Článek
Ve dvacátých a třicátých letech minulého století zachvátila Sovětský svaz doslova letecká horečka. Noviny oslavovaly rekordní dálkové lety, piloti se stávali národními hrdiny a tisíce mladých lidí snily o tom, že jednou usednou do kokpitu. Mezi nimi byla i moskevská školačka Lidija Vladimirovna Litvjaková, která se narodila 18. srpna 1921.
Už jako dítě trávila dlouhé hodiny pozorováním letadel. Fascinovalo ji všechno, co souviselo s létáním, a ve čtrnácti letech vstoupila do aeroklubu. V patnácti absolvovala svůj první samostatný let – výkon, kterým se tehdy mohlo pochlubit jen málo dívek.
Její talent byl nepřehlédnutelný. Po absolvování Chersonské letecké školy se stala instruktorkou létání v Moskvě. V době, kdy většina jejích vrstevnic teprve hledala své životní uplatnění, měla Lidija za sebou výcvik desítek budoucích pilotů.
Její soukromý život ale poznamenala tragédie. V roce 1937, během vrcholících stalinských čistek, byl její otec Vladimir zatčen jako údajný „nepřítel lidu“ a popraven. Rodina se ocitla ve velmi obtížné situaci. Příbuzní lidí označených za nepřátele režimu často přicházeli o zaměstnání, možnost studovat i o šanci na kariéru.
Lidija proto o osudu svého otce téměř nemluvila. Některé prameny uvádějí, že se snažila tuto skutečnost zamlčet i při vstupu do armády. V atmosféře Stalinova Sovětského svazu to bylo pochopitelné – jediná zmínka o rodinném původu mohla znamenat konec všech snů o létání.
Když 22. června 1941 nacistické Německo zahájilo operaci Barbarossa a napadlo Sovětský svaz, Lidija neváhala ani chvíli. Chtěla bojovat jako stíhací pilotka. Přihlásila se dobrovolně do armády, ale byla odmítnuta. Neměla dostatek vojenských letových zkušeností, přestože jako instruktorka nalétala stovky hodin.
Zlom přišel díky ženě, která se sama stala legendou sovětského letectví – Marině Raskovové. Slavná dálková pilotka přesvědčila Josifa Stalina, aby umožnil vznik čistě ženských leteckých jednotek. Šlo o mimořádný krok. Zatímco většina armád světa ženy do bojového letectva nepouštěla, Sovětský svaz vytvořil hned tři ženské pluky – stíhací, bombardovací a noční bombardovací.
Právě tehdy dostala Lidija svou životní šanci. Podle některých historiků si při přijímacím řízení přidala do dokumentů několik stovek nalétaných hodin. Ať už to bylo jakkoli, uspěla a byla zařazena do 586. stíhacího leteckého pluku. Fotku Lidije naleznete zde.
Následoval tvrdý výcvik na moderních stíhačkách Jakovlev Jak-1. Tyto stroje sice nedosahovaly rychlosti některých německých Messerschmittů Bf 109, byly však mimořádně obratné v menších výškách. Právě jejich výborné manévrovací vlastnosti se později staly jednou z největších zbraní Lidije Litvjakové.
Mladé pilotky musely bojovat nejen s nepřítelem, ale také s předsudky vlastních spolubojovníků. Mnozí zkušení letci byli přesvědčeni, že ženy do vzdušných soubojů nepatří. Tvrdili, že bojové přetížení, psychický tlak i fyzická námaha jsou nad jejich síly.
Lidija podobné názory ignorovala. Neměla potřebu cokoliv dokazovat slovy. Věřila, že odpověď přijde ve vzduchu. A skutečně přišla. V létě roku 1942 byla společně s několika dalšími pilotkami převelena do prostoru Stalingradu. Právě tam začala psát kapitolu svého života, která z ní udělala jednu z největších legend druhé světové války.
Kokpit letadla Jak-1, na kterém Lidija létala
Úspěchy nad Stalingradem
Dne 13. září 1942 zaznamenala své první potvrzené vítězství. V prudkém souboji sestřelila německý bombardér Junkers Ju 88. Krátce nato se pustila do střetu se stíhacím letounem protivníka a dosáhla dalšího vítězství. Pro pilotku, která byla ještě před několika týdny považována za nováčka, šlo o mimořádný úspěch.
