Článek
Začnu tím, co mě prudí asi nejvíc, a to je vaření. Už jen vymýšlet, co mám pořád jíst, je dost obtěžující. Dvě hodiny vařím, pak to za 5 minut sním a potom půl hodiny myju nádobí. Strašný opruz. Jenže na salámech, konzervách a čínských polívkách zůstat nejde, to už jsem zkusil a můj žaludek po měsíci hlásil vředy na obzoru. A to jsem ani do vaření nezahrnul nákup potřebných surovin.
Některé dny mi připadá, že nedělám nic jiného, než jen myju nádobí. Jak to dělají matky se třemi dětmi a nenasytným manželem, které ještě navíc chodí do práce, to netuším. Vaření je pro mě řehole na plný úvazek. Ten samotný proces přípravy jídla mě sice někdy i baví, a když se mi krmě povede a chutná mi, mám z toho dobrý pocit, ale na druhou stranu mě zase čeká hora nádobí, a hned je po radosti. A taky mě mrzí, že moje kulinářské umění nemá kdo ocenit. Zkoušel jsem si navařit na více dní dopředu, abych neprostál u plotny zbytek života, ale to se taky neosvědčilo, nejpozději třetí den nenávidíte i ústřice plněné kaviárem.
Dále tu máme prádlo. To je o dost jednodušší, protože automatická pračka je opravdu geniální vynález. Párkrát jsem kdysi ždímal prádlo ručně a málem mě z toho odvezli na ARO. Navíc to nikdy nevyždímete tak jako automatka, ani kdybyste byl Arnold Schwarzenegger. No a potom vám to venku schne i týden. Než jsem se naučil pořádně prádlo pověsit, chvíli jsem uvažoval, že se pověsím sám, ale pořád ne a ne se rozhoupat. Nakonec i tohle jsem zvládnul. Protože zásadně nežehlím a nikdy nebudu, abych nevyletěl z kůže, po uschnutí prádla už mi tedy zbývá ho jen posbírat a poskládat do komínků. Moje doména to zrovna není, ale pořád je to stokrát lepší než mytí nádobí. Starost o prádlo nezabere tolik času, neperete přece každý den. Každopádně už chápu, proč vznikla kniha s názvem Proč muži nežehlí… Mimochodem je výtečná.
Úklid řeším tak nárazově, dle potřeby. Až už se po podlaze nedá chodit kvůli rozsypaným chipsům, povalujícím se banánovým slupkám, špinavým trenkám, ponožkám a vrškům od piva, a až tehdy, kdy ze stropu visí pavučina jak houpací síť, potom teprve vezmu do ruky koště, kýbl a hadr a celý ten chlívek odstraním; uklidím by bylo silné slovo. Jak to dělala máma, že jsme neumřeli ve špíně, smradu a haldách odpadků, to mi není jasné, protože ona přitom ještě utírala nudle u nosu mně a bráchovi, obsluhovala jednoho dospělého pašu a navíc chodila do práce. A to jsme ještě občas mívali i nějakou tu domácí zvířenu. Zasloužila by svatozář.
Jako ono to jde zvládnout týden, měsíc i rok, ale dělat to celý život, to je prostě oběť, která nevím, jestli stojí za to. Takhle si celý život odedřít, abyste na stará kolena zjistili, že jste si vlastně nic neužili a máte to za pár, to jednoho v závěru života věru nepotěší.
Nechci tady lézt ženským do zadku, ale nějaká restrukturalizace domácích prací a povinností je rozhodně na místě. Na druhou stranu se musím chlapů trochu zastat, protože ženské nás kolikrát k ničemu ani nepustí, leda tak k luxování nebo vynešení koše, jinak si všecko radši dělají samy, protože si myslí, že chlap to dělá blbě, když to nedělá podle jejich představ. Tyhle moje slova potvrzuje i kolegyně Apolena Tůmová v pěkném a vtipném článku na toto téma v magazínu Kondice, ze kterého cituji: „Ve všech možných dámských magazínech jsou rady nad zlato, jak si určit hranice a chtít po muži, aby se podílel na tortuře domácích prací. No jo, ale když velká část z nás má takzvanou ‚nemoc domácí kontroly‘! Ženy mají pocit, že to zvládnou lépe, a muže vlastně ani nechtějí do svého hájemství kuchyně a čisticích prostředků pustit.“
No, je to zkrátka fuška se o sebe postarat a to nemám děti a dokonce ani psa nebo rybičky! To už bych tuplem nepřežil.
Co z toho všeho vyplývá? Že mamahotely jsou medvědí službou potomkům.
Závěrem bych měl několik rad pro ženy, aby se tolik nepřetěžovaly, nikdo to po nich totiž nechce. Není nutné mít doma nablýskaná zrcadla, bohatě stačí, když se v nich uvidíte, někdy je to takhle dokonce i lepší. Není nutné každý den všecko dezinfikovat, bohatě stačí, když po bytě neběhají krysy, švábi a štěnice. Není nutné mít každý den teplou večeři, bohatě stačí, když je v ledničce kus neplesnivého salámu a v chlebníku rohlíky, které nejsou na strouhanku. Není nutné chodit jako ze škatulky, bohatě stačí, když šaty nesmrdí a nejsou na nich fleky od včerejšího a předvčerejšího oběda.
Nejdůležitější ze všeho je totiž svatý klid, mír, slunce v duši a domácí pohoda. A hlavně žádné zbytečné drama.
Ženy perfekcionistky to sice mívají doma jako v klícce, ale samy jsou na zhroucení. Klidně si proto, milé dámy, raději s manželem či partnerem sedněte, dejte si pivko nebo vínko a nechte věcem volný průběh. Však ono už se to nějak vyimprovizuje samo, uvidíte.
Zdroj:
https://www.kondice.cz/natoceno-experty/apolena-tumova-nastaveni-hranic-v-rodicovstvi-i-v-partnerstvi-20220127.html
