Článek
Předchozí článek o prostějovských náměstích jsem psal na lavičce u nádraží v Prostějově. Batoh, v němž jsem měl peněženku, nabíječku, několik důležitých lejster a léky, jsem si položil vedle sebe a pustil jsem se do díla. Jenže když píšu, nevidím neslyším, v tom je ten problém.
Nejen, že mi tvorba pro Médium.cz poslední dobou skoro nic nevynáší, ale ještě jsem kvůli ní tratný, říkal jsem si naštvaně, když jsem na krádež přišel. A musel jsem se tomu zoufale smát, neboť tratným jsem se stal hlavně pro svoji hloupost. Ještě, že zloděj byl gentleman a vše důležité mi ponechal. Vzal si „jenom“ něco přes tisíc korun, pro mě momentálně hříšné peníze.
Zato mi ušetřil hromadu starostí a nervů s vyřizováním nové občanky, karty pojištěnce a platební karty, za což jsem mu vděčný. Ba co víc, v batohu byly i některé cenné dokumenty, například rodný list nebo potvrzení o absolvování dvou kurzů. Opravdu lapka-gentleman. Vlastně mám radost, že se nestalo nic horšího. Kdyby mi například ukradli moji Markétku, to bych nerozdýchal!
Čili já teda píšu, až ze mě doutná, a najednou okrajově zaznamenám, že batoh mi spadl na zem. Asi ho shodil vítr, řeknu si a píšu dál. Už ani nevím, jestli jsem ho zvednul a položil zpátky na lavičku, nebo ho nechal ležet na zemi. V tu chvíli jsem už ani nevnímal, že mám v batohu peníze, doklady a důležité dokumenty.
Když jsem měl reportáž skoro dopsanou, mobil mi postupně hlásil, že zbývá 15, 10 a 5 procent baterie. (Svoje články píšu na mobilu, je to tak pro mě pohodlnější.) Na 5 procentech energie jsem se zvednul a šel hledat zásuvku do nádražního vestibulu. Ta vedle automatu na kávu neměla šťávu, ale dal jsem si aspoň kapučíno Irish cream. Platil jsem drobnými, takže v té době v peněžence ještě peníze byly, přinejmenším mince určitě.
Jakmile jsem zjistil, že zásuvka u nápojového automatu je nefunkční, vydal jsem se hledat jinou a našel jsem jednu se šťávou - u bankomatu. O kterou banku šlo, to vám nepovím, byl jsem rozvrkočený z nastalých komplikací při dokončování textu.
Pamatuju si ale, že jsem na chvíli batoh položil na zem a nechal ho bez dozoru, opřený o zeď. Poté jsem vestoje, jsa upoután k zásuvce, ťukal finální podobu článku a u toho jsem popíjel kapučíno, které jsem si položil na bankomat. Následně jsem batoh asi znovu nechal bez dozoru, jelikož jsem se na minutku vzdálil k odpadkovému koši, abych vyhodil prázdný kelímek od Irish creamu.
O chvíli později je telefon nabit na postačujících 36 procent, takže jsem ho odpojil a vrátil se na lavičku před nádražím, neboť vsedě se píše mnohem lépe než vestoje, byť třeba takový Alois Jirásek prý všechna svá díla sepsal ve vzpřímené poloze, to tvrdí jeho pravnuk - herec Jan Antonín Duchoslav alias Viki ze Sněženek a machrů.
Venku před nádražím se mi pak už vyloženě kouřilo z hlavy, protože jsem měl článek těsně před uveřejněním, když v tom jsem na cosi blbě klikl a celé mi to nenávratně zmizelo. Takže znovu od začátku: Trápím se s popisem fotek a vymýšlím klíčová slova; teď už bych neviděl neslyšel, ani kdyby vedle mě spadla raketa Dana.
Konečně hotovo, uděláno, zveřejněno, hurá! Juknu na idos.cz a zjišťuji, že mi za 10 minut jede bus. Spěchám na nádr s dobrým pocitem, že mám nový článek. A jako vždy mě radost hned přejde a následuje ťafka, takhle to mám celý život. Tentokrát je to ťafka v podobě vykradené peněženky. Že je z ní pryč 1000 korun a nějaké drobné zjišťuji, jakmile ji vylovím, abych zaplatil jízdenku. Už když šrajtofli vytahuji z přední kapsy batohu, na pohmat cítím, že něco nehraje. Je jakási nenaditá. Otevřu ji a dvě pětistovky jsou fuč. Lapka šrajtofli vyluxoval důkladně i s mincemi. Poslední prachy, do pytle! Jenže mnohem víc ve mně hrkne kvůli zmizelým dokladům, co v portmonce byly a už nejsou. Doklady naštěstí vzápětí nacházím pozpřeházené v hlavní kapse batohu, kde se objeví i rodný list a potvrzení o kurzech. Zmizely však léky.
Na policii jsem to šel oznámit hlavně ze zvědavosti, těch tisíc korun už beztak nikdy neuvidím, ale policejní služebna je hned vedle nádraží a v okolí plno kamer, takže mě ukrutně zajímá, jestli některá z nich natočila moje hlupáctví, kde přesně udělal soudruh z Moravy chybu, a jak se to vlastně celé semlelo. To jsem teda vážně zvědavý.
Na závěr jedno malé varování pro roztržité autory: Nikdy nepište články na nádraží a v jeho okolí, máte-li u sebe cennosti!
Autorský text