S prvními vítězstvími se začaly rodit i legendy. Nejznámější z nich vypráví o německém pilotovi Erwinu Maierovi, který měl být po sestřelení zajat Sověty. Když mu údajně představili drobnou blondýnku jako pilota, jenž jej porazil, odmítal tomu uvěřit. Teprve když mu Lidija krok za krokem popsala průběh vzdušného souboje, měl uznat její schopnosti a na znamení respektu jí políbit ruku.
Historka se objevuje v řadě knih i populárních článků. Přesto je třeba dodat, že ji nepotvrzují známé německé archivní materiály a mnozí historikové ji považují spíše za součást válečné legendy než za bezpečně doloženou událost.
Podobně složitá je i otázka přezdívky „Bílá lilie od Stalingradu“. Podle rozšířeného vyprávění si Litvjaková nechala na trup svého letounu namalovat bílou lilii, případně bílou růži, a právě podle této květiny jí Němci začali přezdívat „Die Weiße Lilie von Stalingrad“. Některé knihy dokonce tvrdí, že němečtí piloti dostávali varování, pokud se její letoun objevil ve vzduchu.
Jenže ani toto tvrzení není možné jednoznačně doložit. Dochované fotografie jejího Jaku-1 nejsou průkazné a v německých bojových hlášeních se podobné označení téměř nevyskytuje. Mnozí badatelé se proto domnívají, že slavná přezdívka vznikla až po válce, kdy se z Litvjakové stala jedna z ikon sovětského válečného hrdinství.
To ale nijak nesnižuje její skutečné schopnosti. Lidija létala způsobem, který byl na svou dobu neobvyklý. Nespoléhala pouze na prudké útoky z převýšení, ale dokázala mistrně využívat obratnosti svého Jaku-1. Často se pouštěla do manévrových soubojů v malých výškách, kde měl sovětský stroj určité výhody. Byla známá tím, že se snažila dostat co nejblíže k protivníkovi a zahájit palbu až z velmi krátké vzdálenosti. Tím výrazně zvyšovala pravděpodobnost zásahu.
Takový styl boje však znamenal obrovské riziko. Stačila jediná chyba a pilot se mohl ocitnout přímo v zaměřovači nepřítele. Litvjaková se nebezpečí nevyhnula. Několikrát byla sama sestřelena. Jednou musela nouzově přistát v poli, jindy utrpěla zranění, přesto se po krátké léčbě vracela zpět ke své jednotce. Lékaři jí doporučovali delší odpočinek, ona však opakovaně žádala o návrat do kokpitu.
Její pověst rychle rostla. Nadřízení oceňovali nejen odvahu, ale také mimořádný cit pro vzdušný boj. Proto byla v roce 1943 převelena k elitním gardovým stíhacím plukům, kde sloužili nejlepší sovětští piloti. Zařazení mezi gardisty představovalo jednu z nejvyšších poct, jaké mohl letec dosáhnout.
V té době už měla na kontě řadu vítězství. Přesný počet je dodnes předmětem sporů. Sovětské dokumenty vznikaly v mimořádně chaotických podmínkách fronty a některé sestřely nebylo možné jednoznačně potvrdit. Většina současných historiků uznává nejméně dvanáct samostatných vítězství a několik dalších sdílených. I konzervativní odhady však stačí k tomu, aby si dodnes udržela postavení nejúspěšnější stíhací pilotky historie.
Po převelení k elitním gardovým stíhacím plukům poznala jednoho z nejlepších sovětských pilotů – Alexeje Solomatina. Mladý letec patřil mezi uznávaná stíhací esa a stejně jako Lidija měl za sebou řadu úspěšných bojových misí. Společná vášeň pro létání je rychle sblížila.
Na frontě, kde každý den mohl být poslední, vznikaly vztahy velmi rychle. Vzpomínky spolubojovníků naznačují, že oba mladí piloti plánovali společnou budoucnost, přestože dobře věděli, jak malé mají šance válku přežít.
