Článek
Uprostřed nablýskaného Japonska osmdesátých let pětačtyřicetiletý úředník Tanaka cítil hlubokou prázdnotu. Absolvent práv a ekonomie na univerzitě v Kanagawě pracoval jako manažer, ale jeho skutečný život se odehrával na tatami. Tanaka byl držitelem 6. danu v karate stylu Kjokušin a mistrem dalších bojových umění.
S přibývajícím věkem ho čím dál více sžírala myšlenka, zda jsou jeho dovednosti jen pózou, nebo zda by dokázal čelit skutečnému nebezpečí. Vnímal, že moderní japonská společnost ztrácí ducha a zapomíná na tradice. Zvláště těžce nesl geopolitickou situaci. Sovětský svaz po druhé světové válce stále okupoval Kurilské ostrovy a v Tokiu to nikoho příliš nevzrušovalo. Pro Tanaku byla představa Sovětů neustálou hrozbou. Když sledoval zprávy o sovětské invazi do Afghánistánu, dospěl k radikálnímu rozhodnutí — vystoupí z pohodlného života a půjde otestovat svůj lidský i bojový charakter přímo do války.
Dát výpověď v japonské korporaci znamenalo v 80. letech sociální sebevraždu. Tanaka přesto ukončil pracovní poměr, vybral úspory a od svých spolupracovníků navíc dostal částku okolo 10 000 dolarů. V Tokiu zanechal svou manželku Takiko, která jeho volbu přinejmenším na veřejnosti nehodnotila nevraživě, ale otevřeně přiznávala, že manželovu fascinaci afghánským odbojem nedokáže pochopit.
První kroky v cizí zemi
S penězi v kapse odletěl do pákistánského Pešávaru. Pohraniční město v té době sloužilo jako divoké centrum afghánského exilu, přeplněné uprchlíky, pašeráky zbraní, agenty CIA a muslimskými dobrovolníky z celého světa. Tanaka nemluvil paštunsky ani arabsky, nebylo mu dvacet a na sobě měl stále západní oděv. Vzhledem výrazně vybočoval z davu, ale jeho odhodlání bylo neotřesitelné. V Pešávaru kontaktoval zástupce organizace Džamíat-e islámí (Islámská společnost) pod vedením Burhánuddína Rabbáního. Nabídl jim finanční prostředky i své služby v boji proti společnému nepříteli.
Z obleku do salwar kameezu
V Afghánistánu odložil japonský oblek a oblékl tradiční afghánský oděv salwar kameez. Pro afghánské mudžáhidy byl zjevením. Do té doby viděli cizince přicházet z arabských zemí, ale Asiat z dálného východu, který nebyl muslim, pro ně představoval naprostou záhadu. Tanaka nekonvertoval k islámu, jeho osobním náboženstvím zůstal kodex bušidó — tradice samurajů. Navzdory chybějícím vojenským zkušenostem se okamžitě zapojil do výcviku bojovníků. V horách učil afghánské partyzány techniky boje zblízka, beze zbraně i s nožem. Mudžáhidové brzy zjistili, že postarší Japonec disponuje neuvěřitelnou fyzickou kondicí a železnou disciplínou. Zatímco oni bojovali za víru a svatou válku, pro Tanaku to byla otázka cti.
Afghánský folklór v provincii Kunar, rok 1985. V téhle zemi se mír nikdy moc dlouho neohřeje
Křest ohněm u Džalalabádu
Konfrontace s válečnou realitou přišla východně od Kábulu při přepadu stanoviště komunistických jednotek u Džalalabádu. Tanaka byl v prvních chvílích ochromen válečnou vřavou. Kolem hlavy mu prosvištěla kulka a pocítil obrovský nával adrenalinu. Na bojišti se musel rychle naučit zacházet s kalašnikovem, vyhledávat úkryt a pohybovat se způsobem, který odpovídal afghánské partyzánské válce. Afghánci učili Japonce přežít ve válce a Tanaka je učil japonským bojovým uměním.
První válečná zkušenost pro něj měla ještě jeden zásadní význam. Tanaka si totiž válku romantizoval. Věřil, že skutečný boj a blízkosr smrti mu umožní ověřit si, zda v sobě skutečně má to, čemu říkal „samurajský duch“. Tvrdil, že doufá, že v okamžiku smrti dokáže takového ducha prokázat. Vždy si s sebou nosil granát navíc, který hodlal použít v případě, že by mu hrozilo potupné zajetí.
