Marija Spiridonova zastřelila carského kata a pomohla Leninovi k moci. Stalin ji nechal popravit

Narodila se v Tambově v roce 1884 do rodiny nižšího šlechtice a bankovního úředníka. Její dětství nevěstilo tragický osud revoluční mučednice; studovala na dívčím gymnáziu, projevovala zájem o literaturu a lidská práva a po smrti otce pracovala jako úřednice u místního soudu. Právě tam, v každodenním kontaktu s byrokratickou mašinérií a nespravedlností carského justičního systému, se v ní probudila sociální citlivost.

Ruské impérium na počátku 20. století procházelo vlnou stávek, rolnických bouří a studentských protestů, které vyvrcholily revolucí v roce 1906. Spiridonova nasávala myšlenky nejpopulárnější opoziční síly té doby – Strany socialistů-revolucionářů, známých jako eseři.

Na rozdíl od marxistických sociálních demokratů, kteří spoléhali na městský proletariát, eseři viděli srdce revoluce v ruském rolnictvu. Jejich bojová organizace věřila v taktický, individuální teror jako prostředek k probuzení mas a potrestání carských katů.

​Mladá Marija brzy opustila úřednické místo a plně se zapojila do ilegality. Byla drobná, měřila necelých 150 centimetrů a působila téměř dětským dojmem. Pod tímto křehkým zevnějškem se však skrývala neobyčejně silná vůle a odhodlání obětovat vlastní život za to, co považovala za spravedlnost.

Když v tambovské gubernii propukly brutálně potlačené rolnické bouře, Marija už nechtěla být jen přihlížející svědkyní.

​Výstřely na perónu v Borisoglebsku

​Gubernie Tambov se na přelomu let 1905 a 1906 ocitla v plamenech. Zchudlí rolníci vypalovali šlechtická sídla a požadovali půdu. Carský režim reagoval s nemilosrdnou tvrdostí a do oblasti vyslal zástupce gubernátora Gavriila Nikolajeviče Luženovského.

Luženovskij se stal synonymem hrůzy. Se svými trestnými oddíly procházel vesnicemi, nechal lidi bičovat, vypaloval chalupy, popravoval bez soudu a mučil podezřelé rolníky. Pro esery se stal terčem číslo jedna.

​Rada strany rozhodla o jeho likvidaci a Marija se dobrovolně přihlásila, že úkol provede. Několik dní Luženovského sledovala na jeho cestách po gubernii. Příležitost přišla 16. ledna 1906 na železniční stanici v Borisoglebsku.

Spiridonova se maskovala jako obyčejná školačka v zimním kabátě a šátku. Díky svému malému vzrůstu a nevinnému výrazu snadno splynula s davem na perónu a nevzbudila žádné podezření u Luženovského ozbrojené stráže.

​Když Luženovskij vystoupil z vlaku a procházel kolem dospívající dívky, Marija vytáhla z kapsy revolver a z bezprostřední blízkosti na něj několikrát vystřelila. Čtyři kulky ho těžce zranily. Luženovskij padl k zemi v kaluži krve a po několika týdnech agonie svým zraněním podlehl.

Marija se po výstřelech nepokusila o útěk. Místo toho namířila zbraň proti vlastní hlavě, chtěla spáchat sebevraždu, aby se nedostala živá do rukou policie. Zbraň však selhala, anebo jí v tom zabránili přispěchavší kozáci.

​Peklo v Borisoglebsku a zrod legendy

​To, co následovalo neprodleně po atentátu, otřáslo i otupělou ruskou společností. Kozáci a policisté vrhající se na jednadvacetiletou dívku ji na místě brutálně zmlátili pažbami pušek a odvlekli ji do staniční budovy. Tím však její utrpení teprve začalo.

Následně byla převezena do borisoglebské věznice, kde ji důstojníci Kazakov a Avramov podrobili několikadennímu výslechu, který se proměnil v přehlídku sadismu.

​Marija byla svlékána do naha, pálena cigaretami, surově mlácena a vystavena opakovanému sexuálnímu násilí a ponižování. Výslech měl jediný cíl: zlomit ji a donutit k prozrazení spolupachatelů z podzemí eserů.

Marija přes strašlivá zranění, dočasnou ztrátu zraku na jedno oko a těžký otřes mozku nevyzradila jediné jméno. Její mlčení carské katy přivádělo k šílenství.

​Zprávu o jejím osudu se nepodařilo utajit. Dopisy a svědectví o brutálním mučení mladé dívky se tajně dostaly z vězení k liberálním novinářům. Když časopis Rus a další periodika publikovaly podrobné zprávy o tom, jak carští důstojníci naložili s vězenkyní, v zemi propukl obrovský skandál. Z neznámé tambovské atentátnice se přes noc stala celonárodní hrdinka. Tisíce lidí psaly protestní dopisy, po celém Rusku se konaly demonstrace a jméno Marija Spiridonova se stalo symbolem odporu proti tyranii.

