Článek
Vnímáš se víc jako Rom nebo jako Čech?
Dobrá otázka. Vlastně mi neřekli, že táta je Rom, on tak ani moc nevypadal. Takže jsem to netušil asi do svých 14 let a měl jsem kolem sebe jenom českou partu. A s Romama jsem se vlastně vůbec nestýkal. Později v pasťáku už byla většina Romů a tam jsem teprve poznal romský život. Tu romskou mentalitu. Ale neseděla mi a já jsem mezi ně nikdy nezapadal. Oni mě neměli rádi už z toho důvodu, že jsem neměl ten jejich přízvuk a vlastně žádný zážitky z romskýho života. Takže já jsem vlastně platil za Čecha, no.
Kdysi jsem se ptal jednoho Roma, koho si ze svého etnika váží, a on řekl jakoby s despektem: Koho bych si asi tak mohl vážit? Po mém údivu a jeho dlouhém přemýšlení pak ze sebe vydoloval jméno nějakého romského zpěváka. Je to tedy tak, že si Romové sami sebe neváží?
To bych neřekl. Myslím si, že Romové mají spoustu uměleckých osobností. Já třeba znám jednoho kluka, jmenuje se Vojta Lavička. Tak s tím jsem chodil do školy, do Evangelické akademie, a to je prostě vynikající houslista a toho si fakt vážím, protože ten byl vždycky čistej, upravenej, krásně hrál… No a vystupoval na všech pódiích v České republice, i na Slovensku a v zahraničí. A soustředil kolem sebe romskou kapelu. Nebo Věra Bílá. Jednou v Plzni zpívala se svou kapelou, já jsem procházel kolem a nevěděl jsem, že tam bude. A bylo tam plný náměstí a všichni mlčeli a poslouchali. Tam bys slyšel spadnout špendlík, když nehrála hudba.
Když jsme u té Věry Bílé, četl jsem nějaký článek, že mohla udělat kariéru v Americe, ale dala přednost koncertům v Rakousku za řádově nižší honoráře, jelikož to byl okamžitý kšeft. Je tohleto pro Romy typické?
Jo, je to ta mentalita, oni žijou dnes a je jedno, co bude zítra. A pokud dostala ty peníze na ruku, tak je to ten důvod, proč to vzala. Čech by si počkal, Češi jsou šetřiví. V každé české rodině je nějakých 20, 30, 40 tisíc někde bokem a na to se nesáhne, to u Romů nevidíš.
Ale nemyslíš, že by si Romové sami sebe nevážili…
To ani ne, oni spíš mají války i mezi sebou. Protože jsou různý skupiny Romů: jsou němečtí Romové, jsou olašští Romové a jsou takzvaní Rumungre. A ti se navzájem vůbec nemají rádi. Takže kolikrát ty jejich problémy jsou pro ně důležitější.
Je tam nějaká hierarchie mezi nimi?
Určitě jsou o něco víc Olahové. Ti se cítí jako ti nejlepší Romové, ti nejbohatší. A taky je to mnohdy pravda, ale to je přesně z toho důvodu, že oni jsou kapsáři. Jsou to zlatý ruce, jak si říkají mezi sebou. Prostě to dokážou udělat tak, že člověku třeba na Václaváku ukradnou peněženku a za 5 minut je ta peněženka v úplně jiné ulici. Takže ten člověk je nezachytitelný, i když je tam hned policie. Jsou to takové kapsářské gangy.
A co Rumungre?
Ti kradou taky, ale trochu jinak, hloupěji. Třeba rozbijou výlohu a vezmou si něco. Hned jsou tam samozřejmě policajti, takže je většinou chytí, a když ne napoprvé, tak podruhé jo. Nebo ustřihnou nějaký kolo někde u supermarketu a odjedou. Ale přitom jsou na kameře, takže to je prostě hloupý kradení.
Jak je to s hierarchií v rodině?
V romské rodině většinou velí babička, nejstarší členka rodiny má rozhodující slovo. Naprosto ve všem. Co se nakoupí, kam se pojede, kdy se kam půjde, co se bude ten den dít, co se bude vařit, prostě o všem rozhoduje babička a všichni ji na slovo poslouchají.
Češi někdy závidí Romům jejich pohodlný život na dávkách a někteří dokonce tvrdí, že by si to s nimi vyměnili. Já tedy ne. Protože to musí být strašně těžké žít ve společnosti, která se na tebe kouká skrz prsty. Je to tak?