Postupně se naučil zacházet se samopalem AK-47 i s raketomety. V terénu musel čelit nejen sovětským vrtulníkům Mi-24, ale také drsnému klimatu. Během svého působení v Afghánistánu přežil těžkou malárii, žloutenku, ledvinové kameny i zlomeninu nohy.
Mezi lety 1985 a 1989 absolvoval celkem sedm dlouhých výprav do afghánského vnitrozemí. Během jedné ze svých cest se dostal až do údolí Pandžšír, kde se setkal s legendárním velitelem Ahmadem Šáhem Masúdem, přezdívaným „Lev z Pandžšíru“.
Masúd byl známý svým zájmem o vojenskou teorii i bojová umění a zkoušel se dokonce učit karate. Tanaka po letech s úsměvem vzpomínal, že Masúdův styl v karate za moc nestál, ale jako vojevůdce si získal jeho absolutní respekt.
Světová média si brzy všimla neobvyklé postavy bojující v řadách povstalců. Časopisy a novináři od USA po Evropu o něm začali psát jako o afghánském samurajovi. Oficiální komunistický rozhlas v Kábulu dokonce několikrát odvysílal zprávu o jeho smrti, což se mezi mudžáhidy stalo terčem žertů.
Mudžáhidové v údolí Šultán severně od Asadabádu, provincie Kunar, Afghánistán, říjen 1987
Děs v Tokiu a diplomatická noční můra
Zatímco západní novináři viděli v Tanakovi exotického hrdinu, v rodném Japonsku vyvolalo jeho počínání hněv. Japonská ústava zakazovala jakoukoliv účast občanů v zahraničních armádách nebo ozbrojených skupinách. Ministerstvo zahraničních věcí označilo jeho jednání za „naprosto nepochopitelné“ a úředníci japonské ambasády v Íslámábádu mu doručili oficiální výzvu, aby bojů okamžitě zanechal.
Tanaka výzvu diplomatů ignoroval. Argumentoval tím, že jako soukromá osoba jedná podle vlastního svědomí a brání zemi před expanzí velmoci, která Japonsku protiprávně odebrala území. V Japonsku si sice získal menší skupinu sympatizantů, kteří mu poslali finanční dar na nákup zdravotnického materiálu, ale pro většinovou společnost zůstával podivínem, který porušil pacifistický konsenzus.
V únoru 1989 přešel poslední sovětský voják přes Most přátelství na hranicích Afghánistánu a Uzbekistánu. Sovětská armáda se stáhla a Tanaka věděl, že jeho mise skončila. Válku přežil bez trvalých následků, i když jeho tělo neslo následky.
Návrat do Tokia byl chladný. Na letišti ho nečekaly žádné davy, přehlídky ani státní vyznamenání. Japonské úřady celou věc zametly pod koberec a Tanaka se potichu vrátil k civilnímu životu. Napsal autobiografickou knihu s názvem „Sovětští vojáci v hledáčku, můj boj v Afghánistánu“, jejíž výtěžek poukázal na pomoc afghánským uprchlíkům.
Mudžáhidové se dvěma ukořistěnými sovětskými polními kanóny ZiS-2 v Džadži v provincii Paktíja v Afghánistánu
Odkaz samuraje
Po návratu pokračoval v předávání svých zkušeností v bojovém umění. Založil vlastní školu Hikō-rjū a vyučoval sebeobranu po celém světě, od Evropy po Severní Ameriku. Stál také u zrodu organizací na pomoc válečným uprchlíkům.
Jeho příběh je jedním z nejzajímavějších lidských osudů studené války: Úředník, který odložil sako, aby v afghánských horách našel odpověď na to, co znamená žít a zemřít jako samuraj.
Zdroje:
https://en.wikipedia.org/wiki/Koshiro_Tanaka?hl=cs-CZ
https://www.wearethemighty.com/mighty-history/koshiro-tanaka-fought-the-soviets-in-afghanistan/?hl=cs-CZ
https://www.armyweb.cz/clanek/koshiro-tanaka-samuraj-ktery-bojoval-s-mudzahediny-proti-sovetum-a-cvicil-specialni-jednotky-usa
https://www.securitymagazin.cz/historie/koshiro-tanaka-japonsky-samuraj-bojoval-s-mudzahediny-proti-sovetum-v-afghanistanu-1404064221.html
https://youtube.com/shorts/5lohyZQl0F0?si=Fi5H2em00aDTrotk
https://www.instagram.com/p/C5Qyh0Yrkmh/?img_index=3&igsi=MXMxNGk2dGE2dzlrNQ==
https://cs.wikipedia.org/wiki/Mud%C5%BE%C3%A1hid
