Článek
Stejně tomu bylo i v případě Vetřelce Ridleyho Scotta.
Zatímco francouzská nebo italská filmová produkce měla v Československu na tehdejší poměry docela slušné zastoupení (vzpomeňme všechny ty četníky, blázny ze stadionu, policajty nebo rošťáky, Fantomasy, pány účetní a další), s americkými bijáky to bylo složitější. Občas se tu ale něco vyskytlo a to se pak dveře promítacích sálů netrhly. Nejinak tomu bylo v případě E.T. - Mimozemšťana. Na toho jsme opravdu zírali, jako by právě přistál v Olomouci na náměstí.
Kino Pohraniční stráž bylo největší a nejnavštěvovanější v hanácké metropoli, dnes se jmenuje Metropol a je to prý pátý nejlepší nemultiplexový biograf v republice. V roce československé premiéry „Ítýho“ jsem chodil možná do třetí třídy a příběhy z vesmíru nebo o mimozemšťanech mě moc nebraly, tenkrát se ale chodilo skoro na všechno, natož na Spielberga z „júesej“. Lístky stály od jedné koruny cca do nějakých dvanácti, maximálně čtrnácti, ale to už musel být jó trhák a museli jste si koupit nejlepší sedadla v sále. A ještě jste naříkali, jak je to za těch 14 korun ukrutně drahé, když v JASu v pasáži na náměstí Míru jste za dvě kačky směli ve „furtšlapu“ prosedět klidně celý den na Vinnetouovi nebo Budu Spencerovi s Terencem Hillem. Za směšné jednotné vstupné jste film mohli vidět klidně několikrát po sobě, promítal se stále dokola. Jednou jsem to tak udělal, už si nepamatuji, o jaký biják šlo, ale prostě jsme si s kamarádem na jeho konci řekli, že si ho dáme ještě jednou a zůstali jsme. Co taky doma, že?
Možná to byl Zelený led o krádeži smaragdů s charismatickým Omarem Shariffem, možná nějaká kriminálka s Belmondem nebo komedie s Pierrem Richardem. Každopádně jako děcko jsem hltal skoro všecko, dokonce i Angeliku. Nebyl internet, takže když jste chtěli zjistit, co hrajou, museli jste vyrazit před kino a podívat se do vitríny, kde to bylo vyvěšené často i s nějakým upoutávkovým plakátem. Taky se dalo zavolat na telefonickou linku, kde běžela zvuková smyčka se záznamem hlasu, který oznamoval, co, kde, kdy a za kolik hrají. Třetí možností byly plakáty s programem kin vylepené na inzertních panelech, jichž bylo po městě pár desítek. Člověk, respektive malý kluk, si tehdy opravdu kolikrát vybíral, na co půjde, jen podle názvu nebo leckdy šel i úplně naslepo. Sehnat pár korun na lístek v zadní řadě nikdy nebyl problém, a když jsme se jako hoši nudili, vyrazilo se do kina.
Tento styl výběru filmů způsobil, že jsem zhlédl desítky úplných hovadin, ale jako děcko jsem to tak ani nevnímal a v kině jsem se nudil málokdy. Dítěti přijde zajímavé skoro všechno.
Zato když si dnes na chvíli z nostalgie pustím třeba takový Zelený led, Velký bazar nebo některé četníky či spencerovky, skoro si klepu na čelo, jak se mi to tenkrát mohlo tak strašně líbit. Stalo se však nejednou i to, že jsem systémem náhodného výběru objevil řadu dobrých věcí, na které bych se klidně podíval i dnes. Vybavuje se mi třeba Souboj o poklad Yankee Zephyru, natož taková Honba za diamantem nebo Krotitelé duchů. Dva posledně jmenované však běžely o něco později než E.T., myslím, že až v průběhu přestavby, kdy už soudruzi západní imperialistickou tvorbu pouštěli za železnou oponu o poznání více, včetně té americké, a člověk se pak dostal třeba i na Dobyvatele ztracené archy a jiné kvalitní snímky.
Silný vzpomínkový zážitek mám z olomouckého letního kina, kam mě vytáhl kamarád Ctirad na „Číslo pět žije“. Myslím, že jsem tam tenkrát nešel ani tak kvůli filmu jako spíš kvůli báječné možnosti mrznout poslední prosincový den při promítání venku. Promítalo se totiž na Silvestra. A byl to spíš adrenalinový než kulturní zážitek, i tak se mi biják docela líbil. Atmosféra veskrze dobrodružná, kolem dvou puberťáků tehdy kolovaly láhve s kořalkou, co si tam lidé na zahřátí nanosili, a my jsme ve slivovicovém a rumovém oparu sledovali, jak se robot číslo 5 proměňuje v „živou“ bytost.
