Článek
Místní orgány péče o chudé veřejně nabízely sirotky, děti z nemajetných rodin či potomky svobodných matek. Vítězem aukce se stal ten zemědělec, který od obce požadoval nejnižší finanční příspěvek na obživu dítěte.
Tento postup byl součástí systému Verdingkinder (smluvních dětí), který ve Švýcarsku fungoval od počátku 19. století až do 70. let století dvacátého! Zrušení rodinných vazeb a nucený přesun dětí na venkovské farmy představovaly pro obce způsob, jak minimalizovat výdaje na sociální péči. Místo poskytnutí finanční pomoci chudým rodinám úřady děti odebraly a proměnily je v levnou pracovní sílu pro zemědělský sektor.
V 70. letech a v tak vyspělé zemi jako je Švýcarsko to zní jako horor. V něčem byli Švýcaři zjevně sto let za opicemi. Třeba volební právo pro ženy tam na federální federální úrovni zavedli až v roce 1971, zatímco v Československu bylo zakotveno v ústavě z roku 1920.
Švýcarská praxe odebírání dětí hraničila s eugenikou. Vycházela z tehdejší legislativy a morálky, která chudobu posuzovala jako osobní a morální selhání. Věřilo se, že odebrání dítěte z „nevyhovujícího prostředí“ a jeho zapojení do manuální práce zabrání dědičnému šíření chudoby. V rozhodování úřadů nehrál souhlas rodičů žádnou roli.
Ekonomika zemědělství a absence sociálního státu
Trvání systému Verdingkinder do druhé poloviny 20. století úzce souviselo se strukturou švýcarského zemědělství a absencí centrálního sociálního systému. Až do rozsáhlé mechanizace po druhé světové válce bylo švýcarské zemědělství závislé na vysokém objemu manuální práce. Dětská pracovní síla pokrývala nedostatky na trhu práce v horských a podhorských oblastech.
Správa sociální péče spadala plně do kompetence jednotlivých obcí. Pro obecní rozpočty představovala každá nemajetná rodina přímou finanční zátěž. Umístění dětí k pěstounům tak bylo pro samosprávy nejlevnějším řešením.
Systém byl podporován také ze strany církevních institucí a náboženských spolků. Manuální práce byla prezentována jako hlavní výchovný prostředek. Zprávy o faktických pracovních podmínkách dětí na farmách však úřady systematicky přehlížely, neboť hlavní prioritu tvořila úspora veřejných prostředků.
Pracovní podmínky a sociální izolace
Historici a pamětníci popisují denní režim smluvních dětí jako systematické využívání nezletilých k těžké fyzické práci. Děti vykonávaly od brzkých ranních hodin práce v maštalích, na polích a při správě hospodářství.
Většinou byly ubytovány odděleně od zbytku rodiny – na půdách, v komorách nebo přímo ve stájích. Strava byla v porovnání s ostatními členy domácnosti chudá.
Ačkoli byla školní docházka zákonem povinná, v praxi byla sekundární. Děti byly kvůli práci na farmě často omlouvány, případně docházely do školy vyčerpané. Ve škole i v obci čelily vyčlenění ze kolektivu. Běžně se k nim přistupovalo jako k méněcenné pracovní síle, což zamezovalo jejich dalšímu vzdělávání nebo odborné přípravě.
Absence kontroly a zneužívání v izolovaných oblastech
Institucionální dohled nad pěstounskými rodinami v praxi téměř neexistoval. Úředníci odpovědní za kontrolu podmínek na farmách prováděli prověrky zřídka a často se spoléhali pouze na vyjádření hospodářů.
Tento stav vytvářel prostředí pro fyzické i psychické týrání. Výprasky za nedodržení pracovních norem nebo poškození majetku byly běžnou praxí. Případné stížnosti dětí úřady většinou vyhodnotily jako projev neposlušnosti.
