyslechnu cestou na letiště Ruzyně dva zvláštní hovory. „Helé, ty jsi z Prahé?“ ptá se dívčina (sedící v autobuse za mnou) své sousedky. S údivem zjišťuji, že ne všude se mluví jako u nás v Olomouci. Pražská intonace je pro mě bezmála šokující. Musím se štípnout, že se mi to nezdá. Druhý rozhovor mě mírně vyděsí. Nějaký kluk z Ostravy vyzvídá na jiném, kolik že toho nasbíral. „Přes 800 kilo,“ zní mládencova odpověď. Jeho zvědavý kolega vzápětí triumfálně prohlašuje, že ON se může pochlubit skoro tunou a půl. Propadám se hanbou a bojím se, aby se ti dva nezeptali mě.
Z Prahy do Varny letíme v noci a přistaneme nad ránem. Nato nás čeká ještě asi hodina a půl drkocání se na místo určení. V autobuse klimbám, několikrát zadřímnu a probudím se vždycky ve chvíli, kdy mi hlava spadne na hruď.
Konečně jsme na místě. Tábor vypadá jako každý druhý: stany pro dva s dřevěnou podsadou, hromadné umývárny a záchody v boudě opodál. Kuchyně a hlavní štáb v chatce v hlavní části. Okolo toho všeho smíšený lesík nacházející se asi 800 metrů od písčité pláže.
U moře jsem sice ještě nikdy nebyl, ale nijak zvlášť mě to nebere, spíš mě zajímá, jestli se dá v Bulharsku sehnat nějaké zápaďácké zboží. Třeba kapesní digitální hry nebo magnetofonové kazety s nahrávkami populárních kapel jako Depeche Mode, Modern Talking, Alphaville a dalších. U nás se tou dobou v běžné obchodní síti nic takového nevyskytuje. A ve třídě bych s tím byl za hvězdu. O Bulharsku nemám moc ponětí, ale třeba v takovém Maďarsku se to západním zbožím jenom hemží, to říkají všichni a vozí odtamtud spoustu super věcí.
V místech, kde táboříme, je Černé moře docela opruz. Do vody musíme sejít po velkých placatých kamenech, na kterých několikrát uklouznu a ošklivě se natluču. Celé hodiny do mě pere slunko a tělo mě štípe kvůli mořské soli. Nechápu, že za tohle si mnozí lidé ještě platí. Už třetí den toho mám silně po krk, k moři chodíme ráno i odpoledne na několik hodin. Největší odměnou je, když k němu nemusíme. Mezi mořem, mořem a zase mořem bývá snídaně, oběd, večeře a poté večerní program, ten je občas docela fajn. Na pár dní k nám přijede Jožka Zeman, v té době slavný pražský diskžokej, a udělá nám několik diskoték. Moc se mi líbí hit sezóny Brother Louie od západoněmecké skupiny Modern Talking. Poprosím Jožku, aby nám ho zahrál ještě jednou. Vyhoví mi. Co by neudělal pro pionýra, který nasbíral skoro 40 kilo starého papíru.
Kromě grilování na slunci a koupání hráváme ping pong, nebo pro nás vedoucí občas vymyslí nějakou táborovou hru. Jednou nás vytáhnou do Varny do delfinária. Aspoň je změna a máme pokoj od toho pitomého moře.
Varna nic moc. Kapesní digitální hru nikde nemají a Depešáky taky ne. Jsem otrávený. Jediným západem, na který v Bulharsku narážím na každém rohu, jsou limonády Schweppes. Ale v obchodě typu Chléb-pečivo mají pouze jeden druh chleba, pečlivě vyrovnaný ve všech regálech. V Československu v té době v pekárně dostanete chléb český i moskevský, veku, housky, rohlíky, loupáčky, koláče a spoustu dalšího, ve Varně leda ten jeden chleba.
Chci pořídit nějaký dárek našim, ale vesměs není co, tak nakonec mámě koupím alespoň bulharskou voňavku v ozdobném flakonu ze dřeva a skla. Vůně, která vyžene i ďábla, konstatuje později máti. Přemýšlím, jakpak se asi má kolegyně, která za sběr, respektive za zdařilé pionýrství, dostala zájezd do Holandska. Ta má teď asi jiné starosti. Možná právě dumá, jestli matince koupit Channel no.5, nebo raději sobě levisky.
Na den dva se za námi dostaví Československá televize, která natočí reportáž o příkladných socialistických žácích - sběračích druhotných surovin. Naštěstí si pro rozhovor nevyberou mě, to bych zaručeně omdlel, až by se mě zeptali, kolik jsem toho nasbíral.
Tábor je mezinárodní a každý den v jeho areálu míjím děcka z celého východního bloku. Němce z NDR, Bulhary, Sověty, Poláky, Rumuny… Několikrát jsem tu už potkal odhadem 14letou Bulharku, která na mě pokaždé mrkne. Bydlí asi o dvacet stanů dál. Bavíme se spolu rusky a brzy mě pozývá k sobě. Je mi 12 a mám strach. Jdu za ní s maličkou dušičkou, ale naštěstí v domluvený čas není přítomna. Její kamarádka mě informuje, že se šla umýt. Spadne mi skála ze srdce. Nevím, co bych s ní dělal. Ještě jsem si s žádnou holkou ani nedal pusu a náš dvouletý věkový rozdíl mi přijde propastný. Ona je už skoro dospělá žena, já stále vyložené ucho a děcko. Proč se jí líbím? Asi jsem pro ni exotický. Blonďáček, kterých v Bulharsku moc není. Později mě vyhledá sama, ale hraju uraženého, že mě ve smluvený čas nečekala. Prý si byla mýt nohy, vysvětluje mi a omlouvá se. Předstírám nazlobenost, ale v duchu se raduji. Náramně se mi ulevilo, že z česko-bulharské družby mohu takhle elegantně vycouvat. Za pár dní ji potkávám ruku v ruce s jiným a už na mě nemrká.
Kdybych tenkrát o prázdninách jel místo do Bulharska na chatu do Rajnochovic, udělal bych mnohem lépe. Největším zážitkem z akce „Za sběr k moři“ pro mě byly limonády Schweppes. V moři protivné slizké medúzy, v obchodě jeden druh chleba a v táborové jídelně nám servírovali lahůdky jako mleté masové kuličky se smetanovou omáčkou, po nichž bývalo na tureckých záchodech v táboře pravidelně plno.
Vůbec mě to nenadchlo a ještě jsem po prázdninách musel poslouchat blbé kecy spolužáků a před soudružkou učitelkou hrát vděčného. Když jsem pak Bulharsko znovu navštívil v roce 1998, tedy o nějakých 12 let později, bylo to už v éře bulharského kapitalismu. Na mezinárodním letišti v Sofii jsem si chtěl dát něco k jídlu a řekli mi, že jediné, co mají, je poslední burger. Byly 4 hodiny odpoledne. Moc se toho tady od mých pionýrských let nezměnilo, povzdychl jsem si.