Film Sudá a lichá jsem viděl snad pětkrát a v Milionovém broukovi mě zase štvalo, že tam hraje jenom Bud Spencer bez Terence Hilla, ale jinak na příběh od egyptských pyramid vzpomínám docela rád. Třeba na to, jak pořád nějaký ten proradný trpaslík říkal Spencerovi „efendi“, což znamená něco jako ctihodný pane.
Scény z Policajta nebo rošťáka s Belmondem jsme si dokonce přehrávali s kamarádem v jeho dětském pokoji: „Naval bundu, máš hezkou bundu!“ Nebo: „Časy jsou zlé, Kamile.“ Znalci, fajnšmekři a pamětníci vědí.
Z kovbojek se mi líbilo Sedm statečných, ale Tenkrát na západě mi přišlo zbytečně rozvláčné, což nezachránila ani skvělá Morriconeho hudba. Aby někdo někam jel dostavníkem půl hodiny, na to jsem nebyl zvědavý, až tak moc „spaghetti“ westernové jsem to nečekal.
Naštěstí se člověk mohl osvěžit nějakou tou bláznivou italskou nebo francouzskou komedií, které bývaly k dispozici docela pravidelně. Třeba takový Fantozzi v Malérech pana účetního. Na to jsme byli úplně úchylní později na gymplu, kdy jsme si to pouštěli i o přestávkách na videu, které nám půjčoval školní technik Radim, a společně jsme se řehtali stokrát obehraným scénám, jež jsme znali nazpaměť. „Á, Pino, zase tolik?! Ale co, zítra si dám dietu.“
Řehnili jsme se i u Nástrah velkoměsta. Pamatujete na ten titěrný byt hlavního hrdiny, nebo na to, jak si na začátku stříhá sto let staré nehty a rozbije při tom žárovku? Viďte, že ano.
V létě v Olomouci, jako ostatně po celé republice, probíhal takzvaný Letní filmový festival a to byl vždycky svátek, neboť každý ročník přinesl vždy něco na tu dobu extra. Třeba si vzpomínám, jak se můj kamarád Patrik těšil na jakýsi film o Kung-Fu, které byly do té doby vzácnější než céčka a bony dohromady, ale já před kinem zjistil, že jsem ztratil lístky, co jsme je horkotěžko vystáli ve frontě několik dní předem. Patrik byl trochu impulzivní a tehdy se na mě nevrhnul jen tak tak, ale vynadal mi nezapomenutelně. Naštěstí mu pak jeho máma někde pod rukou opatřila lupen nový, to už šel radši beze mě. Ani mě to moc nemrzelo, protože když se chlapi řežou, kopou a všemožně po sobě skáčou rychlostí blesku, to mě nikdy moc netankovalo a v pohodě jsem to oželel. Spencer s Hillem jsou v tomto ohledu něco jiného, u nich ty mlátičky byly součástí nějakého příběhu, ale v některých filmech o bojovém umění jde prakticky jen o to vyplnit minuty do další rvačky nějakou dějovou vatou.
Když to tak nyní rekapituluji, zdá se mi, že dobrých zahraničních filmů, jež u nás tehdy šly v kinech, nebylo zase tak málo, dokonce i těch amerických. Anebo si to možná trochu idealizuji, protože rád vzpomínám na časy svého dětství a dospívání. S dnešní dobou multiplexovou a netflixovou se to každopádně srovnat nedá.
Zajímavé bijáky domácí produkce řešit nebudu, všichni je notoricky známe, ale odjinud z východního bloku třeba Sexmise vyvolala velká očekávání a možná je i naplnila. Z domácích lákadel zmíním jen pozdější Bony a klid, na které jsme se propašovali do kina v Hodolanech, jelikož nám ještě nebylo 18 a trhač lístků v malém hodolanském kině nebyl tak přísný jako biletářky v Pohraniční stráži. Pak si ještě vzpomínám, jak jsem se dostal na mládeži nepřístupný koprodukční film Jméno růže podle slavného románu Umberta Eca, v hlavní roli se Seanem Connerym. Odehraje se v něm několik vražd, ale hlavním důvodem nepřístupnosti spíše bylo, že v jedné scéně jsou na pár vteřin vidět obnažená ňadra a vyskytuje se v ní i náznak soulože. Toto byly ohromně vzrušující momenty mého pubertálního a adolescentního života. Tehdy jsem měl radost z každé maličkosti.
Autorský text