Výzkumy z posledních let potvrzují také vysoký výskyt sexuálního zneužívání. Oběti neměly k dispozici žádné právní ani sociální mechanismy zastání. Dívky, které v důsledku zneužití otěhotněly, často čelily dalšímu sociálnímu postihu a jejich novorozenci byli rovněž zařazováni do systému nucené péče.
Nucená odebrání byla zároveň nástrojem asimilační politiky vůči kočovným skupinám, především vůči Jenišům. Jenišové žijí především ve Švýcarsku, Německu, Rakousku a Francii. Jejich původ je složitý a historici se na něm neshodují. V průběhu staletí se formovala komunita lidí z různých evropských skupin, kterou spojoval kočovný nebo polokočovný způsob života.
Typická pro ně byla řemesla, obchod, kočovný prodej a další profese spojené s cestováním. Mají také vlastní jazyk, jenišštinu (Jenisch), která vychází především z němčiny a obsahuje prvky dalších jazyků.
V roce 1926 vznikl pod hlavičkou organizace Pro Juventute projekt nazvaný Kinder der Landstrasse („Děti ulice“). Cílem projektu bylo zlikvidovat tradiční způsob života Jenišů prostřednictvím odebrání jejich dětí. Děti byly za pomoci policie trhány od rodin a následně umísťovány do dětských domovů, psychiatrických léčeben nebo pěstounských rodin na práci.
Projekt fungoval s finanční a legislativní podporou švýcarského státu až do roku 1973, kdy byl zrušen po sérii investigativních článků v médiích.
Společenské tabu a politická neochota
Po druhé světové válce se Švýcarsko prezentovalo jako stabilní demokratický stát s vysokou životní úrovní. Téma nucených prací dětí bylo z veřejného prostoru plně vytěsněno.
Někdejší „smluvní děti“ o svých zkušenostech ze strachu ze stigmatizace nehovořily leckdy ani v rodinném kruhu. Zemědělské svazy, politické strany i církve neměly zájem na otevírání otázky, která by zpochybnila etiku a sociální politiku minulých dekád.
Evoluce legislativy probíhala pomalu. Teprve v průběhu 70. a 80. let 20. století došlo ke zpřísnění podmínek pro odebírání dětí. K zásadnímu posunu došlo až počátkem 21. století díky tlaku samotných obětí a občanských iniciativ. Klíčovou roli sehrál podnikatel Guido Fluri, který v roce 2014 zahájil lidovou iniciativu Reparationsinitiative s cílem vypsat referendum o odškodnění obětí.
Pod rostoucím tlakem veřejnosti a historických důkazů učinila švýcarská vláda v roce 2013 zásadní krok. Ministryně spravedlnosti Simonetta Sommaruga se na oficiálním shromáždění v Bernu jménem státu obětem nuceného odebírání a práce veřejně omluvila. Stát tím poprvé oficiálně uznal své selhání a porušování lidských práv.
V roce 2016 schválil švýcarský parlament federální zákon o vyrovnání pro oběti nucených sociálních opatření před rokem 1981. Zákon vytvořil fond ve výši 300 milionů švýcarských franků.
Každé žijící oběti, která prošla procesem odebrání byla přiznána jednorázová částka 25 000 franků jako symbolické odškodnění. Vedle finančního vyrovnání legislativa zakotvila povinnost provést nezávislý vědecký výzkum celé éry a zpřístupnit kantonální archivy historikům.
Systém Verdingkinder je dnes oficiálně uznán jako jedna z nejhorších kapitol moderních švýcarských dějin.
Zdroje:
https://www.remembering-for-tomorrow.ch/overview?hl=cs-CZ
https://www.opferhilfe-schweiz.ch/de/ich-bin-opfer-von/fursorgerische-zwangsmassnahmen/?hl=cs-CZ
https://preprod.victim-support.eu/news-from-members/swiss-federal-act-on-compulsory-social-measures-and-placements-prior-to-1981/?hl=cs-CZ
https://cs.wikipedia.org/wiki/Verdingkinder
https://www.bbc.com/news/world-europe-16620597
