Článek
Byl jsem mladý a hloupý, a když jsem do Izraele přijel, neměl jsem o něm ani páru. Myslel jsem si, že je to úplně normální země, jen v poněkud exotické oblasti. Zemi jsem si představoval jako bohatšího křížence Západu a Orientu. Ale o terorismu a konfliktu s Palestinci a Libanonem jsem netušil. Nikdo mě před tím nevaroval, jinak bych se tam asi ani nevypravil.
Bylo to tehdy dost narychlo, internet v plenkách a já neměl čas zjišťovat si víc informací. Spokojil jsem se pouze s doporučením jednoho známého, který už v Izraeli byl, a s jakousi informační brožurkou, kterou jsem sehnal v knihkupectví.
Mladí Češi tehdy jezdili do Izraele kromě turistiky i za prací, protože tenkrát jsme ještě nebyli v Evropské unii a vydělat si někde v zahraničí nešlo tak snadno. V Izraeli se to dalo, i když to nebylo žádné terno ve srovnání s Německem, Holandskem nebo Anglií, kde ale běžný člověk v roce 1996 legálně práci jen tak nedostal. Tím pádem čeští „pracovní cestovatelé a dobrodruzi“ mířili krom jiného houfně také do Izraele.
V Tel Avivu jsem práci našel bez problémů, většinou šlo o manuální činnost někde na stavbě. Párkrát jsem taky stěhoval nábytek, umýval nádobí, pracoval na zahradě a ke konci jsem našel vůbec nejlepší džob, když jsem hlídal restauraci.
Nějaký čas šlo všechno dobře. Moře romantické, ženy pohledné, památky okouzlující, jídlo báječné a atmosféra jedinečná.
Ortodoxní židé u Zdi nářků v Jeruzalémě
To však jen do chvíle, než mi jeden Čech zčistajasna řekl dost znepokojující věc. Jeli jsme spolu právě autobusem z práce po rušné hlavní ulici v centru, tuším že to byla třída Dizenghoff nebo Ben Yehuda, a on mi jako by nic oznámil, že „támhle z toho baráku před půl rokem odškrabovali zbytky člověka, kterého roztrhala bomba“. Nejdřív jsem si myslel, že jen tak machruje, nebo si ze mě dělá srandu, ale ujistil mě, že o takovýchto věcech se nežertuje, a já mu věřil. Okamžitě jsem se začal pídit po vícero informacích, co že je to ten stát Izrael vlastně zač, a kam jsem se to, proboha, dostal. A s každou další novinkou se mi stále více podlamovala kolena, až jsem si v autobuse musel sednout.
Od toho okamžiku bylo po romantice. Z dosud pohodové cesty na zkušenou se stalo nepříjemné přežívání a čekání na datum odjezdu. Bál jsem se třeba chodit po ulici kolem odpadkových košů, aby v nich nebyla bomba. Jakákoliv cesta autobusem se pro mě stala noční můrou a pobyt na známém tržišti Carmel, kam jsem předtím rád chodil levně a dobře nakupovat, mě stresoval. Stejně jako to, když jsem musel trávit čas na jiných exponovaných místech, kde bylo riziko pumového útoku největší. V okolí nádraží, nákupních center nebo jen při větším srocení lidu na ulici.
O několik týdnů později jsem si udělal výlet do Eilatu u Rudého moře a tam jsem poprvé na vlastní oči viděl v akci to robotické autíčko, které zneškodňuje bomby. Naštěstí šlo jen o planý poplach, když si nějaký turista na chvíli odložil bagáž a vzdálil se, ale i to mi dost znepříjemnilo výlet k Rudému moři.
Uplynulo dalších pár týdnů, přišel jsem z práce do hostelu Saskia, kde jsem bydlel, a na recepci se vyskytovalo nezvyklé množství lidí, kteří měli oči přišpendlené k televizi. Stačil mi jediný pohled na obrazovku a následně do jejich vyděšených tváří a věděl jsem, co se stalo. Jen jsem zatím netušil kde. To jsem vzápětí zjistil od reportéra izraelské televize. Teroristé udeřili v Jeruzalémě, cca 70 kilometrů od Tel Avivu.
Tel Aviv je moderní a pulsující město, mnoho památek v něm nenajdete. Historii hledejte spíše v přilehlém Jaffu
Po několikaměsíčním období klidu, který v Izraeli nikdy netrvá dlouho, tedy přišla bouře. V hlavním městě Jeruzalémě se nějaký palestinský džihádista, opásaný výbušninami, odpálil v autobuse. 18 mrtvých a přes sto zraněných. Teroristé z Hamásu se probrali z dočasných dřímot. V zemi zavládl strach, ale hlavně mezi turisty a cizinci. Sami Izraelci jsou v tomto směru dost otrlí a odolní. Na hrůzu jsou zvyklí, protože mír nebo příměří u nich nikdy netrvá dlouho. Žijí v permanentním ohrožení. Když si dá na chvíli pokoj Hamás, začne je ze severu ostřelovat raketami libanonský Hizbaláh. Takový je jejich úděl a všední život. Slovo všední ani nedávám do uvozovek, protože jim se asi už válka propsala do DNA. Z podobných tragédií se oklepou velmi rychle a druhý den jdou normálně do práce. Ale turisté a cizinci se báli hodně. Někteří začali Izrael houfně opouštět, jiní z toho byli dost nešťastní.
Asi za tři dny to bouchlo i v Tel Avivu. Ne v autobuse, ale přímo na ulici, po které jsem dost často chodil do práce nebo na nákupy. Atentátník se odpálil na přechodu pro chodce, když se předtím neúspěšně pokoušel dostat do obchodního centra a zřejmě neprošel přes všudypřítomnou ochranku, kterou nezřídka vykonávají i uniformované vojačky se samopalem.
Izraelská armáda je jedna z nejlepších na světě a slouží v ní i ženy
Tentokrát zemřelo méně lidí, ale smrt už řádila opravdu blízko. Uvažoval jsem, jestli se nemám vrátit domů, ale to bych si musel přebukovat letenku, a taky jsem nechtěl vypadat jako zbabělec, i když jsem. Ten čas, který mi zbýval do návratu do Česka, jsem se tedy rozhodl vydržet. Ale už to nikdy nebylo ono. V době, kdy jsem se po Tel Avivu promenádoval ve sladké nevědomosti, jsem si izraelský pobyt docela užíval, ale pak už ne. Pak už jsem jen počítal dny do konce a ve finále mi spadl kámen ze srdce, když jsem ve zdraví přistál v Praze.
Do Izraele se určitě ještě hodně dlouho nepodívám, pokud vůbec někdy. Bohatě mi stačí, že už máme terorismus i u nás - v kdysi tak bezpečné zemi po tak dlouhou dobu.
Zdroj: autorský text
