Článek
Vytočení první - drzý instruktor autoškoly
Je krásný jarní den a s kolegou se vracíme z obchodu, kde jsem si byl koupit kraťasy. Jdeme po ulici, těší nás sluníčko, vedeme zajímavý rozhovor a procházka příjemně plyne. Najednou ale přecházíme přes silnici a v tu samou chvíli se k našemu přechodu blíží vozidlo autoškoly, které však nebrzdí, přestože řidička vidí, že jsme vstoupili do vozovky.
Nevím, jestli nás chtěla srazit, protože si myslela, že má přednost, ale i kdyby ji měla, tak ji to samozřejmě neomlouvá. Jistou polehčující okolností snad může být její nezkušenost za volantem, ale právě proto by přece měla jezdit opatrněji. Co mě však na celé situaci zarazilo nejvíc, bylo následné podivné chování instruktora. Místo toho, aby vůz autoškoly okamžitě zastavil, dupl na brzdu až na poslední chvíli. Jestli se tohle dnes učí v autoškolách, tak to mi teda hlava nebere. S bezpečnou jízdou to nemá nic společného.
To ale ještě zdaleka nebylo všechno. Jako by instruktorovi nestačilo, že nás málem nechal srazit, začal na nás troubit. A to jako že hodně a dlouho. Nebyl to krátký výstražný signál, ale troubení vzteklého agresivního chlapa, který držel klakson snad třicet vteřin a pustil ho až ve chvíli, kdy se na něj kolega, co má pro strach uděláno, obrátil a chtěl si to s ním vyřídit. V ten moment se ze sebevědomého instruktora rázem stal plachý, neškodný instruktorek. Sklopil uši a radši odjel. Škoda, že mi uniklo jméno té autoškoly, protože bych na toho pána rád napsal stížnost nebo aspoň hodně negativní recenzi.
Tato první srážka s bezohledností mi úplně zkazila den a dobrý pocit z nových kraťasů. Jenže neuplynulo ani deset minut, a čekalo mě druhé naštvání.
Vytočení druhé - hulvátský cyklista
Stalo se jakousi divnou módou posledních let, že si po chodníku jezdí každý, jak chce, a na čem chce, i když je to s určitými výjimkami příslušnými paragrafy zakázáno. Tomuto nebezpečnému trendu podlehli dokonce i starci, u kterých tomu tuplem nerozumím, protože jsem si o nich vždy myslel, že jsou mohykány zašlých časů, kdy lidé respektovali pravidla. Žádný důchodce do mě sice zatím ještě nevrazil, ale i oni si klidně jezdí po chodníku, jako by jim to tam patřilo. Neslušné, bezohledné a u nich mě to mrzí dvojnásob.
To jsem však trochu odbočil, neboť to nebyl senior, kdo do nás včera málem vrazil, ale cyklista středního věku se dvěma dětmi. Ty děti aspoň zazvonily, když jely kolem nás, navíc právě ony mají výjimku, že do deseti let věku po chodníku přiměřenou rychlostí jezdit mohou. Jejich tatík, který si z nás udělal branky pro jeho slalom, byl ale pěkný hulvát. Opět mohlo dojít k ošklivé srážce v rozmezí pouhých několika minut od prvního (skoro)karambolu s vozidlem autoškoly.
Kola ani koloběžky nejsou slyšet a už mockrát se mi stalo, že někdo prosvištěl jen pár centimetrů kolem mě ze směru za mnou. A to i hodně velkou rychlostí. Kdybych v tu chvíli náhle změnil směr pohybu do jeho dráhy, smetl by mě na zem, v krajním případě by mě mohl i zabít. A to vážně nechcete. Cyklisté fakt na chodník nepatří!
Vytočení třetí - pokladní v Lidlu v obležení zákazníků
Chudáci prodavači/pokladní v Lidlu. Ty holky a kluci jsou tam jak otroci a chce se po nich nemožné, aby markety měly co největší zisky. Tak třeba ta dívka, co mě obsluhovala včera. Jako by nestačilo, že se musí asi tisíckrát denně zeptat, jestli má zákazník aplikaci Lidl plus, z čehož mně by upadla pusa, ALE…
Vedle toho musí spoustu dalších věcí, ze kterých bych měl hlavu jak pátrací balón. Ve velkém se na ni valí zboží na pásu, které markuje a posouvá do prostoru, odkud si ho pak odebere zákazník, a během této činnosti ještě odskakuje vypomáhat bezradným zákazníkům u samoobslužných pokladen, u nichž se něco zadrhlo. Mezitím jí kolegyně do sluchátek říká, že potřebuje to či ono, a do toho navíc přijde zákazník, který chce něco reklamovat. Fronta se na dlouhé minuty zasekne. Já bych v Lidlu nevydržel pracovat ani minutu, bývám unavený už z toho, že tam chodím na samoobslužnou brigádu. Na tamních zaměstnancích je vidět, jak jsou z toho všeho vyšťavení a otrávení.
Po těchto včerejších zkušenostech mohu jen smutně konstatovat, že moje úzkost, sociofobie a frustrace zase zesílily.