Osud rozhodl jinak
V květnu 1943 Solomatin zahynul při cvičném letu. Jeho stíhačka se během akrobatického manévru zřítila přímo před zraky ostatních pilotů. Podle svědků byla mezi nimi i Lidija. Smrt milovaného muže ji hluboce zasáhla. Několik dní téměř nemluvila a uzavřela se do sebe. Přesto odmítla opustit svou jednotku. Naopak žádala o další bojové lety. Byla přesvědčena, že její místo je ve vzduchu.
Jen o několik týdnů později utrpěla další bolestivou ztrátu. V červenci 1943 padla v boji její nejbližší přítelkyně Jekatěrina Budanovová, další výjimečná stíhací pilotka, která stejně jako Litvjaková patřila mezi průkopnice ženského bojového letectví. Budanovová dokázala sestřelit několik německých letadel..
Smrt dvou nejbližších lidí během několika týdnů změnila Lidijino chování. Pamětníci popisovali, že byla stále tišší a soustředěnější. Veškerou energii věnovala létání. Její zkušenosti rostly a s nimi i schopnost odhadnout protivníka. Věděla, kdy zaútočit a kdy se stáhnout. Přesto často podstupovala riziko, které by jiní piloti odmítli.
Zmizení
Několikrát se ocitla na pokraji smrti. Během jedné z misí byla její stíhačka zasažena protiletadlovou palbou. Jindy ji dostihl německý stíhač. V obou případech dokázala nouzově přistát a přežila jen díky mimořádným pilotním schopnostem i notné dávce štěstí. Utrpěla zranění, ale sotva se zotavila, opět žádala o zařazení do bojových letů.
Její nadřízení si uvědomovali, že mají ve svých řadách mimořádný talent. Litvjaková byla často nasazována k doprovodu bitevních letounů Il-2, které patřily mezi hlavní cíle německých stíhaček. Šlo o jednu z nejtěžších úloh stíhacího letectva. Doprovodné stroje musely chránit pomalejší útočné letouny, přitom čelit zkušeným pilotům Luftwaffe.
Léto roku 1943 přineslo další obrovské střetnutí na východní frontě. Po bitvě u Kurska zahájila Rudá armáda sérii protiútoků. Jedním z nejtvrdších bojišť se stala Miuská fronta na území dnešní východní Ukrajiny. Němci zde vybudovali silně opevněnou obrannou linii a ve vzduchu probíhaly téměř nepřetržité souboje. Právě sem byla nasazena i Lidija Litvjaková.
První srpen 1943 byl mimořádně náročný. Sovětské letectvo podnikalo opakované útoky na německé pozice a piloti startovali několikrát denně. Litvjaková během jediného dne absolvovala tři bojové mise. Přesto dostala rozkaz vzlétnout ještě jednou. Byl to její čtvrtý let toho dne.
Jejím úkolem bylo chránit skupinu bitevních letounů Il-2 při návratu z útoku. Když se formace vracela nad vlastní území, zaútočila na ni skupina německých Messerschmittů Bf 109. Rozhořel se prudký vzdušný boj. Jeden z jejích spolubojovníků později vypověděl, že zahlédl, jak se za Lidijin Jak-1 dostal nepřátelský stroj. Krátce nato její letadlo zmizelo v oblacích. Ze směru, kde naposledy letěla, stoupal kouř. Pak nastalo ticho. Nikdo neviděl dopad letounu. Nikdo neviděl padák. Nikdo nedokázal říci, co se vlastně stalo. Lidija Litvjaková byla prohlášena za nezvěstnou. Bylo jí pouhých jednadvacet let.
Zmizení Lidije Litvjakové 1. srpna 1943 představovalo záhadu. Její spolubojovníci byli přesvědčeni, že padla v boji, jenže bez nalezeného vraku letadla nebo těla nebylo možné její osud s jistotou uzavřít. Ve válečném Sovětském svazu to mělo závažné důsledky. Pokud byl voják veden jako nezvěstný, existovala vždy obava, že mohl padnout do zajetí. Stalinův režim přitom na zajatce pohlížel s hlubokou nedůvěrou. Mnozí vojáci, kteří se po válce vrátili z německého zajetí, byli vyslýcháni, posíláni do pracovních táborů nebo čelili podezření z kolaborace.
