Článek
V den výročí pádu Bastily, 14. července 1918, ulice čtvrti Montmartre pulsovaly slavnostní energií. Pro dva americké vojáky, spojaře Jamese „Jimmyho“ Donovana a jeho parťáka George Hickmana, však výjimečná atmosféra znamenala vážný průšvih. Byli dlouho po večerce, bez propustky, nachmelení a v úzké uličce se před nimi nečekaně vynořily dvě temné siluety v uniformách vojenské policie.
Zatímco oba přemýšleli, s jakou výmluvou vyrukují, aby neskončili v posádkové věznici, ozvalo se zpoza nahromaděných odpadků tiché, žalostné kňučení. Donovan se sehnul a z hromady špíny vytáhl třesoucí se, promáčené a zanedbané štěně, zřejmě křížence teriéra, který vypadal jako starý hadr.
Když hlídka vojenské policie drsně požadovala vysvětlení, co dělají po večerce v ulicích, Donovan bez mrknutí oka zvedl zmoklé klubko a s kamennou tváří prohlásil, že plní tajný rozkaz velitelství: byl prý pověřen úkolem najít a přivést oficiálního divizního maskota.
Policisté, překvapeni tak přímočarým vystupováním, salutovali a oba hříšníky pustili. Špinavé štěně dostalo na místě jméno Rags (Hadry). Donovan ho schoval pod kabát a odnesl k posádce. Právě zachránil tvora, který mu to v budoucnu mnohonásobně vrátí.
Výcvik pod palbou
Příchod Ragse do 1. pěší divize znamenal pro unavené vojáky obrovskou vzpruhu. V prostředí, kde všude vládlo bláto, všudypřítomné krysy a strach ze zítřka, představoval psík malý kousek domova. Donovan si ho vzal plně na starost. Jako příslušník spojovacího praporu ho bral všude s sebou — na hlídky, k telefonním ústřednám i do předních linií.
První věcí, kterou psa naučil, byl vojenský pozdrav. Rags si osvojil neuvěřitelný kousek. Kdykoli k němu přistoupil důstojník, nebo když Donovan zvedl ruku k čelu, pes zvedl pravou tlapku k uchu a vysekl dokonalé zasalutování. Tento rituál vyvolával u unavených mužů smích a dobrou náladu a z Ragse se během několika týdnů stala legenda.
Jeho výcvik ale nezůstal jen u vylomenin. Donovan si všiml, jak citlivě reaguje na zvuky a pachy fronty. Začal ho tedy systematicky učit pohybu v zákopech, reakcím na střelbu i ignorování výbuchů. Z maškarády pro obveselení se začal rodit plnohodnotný člen spojovacího družstva.
Montmartre, kde byl nalezen Rags, okolo roku 1918
Detektor smrti
Život v zákopech západní fronty znamenal neustálé ohrožení. Německá děla chrlila mohutné granáty z distancí několika kilometrů a lidské ucho často zaregistrovalo hvízdání přilétající střely až ve zlomku vteřiny před dopadem, kdy už bylo na spásný skok do krytu příliš pozdě.
Po několika dnech, které Rags strávil v předních liniích, si vojáci všimli cenného úkazu. Rags měl podstatně citlivější sluch i schopnost vnímat vibrace vzduchu. Vždy, když se blížil dělostřelecký granát, náhle ztuhnul, přitiskl uši k hlavě, přestal dělat cokoli, co zrovna dělal, a vrhl se k zemi do nejbližšího kráteru nebo zákopového výklenku.
Pro vojáky to bylo znamení. Zjistili, že Rags reaguje o 5 až 10 sekund dříve, než oni sami vůbec cokoli zaslechnou. Brzy platilo v jednotce nepsané pravidlo: Nikdo nečeká na sirénu ani na pískot. Jakmile jde Rags k zemi, všichni jdou za ním. Ragsovy smysly zachránily během týdnů desítky lidských životů.
Neviditelný posel
Sloužit u spojařů bylo v první světové válce velmi nebezpečné. Telefonní kabely rozvinuté mezi přední linií a velitelstvím byly dělostřelectvem neustále trhány na kusy. Najít místo přerušení v prostoru mezi zákopy, pokrytém křížnou palbou kulometů a ostnatým drátem, znamenalo pro spojovatele velkou hrozbu.
Donovan naučil Ragse sledovat telefonní drát ležící na zemi. Malý pes se dokázal plížit pod ostnatým drátem a díky svému čichu i nízkému vzrůstu našel poškozené místo nesrovnatelně rychleji než člověk. Když přetržený kabel objevil, sedl si u něj nebo zakňučel, čímž dal spojovatelům najevo, kde mají provést opravu.