​Rozsudek smrti a odsouzení k nesmrtelnosti

​V březnu 1906 předstoupila Marija před vojenský soud. Byla tak zesláblá a zdevastovaná předchozím mučením, že ji do soudní síně museli přinést na nosítkách. Ani v této chvíli však neprojevila litost.

Ve své řeči nepřednesla obhajobu, ale zničující obžalobu carského režimu a brutálních metod Luženovského. Soudní mašinérie fungovala podle očekávání. Rozsudek zněl jednoznačně – trest smrti oběšením.

​Když se zpráva o trestu rozšířila, vlna veřejného rozhořčení dosáhla vrcholu. Režim cara Mikuláše II. se ocitl pod drtivým tlakem domácí i mezinárodní veřejnosti. Poprava zmlácené, nemocné dívky by znamenala politickou sebevraždu a jisté zažehnutí nové vlny revolučního teroru. Eserovské komando dokonce později Avramova i Kazakova za jejich činy vyhledalo a zlikvidovalo.

​Dva týdny po vynesení rozsudku přišla z Petrohradu zpráva o omilostnění. Trest smrti byl Mariji zmírněn na doživotní nucené práce na Sibiři. Pro mladou revolucionářku to nebyl konec trestu, ale začátek nové kapitoly jejího života, v níž se její kult mučednice měl ještě více upevnit.

​Odjezd na Sibiř

​Cesta na Sibiř v létě roku 1906 se proměnila v nevídanou triumfální pouť. Vlak, který ji a dalších pět významných revolucionářek převážel na východ, zastavoval na železničních stanicích, kde se shromažďovaly tisíce lidí.

Lidé nosili vězeňkyním kytice květin, jídlo, peníze a provolávali slávu revoluci. Carská stráž byla bezmocná; jakýkoliv násilný zásah proti davům vítajícím Spiridonovu mohl vyvolat neřízené nepokoje.

​Cílem cesty byl kárný tábor Akatuj v Něrčinském okruhu, blízko čínských hranic – jedno z nejnehostinnějších míst carského vězeňského systému.

V Akatuji Marija strávila následujících jedenáct let. Navzdory přísnému režimu a drsným klimatickým podmínkám se vězeňkyním podařilo vytvořit uvnitř tábora pevně semknutou komunitu. Spiridonova studovala politiku, filozofii, učila ostatní vězeňkyně a udržovala čilou korespondenci s vnějším světem.

​Během sibiřského vyhnanství se její zdravotní stav kvůli následkům mučení z roku 1906 neustále zhoršoval. Trpěla tuberkulózou a chronickými bolestmi, přesto neztratila nic ze své ideologické zapálenosti. Pro celé ruské opoziční hnutí zůstávala nezpochybnitelnou morální autoritou.

Když v únoru 1917 vypukla v Petrohradě revoluce a padla carská vláda, byla okamžitě osvobozena.

​Návrat do Petrohradu a pakt s bolševiky

​Návrat Marije do Petrohradu v květnu 1917 připomínal příchod světice. Byla zvolena do vedení Strany socialistů-revolucionářů a stala se jednou z nejoblíbenějších řečnic v hlavním městě. Její radikální postoj ke klíčovým otázkám doby (okamžité předání půdy rolníkům a okamžité ukončení účasti Ruska v první světové válce) ji však brzy přivedl do střetu s umírněným vedením eserů.

​Spiridonova stanula v čele levého křídla strany, které se na podzim 1917 definitivně odštěpilo jako Samostatná strana levých socialistů-revolucionářů (Leví eseři). Když v říjnu 1917 Vladimir Iljič Lenin a jeho bolševici provedli převrat a svrhli prozatímní vládu, Spiridonova a její strana jako jediná politická síla bolševiky podpořila. Věřila, že Sověty (rady dělníků, rolníků a vojáků) představují přímou lidovou demokracii, o níž vždy snila.

​Leví eseři vstoupili do koaliční vlády s bolševiky. Marija se stala předsedkyní rolnické sekce Všeruského ústředního výkonného výboru. Bylo to krátké období, kdy se zdálo, že dívka z Tambova dosáhla svého cíle.

Koalice s Leninem však od počátku stála na vratkých základech. Pragmatický, bezohledný bolševický diktát se brzy dostal do přímého rozporu s idealistickými představami Levých eserů o svobodě a právech rolnictva.

​Povstání proti Leninovi a nový žalář

​Rozkol přišel na jaře 1918. Dvě věci byly pro Spiridonovu nepřijatelné: podpis Brestlitevského míru s Německem, který považovala za kapitulaci a zradu revoluce, a vytvoření tzn. kombedů (výborů chudiny) a ozbrojených oddílů, které bolševici vysílali na venkov zabavovat rolníkům obilí. Pro Spiridonovu to byla válka vyhlášená rolnictvu.