Hrdinka Sovětského svazu
Právě tato nejistota stála v cestě nejvyššímu vyznamenání. Přestože velitelé opakovaně navrhovali Litvjakovou na titul Hrdina Sovětského svazu, její žádost zůstávala dlouhá desetiletí nevyřízená. Na její osud se ale nezapomnělo. Největší zásluhu na tom měla její bývalá mechanička Inna Pasportnikovová, která po válce věnovala desítky let pátrání po místě posledního boje své pilotky. Procházela vojenské archivy, hovořila s veterány i obyvateli vesnic na Donbasu a snažila se zrekonstruovat události z 1. srpna 1943.
Její vytrvalost nakonec přinesla výsledky. V roce 1979 byly poblíž vesnice Dmitrijevka nalezeny ostatky neznámé pilotky, která byla během války pohřbena do společného hrobu. Následovalo dlouhé porovnávání archivních dokumentů, výpovědí svědků i údajů o pohřešovaných letcích. Badatelé dospěli k závěru, že s vysokou pravděpodobností jde právě o Lidiji Litvjakovou. Je třeba připomenout, že tehdejší identifikace nebyla založena na analýze DNA, která ještě nebyla dostupná, ale na historickém výzkumu a dostupných důkazech.
Vyznamenání
Teprve poté padla poslední překážka. Dne 5. května 1990 podepsal sovětský prezident Michail Gorbačov dekret, kterým byla Lidija Litvjaková posmrtně vyznamenána titulem Hrdina Sovětského svazu. Šlo o symbolické uznání ženy, která o téměř půl století dříve položila život při obraně své země.
V Sovětském svazu byla představována jako vzor vlastenectví a odvahy. Po rozpadu SSSR se naopak objevily snahy oddělit skutečnost od propagandy. Badatelé začali znovu zkoumat její bojové výsledky, okolnosti posledního letu i slavné příběhy, které se kolem ní vytvořily.
Například legenda o německém esu, které jí po zajetí políbilo ruku, nebo vyprávění o tom, že němečtí piloti vyslovovali se strachem přezdívku „Bílá lilie od Stalingradu“, dnes většina historiků hodnotí spíše jako součást válečného folklóru než jako jednoznačně doložené události. To však nijak nesnižuje její skutečné výkony.
Lidija Litvjaková během pouhých několika měsíců absolvovala více než 160 bojových letů a opakovaně čelila zkušeným pilotům Luftwaffe. Létala v době, kdy průměrná délka života stíhacího pilota na nejtvrdších úsecích východní fronty byla často jen několik týdnů. Přesto se dokázala zařadit mezi nejlepší sovětská esa.
Její příběh dodnes inspiruje historiky, spisovatele i filmaře. V Rusku po ní nesou jméno ulice a pamětní desky, její život se stal předmětem dokumentů i knih a mezi fanoušky vojenské historie patří k nejznámějším osobnostem druhé světové války.
Asi nezjistíme, co se přesně odehrálo v oblacích nad Donbasem onoho srpnového dne roku 1943. Jisté však je, že mladá žena z Moskvy dokázala něco, co se před ní nepodařilo žádné jiné pilotce.
Zdroje:
https://cs.wikipedia.org/wiki/Lidija_Vladimirovna_Litvjakov%C3%A1
https://www.lifee.cz/pilotka-hrdinka-lidija-vladimirovna-litvjakova-postrach-nacistu-ale-take-zena-ktere-pred-ocima-uhorel-manzel-bac43
https://planeandpilotmag.com/this-incredible-pilot-lydia-litvyak/
https://armahobbynews.pl/en/blog/2020/10/28/lidya-litvyaks-yak-1-and-yak-1b-fighters-70028/
https://www.jns.org/column/stephen-bryen/lydia-litvyak-worlds-first-female-fighter-ace
https://www.dotyk.cz/magazin/lidia-litvjakova/