Rags fungoval taky jako kurýr. Když selhala technika a nebylo možné vyslat vojáka, stal se jedinou nadějí. S malým koženým pouzdrem připevněným na obojku kličkoval mezi krátery a střelbou. Pro německé odstřelovače byl malý, bahnem vyválený pes téměř neviditelný. Vždy doručil zprávu tam, kam bylo potřeba.
Záchrana z obklíčení
Podzim roku 1918 přinesl pro Američany nejkrvavější kapitolu - ofenzívu v Meuse-Argonne. 1. pěší divize pod drtivou palbou postupovala přes husté lesy a zdevastované vesnice. V říjnu 1918 se Donovanova jednotka dostala do těžkého obklíčení. Všechny spojovací linky byly zničeny, vysílačky nefungovaly a oddíl čelil hrozbě kompletního vyhlazení německým dělostřelectvem.
Donovan narychlo napsal na kousek papíru souřadnice obklíčené jednotky a žádost o okamžitou dělostřeleckou podporu. Zprávu vložil do kapsle na Ragsově obojku, vysvětlil psovi úkol a poslal ho skrz sprchu střel zpět na velitelství. Rags proběhl kilometrovým peklem a zprávu předal. Americké dělostřelectvo na základě jeho depeše okamžitě zahájilo palbu na německé pozice a jednotku zachránilo.
Cesta zpět k Donovanovi se však pro Ragse stala osudnou. Němci nasadili dělostřelecké granáty naplněné hořčičným plynem (yperitem) v kombinaci se šrapnely. Jeden z granátů explodoval těsně vedle Ragse. Byl zasažen střepinami a nadýchal se jedovatého plynu. K Donovanovi se doplazil s těžkými popáleninami a zraněními. Voják sám byl ve stejné chvíli těžce zasažen plynem. Na přímý rozkaz velení byli oba evakuováni do polní nemocnice se striktním pokynem: Ošetřete toho psa jako kteréhokoli amerického vojáka.
Odchod bratra ve zbrani
Následky bitvy byly drtivé. Rags přišel o zrak v pravém oku, částečně ohluchl na jedno ucho a popáleniny mu trvale poškodily tlapky. Stav Jamese Donovana byl ještě vážnější, hořčičný plyn mu devastujícím způsobem poleptal plíce.
Oba byli převezeni zpět do Spojených států do vojenské nemocnice ve Fort Sheridan poblíž Chicaga. Rags, ač sám zesláblý a zraněný, strávil celé měsíce ležením na dece vedle Donovanova lůžka. Lékaři ani zdravotní sestry neměli to srdce ho odvádět pryč. Celý špitál znal příběh nerozlučné dvojice ze západní fronty.
Přes veškerou snahu lékařů však James Donovan v roce 1919 následkům otravy plynem podlehl. Pro Ragse to byla těžká rána, celé dny seděl u prázdné postele, odmítal žrát a chřadnul.
Zachránila ho až rodina majora Raymonda W. Hardenbergha. Major si skomírajícího psa v nemocnici všiml a s oficiálním povolením velení si ho vzal do osobní péče. Rags získal nový domov, kde se o něj staraly i majorovy děti, které mu pomohly překonat ztrátu nejbližšího přítele.
Ragsův hrob v Marylandu
Vojenské pocty
V průběhu 20. a 30. let se Rags stal jedním z nejznámějších symbolů války v Americe. Jako čestný člen 1. pěší divize cestoval s rodinou majora Hardenbergha po vojenských základnách po celých USA. Zúčastňoval se vzpomínkových akcí, stál v čele přehlídek veteránů a noviny o něm vydávaly rozsáhlé reportáže. Přestože byl slepý na jedno oko a kulhal, jakmile zaslechl pochodovou hudbu nebo spatřil uniformu, okamžitě zpozorněl a zvedl tlapku k pravému uchu.
Rags žil neuvěřitelně dlouho, navzdory všem zraněním a otravě bojovým plynem se dožil přibližně 20 let. Zemřel 6. března 1936 v Silver Spring v Marylandu.
Jeho pohřeb proběhl s plnými vojenskými poctami za účasti veteránů i představitelů armády. Byl pohřben v Aspin Hill Memorial Park v Marylandu. Na jeho pomníku je vytesán příběh voříška z pařížské ulice, který se díky své odvaze a oddanosti zapsal do dějin jako jeden z největších zvířecích hrdinů v historii Spojených států.
Zdroje:
https://en.wikipedia.org/wiki/Rags_(dog)?hl=cs-CZ
https://www.worldwar1centennial.org/index.php/communicate/press-media/wwi-centennial-news/660-rags-dog-hero-of-world-war-i.html?hl=cs-CZ
https://shop.theworldwar.org/products/rags-hero-dog-of-wwi?hl=cs-CZ
https://lakecountyhistory.blogspot.com/2018/07/rags-hero-dog-of-first-division.html?hl=cs-CZ&m=1