To můžu potvrdit. A hned mě napadá nedávná zkušenost, kdy jsem volal šéfovi jedné organizace, jestli mě zaměstná a on mi to přislíbil, když slyšel můj hlas a normální dikci. Pak jsem tam přijel na kole a jakmile mě zahlídl, tak jsem najednou viděl, jak se jeho pohled změnil. To bylo naprosto viditelný. Řekl jsem mu, že to jsem já, jak jsme si volali před chvilkou a on najednou, že už má někoho jinýho. Já říkám: „Prosím vás, vždyť jste mi před půl hodinou řekl, že mě vezmete.“ A on na to, že mezitím sehnali mladýho kluka. Takže to mě teda fakt urazilo. Ale časem jsem zjistil, že když to v sobě nenosíš, že jsi Rom a že seš méněcennej, nebo teda napůl Rom v mém případě, tak se s tím setkáš daleko míň. Prostě se usmíváš na lidi, pozdravíš je třeba na ulici a oni ti rádi odpoví a najednou zjistíš, že to jde. Dokonce jsem pracoval i jako prodejce parfémů. Si představ, že jsem byl hezky oblečený, bez romské dikce, a vešel jsem někam do obchodu a nabízel jsem tam výrobky. Toaletní vody, parfémy a podobně. Neměl jsem s tím žádnej problém, byl jsem úspěšnej. Byl jsem úspěšnější než ostatní. Jo. Povýšil jsem, vydělával jsem pěkný peníze a vlastně jsem zjistil, že když přistupuješ k Čechům rovnocenně a vůbec v sobě neneseš tu překážku, tak oni tě úplně jinak vnímají.
Chtějí vůbec Romové žít jinak?
Já myslím, že spousta z nich to vzdala. Mnoho z nich bylo ve vězení, a když se potom vrátí, tak ta rodina je buď nepřijme, protože z nich má strach, jelikož byli třeba agresivní a mlátili svoje manželky a děti, a tak oni zůstanou někde na azylových domech anebo různě na ulici. A ti, co se vrátí domů, tak zase páchají trestnou činnost a vracejí se velice často znovu do vězení. Oni nechtějí, oni prostě opravdu nechtějí. Většinou jsou to krádeže nebo různý napadení, někdy i loupežný přepadení. Tak se dostanou na léta zpátky do basy a trvá to hrozně dlouho ta resocializace. Oni s nikým nespolupracují. Že by třeba vyhledávali nějaký církevní organizace a tak podobně, tak to se prostě neděje. To se děje v hrozně malým procentu, takže ta rodina je vždycky jakoby přijme v podstatě jenom nakrátko.
Život na dávkách kritizuju, to je prostě hrozná škoda, protože Romové právě kvůli tomu potom nejsou populární. Jakože se nechají živit státem a tak. Ale musím se jich i trochu zastat. Určitě nemají žádný výhody, že by třeba dostávali víc peněz, oni si to jenom dokážou zařídit. Oni dokážou vykličkovat v těch paragrafech, což Češi buď nedokážou, anebo nechtějí. A jsou šetřiví, Češi. Romové žijí teď a zítra je úplně jedno, co bude. Děti vyrůstají pod stolem v kuchyni, slyší všechny rozhovory dospělých a vlastně vidí ten příklad, že rodiče jsou na pracovním úřadě. Takže ony se taky chystají na tuhle kariéru a vlastně nechtějí nikam jinam.
Co ti na Romech a na Češích vadí?
Na Romech mi asi vadí agresivita, taková ta výbušnost, že prostě hned dokážou startovat. Těžko odpouštějí, když se jim něco provede. Ale ne všichni jsou… někteří se snaží ve společnosti vyniknout a něco prostě se sebou udělat. Dneska jsou už i Romové vysokoškolsky vzdělaní.
Na Češích se mi nelíbí, že patří mezi nejrasističtější národy v Evropě, ale zase si dokážou odpustit, dokážou spolu žít, dokážou se spolu kamarádit.
Co je za tou agresivitou Romů?
Já si myslím, že to začíná už ve škole. Pokud se Rom dostane do školy, kde je většina bílých, tak zažívá projevy rasismu už jako dítě. A děti bývají zlé. Nadávají na toho Roma a dělají si z něj legraci. Ve škole po něm hážou pouzdra, papírky a podobně. A doma ty děti vidí to samé. Že třeba romská maminka jde do obchodu, a už po ní nějakej hlídač kouká, jestli nekrade. Ale přitom tam vesele kradou i Češi.
Myslíš si, že jsou Romové utlačovaní, diskriminovaní?
Já myslím, že určitá diskriminace tady je. Protože je rozdíl, když třeba přijde o práci žádat Rom nebo Čech. Mockrát jsem byl svědkem toho, kdy měli Romové práci přislíbenou, a když se potom dostavili osobně, tak najednou zjistili, že ta práce tam pro ně není. A byli zklamaní a pak se na všechno vykašlali. Byli prostě naštvaní a už se potom jakoby báli někam znova hlásit, protože to člověka uráží až úplně někam do duše a nemůžeš s tím nic dělat. A Romové jsou tady v tom velmi citliví. Už na očích Čecha poznají, jestli je bude mít rád, anebo jestli je odsuzuje. Už v těch očích dokážou přečíst, jestli ten člověk je rasista nebo ne.
Zdroj:
Text a foto se svolením Patrika „Reverenda“ Vydláka