​Dne 6. července 1918 se Leví eseři odhodlali k zoufalému kroku. Dva členové strany zavraždili německého velvyslance hraběte Mirbacha v Moskvě, což měl být signál k obnovení války s Německem a ke svržení bolševické diktatury. Současně obsadili budovu Čeky - bolševické tajné policie.

Marija se osobně odebrala do Velkého divadla, kde zrovna zasedal Všeruský sjezd sovětů, aby veřejně převzala odpovědnost za atentát a vyzvala ke svržení Leninovy vlády.

​Lenin však zareagoval s bleskovou tvrdostí. Bolševické oddíly pod vedením Felixe Dzeržinského povstání během několika hodin krvavě potlačily. Spiridonova byla zatčena přímo v divadle.

Ironií osudu se oběť carského režimu stala jednou z prvních významných politických vězeňkyň nového, rudého režimu. Moskevský revoluční tribunál ji 24. února odsoudil k jednomu roku „izolace od politického a společenského života“. Vzhledem k jejímu špatnému zdravotnímu stavu však nebyla umístěna do běžné vězeňské cely. Skončila v kremelské nemocnici, kde byla pod dohledem bolševických úřadů.

Právě zde začal vznikat plán jejího útěku. Levým eserům bylo jasné, že Marija je pro jejich hnutí příliš cenná na to, aby zůstala v rukou Čeky. Její spolustraníci proto připravili operaci, která měla umožnit její útěk z Kremlu.

Přesné technické detaily akce nejsou v dostupných pramenech popsány tak podrobně, aby bylo možné spolehlivě rekonstruovat každý její krok. Historické prameny se však shodují v podstatném: 2. dubna 1919 Spiridonova z kremelské nemocnice uprchla za pomoci vedení levých eserů.

Po útěku nezmizela z Moskvy. Naopak se musela ukrývat přímo ve městě. Přijala falešnou identitu a vystupovala jako rolnice pod jménem Onufrieva. Podle pozdějších svědectví žila v ilegalitě a její úkryt byl udržován v naprostém utajení, protože jí hrozilo okamžité zatčení.

Na svobodě však nezůstala dlouho. Přibližně o devatenáct měsíců později, 26. října 1920, ji znovu zatkli. V té době byla nemocná a její zdravotní stav nevěstil nic dobrého. Bolševické úřady ji následně držely v různých zařízeních a později byla převezena do psychiatrické nemocnice.

​Stalinova tečka za symbolem revoluce

​Ve 20. a 30. letech se život Marije Spiridonovové proměnil v nekonečný řetězec vyhnanství, zatýkání a izolace. Bolševický režim se jí obával; její jméno mělo mezi rolníky i starými revolucionáři stále obrovský zvuk. Byla posílána do vyhnanství v Kaluze, Ufě a dalších odlehlých oblastech.

Žila pod neustálým dohledem tajné policie (GPU/NKVD), zesláblá, se zničeným zdravím, ale vnitřně stále neporažená. Nikdy se nezřekla svých ideálů a odmítla jakýkoliv kompromis s režimem, který podle ní zradil rolnickou revoluci.

​Konečné zúčtování přišlo s nástupem velkého teroru Josifa Stalina. V roce 1937 byla Spiridonova v Ufě znovu zatčena a obviněna z přípravy atentátu na stranické činitele a vytváření kontrarevolučního prostředí. Byla odsouzena k 25 letům vězení a uvězněna v obávané věznici v Orlu.

​Tragické finále přišlo v září 1941. Když německá vojska rychle postupovala k Orlu, Stalin nechtěl dopustit, aby se významní političtí vězni dostali do rukou nacistů nebo byli osvobozeni.

Dne 8. září 1941 osobně podepsal rozkaz k popravě 157 politických vězňů orlovského žaláře. 11. září 1941 byla sedmapadesátiletá Marija spolu se svým manželem Iljou Majorovem a dalšími spoluvězni odvedena do Medveděvského lesa u Orlu a zastřelena. Její tělo bylo pohozeno do masového hrobu.

​Tak skončil život ženy, která se v roce 1906 postavila carské brutalitě a jejíž tragický osud dokonale zmapoval proces ruské revoluce, který začal bojem za svobodu a skončil požíráním vlastních dětí v novém, ještě brutálnějším režimu.

Zdroje:

https://cs.wikipedia.org/wiki/Marija_Spiridonova?hl=cs-CZ

https://www.encyclopedia.com/history/encyclopedias-almanacs-transcripts-and-maps/spiridonova-maria-alexandrovna?hl=cs-CZ

https://scholarlypublications.universiteitleiden.nl/access/item%3A4198861/view?hl=cs-CZ

https://spartacus-educational.com/RUSspirdonova.htm?hl=cs-CZ

https://revolutionsnewsstand.com/2024/09/24/maria-spiridonova-woman-leader-of-the-peoples-army-by-louise-bryant-from-truth-duluth-vol-2-no-18-may-3-1918/?hl=cs-CZ

https://osservatorioglobalizzazione.it/dossier/ritratti/maria-spiridonova-la-martire-della-rivoluzione/