Článek
Ta děcka za to nemohou, protože když jim nikdo nenastaví hranice, nechápou, že jednají nesprávně. Ostatně, jak to dopadá, když zboříme mantinely dospělým, kteří navíc prošli výchovou „starého typu“, se dozvíme zde nebo zde. Utržení ze řetězu nikdy nekončí dobře.
Zlo je v každém z nás a vedle výchovy záleží také na okolnostech, kdy, jak, jestli a v jaké míře propukne. Čili se nedivme, že benjamínci, kteří vyrůstají bez hranic a možná ještě ani nechápou rozdíl mezi dobrem a zlem, se nechovají zrovna ukázkově.
Že je to rodičům jedno, to je sice smutné, jenže jedno to nemusí být ostatním. Nejen, že to dost obtěžuje, ale taky to pro ty caparty může být nebezpečné. A to už by rodičům na digitálním heroinu, kteří ještě věří bludu o prospěšnosti volné výchovy, jedno být nemělo. A hlavně si nepleťme volnou výchovu s žádnou výchovou!
Častokrát zažívám situaci, že se mi nějaký človíček, kterého ani nevidím, připlete pod nohy třeba v supermarketu, na ulici nebo kdekoliv jinde. Už několikrát moc nechybělo, abych ho srazil a ublížil mu. Párkrát už do mě taky nějaký volně pohybující se capart narazil.
Jede si třeba takhle po chodníku na tříkolce a šněruje půlku ulice a najednou bum. A já mám kolikrát o toho kuliferdu větší strach než jeho rodič, který se v tu chvíli vyskytuje neznámo kde. Když se pak odněkud vynoří s očima na displeji, periferním pohledem zkontroluje svou ratolest a zase se ponoří do Matrixu, možná někam do větru zavolá: „Honzíku, dávej pozor!“ To ale až ve chvíli, kdy už to do mě Honzík nebo Mařenka naboří, protože je to pro Jeníčka s Mařenkou mnohem zábavnější, než jen tak obyčejně jet.
Co je ale mnohem horší, že občas málem děcko sjede do silnice. Mají řidiči vůbec nějakou šanci zabránit tragédii, když jim nehlídaný tvoreček vlítne přímo pod kola? Co se pak asi stane šoférovi, který nějakého nestřeženého rozjíveného caparta přejede, to je vcelku jasné. Bez trestu nevyvázne. I kdyby jej nakrásně soud osvobodil, psychické následky z toho, že usmrtil nebo zmrzačil dítě, si ponese celý život. Pokud se jedná o normálního člověka alespoň se špetkou citu, bude z toho mít doživotní trauma a noční můry. Čili to už není jeden zkažený/zmařený život, ale dva. Stojí vám ty lajky za to?
Nechci teď řešit, co z nespoutaných Honzíků roste, to už jsme tady proprali opravdu dočista jak ty nejlepší kapsle od Arielu, ale spíš chci apelovat na rodiče, aby si na svoje děti dávali pozor. Jednak by o ně mohli přijít a jednak mě to opravdu obtěžuje kličkovat mezi těmi malými divochy. Navíc mám strach, že některému z nich ublížím. Moje zorné pole je totiž na kratší vzdálenost nemá šanci pojmout. A když mi třeba v supermarketu, kde koukám krom lidí ještě na zboží, dítě vlítne pod nohy na poslední chvíli, tak to fakt pro něj nemusí dopadnout dobře. To byste přece nechtěli, milí rodičové, aby váš milovaný capart skončil s kolenem v hlavě.
Už vás vidím, jak se teď rozčilujete, že jsem přece povinnen mít oči za všech okolností na stopkách a vyhýbat se všem dětem podle svých nejlepších schopností. Že jsem povinnen předcházet možnému nebezpečí a ohrožení vašeho miláčka tím, že se místo před sebe budu dívat na zem a hledat tam případného benjamínka, který si pobíhá, jak chce, zatímco vy čumíte do mobilu. Jenže takhle to v praxi nefunguje. A nefungovalo by, ani kdybyste měli pravdu. Je to totiž přesně naopak. To vy si musíte hlídat svoje dítě.
Považte, že jde o vašeho bůžka, kterému se nesmí zkřivit ani vlásek, aby mu to s vámi slušelo na Instáči. A považte, co se s vaším bůžkem stane, když ho stokilový chlap, který kráčí svižnou chůzí, smete na betonový chodník, nebo ho sundá stokilovým vozíkem v obchodě. Kdo utrpí větší újmu: já nebo vaše dítě? Proto si ratolest ve vlastním zájmu chraňte a hlídejte.
Pokud dojde k neštěstí, a vy budete samozřejmě chtít všechno hodit na mě a budete z toho chtít vyvodit co nejtvrdší právní důsledky, co vám to bude platné, když váš miláček bude vážně zraněný, s trvalými následky, nebo nedejbože ještě něco mnohem horšího?
Tohle opravdu chcete? A máte na to vůbec právo? Samozřejmě, že ne, i když si to možná myslíte. Vy jste za své dítě zodpovědní, ne já. Ani ne těch 456 lidí, které denně potkáte.
Ale abych nekončil tak pesimisticky a konfliktně, složil jsem vám edukativní básničku na usmířenou. Má jenom dva verše a jmenuje se „Pro digitální rodiče“.
Méně digifetu a méně digihospod = živé dítě a žádný OSPOD
Anketa
Zdroj:
https://cs.m.wikipedia.org/wiki/Stanfordsk%C3%BD_v%C4%9Bze%C5%88sk%C3%BD_experiment
https://cs.m.wikipedia.org/wiki/Rhythm_0
