Článek
Důvěrně ho znají ve věznicích v Ostravě, Opavě, Kynšperku nad Ohří, Plzni-Borech, Horním Slavkově, Olomouci a Vinařicích. Byl jedenadvacetkrát soudně trestán a naposledy ho propustili před dvěma měsíci. Prvních 14 dní po nárazu do reality prý prodělával takovou krizi a šok, že se bál, aby někomu neublížil jenom proto, aby ho znova zavřeli. Tak špatně to na svobodě snášel.
Devětatřicetiletý Filip, který nechce uvést své celé jméno, pochází z Valašského Meziříčí, vystudoval Střední školu obchodu a služeb a s odřenýma ušima zvládl i maturitu, byť při frekvenci jeho trestné činnosti, kterou rozjel už v šestnácti letech, se tomu nechce věřit. Jeho maturita však není podstatná, Filip ji při svých krátkých pobytech na svobodě stejně nijak neuplatnil. Většinou se po návratu z vězení vždy brzy opil nebo zfetoval, pak někoho zbil a záhy „putoval zase do šuplíku“, jak říká. Přestože měří jen 163 centimetrů, v kriminále si rychle udělal jméno. To znamená, že tam rozhodně nebyl žádný otloukánek, právě naopak. Ve Vinařicích dělal dokonce i „barákového“, což je šéf vězeňského oddílu z řad odsouzených. Tato funkce vyžaduje značnou autoritu mezi spoluvězni a této autority dosahují jen ti nejodolnější. Ti, kteří dokážou přežít v prostředí, kde platí zákon silnějšího.
Zpočátku nic nenasvědčovalo tomu, že by Filip měl být problémový, ačkoliv jeho biologičtí rodiče holdovali alkoholu a otec měl sklony k násilí. Základní školu dokončil s vyznamenáním, a protože hodně sportoval, podal si přihlášku na sportovní gymnázium. Náročnými přijímačkami ovšem neprošel, a tak zamířil na obchodní školu. Tam se ve druhém ročníku dostal k marihuaně a pervitinu, které frčely mezi spolužáky. Tehdy v sobě ještě nijak zvlášť nepociťoval agresivitu, ale alkohol a drogy v něm zanedlouho probudily dominátora v nejhorším slova smyslu. Jeho zločinecká kariéra začala tím, že se popral na diskotéce, a za výtržnost dostal od soudu 60 hodin veřejně prospěšných prací. A poté následují už jen samá negativa a sociální propady.
Přestože proseděl skoro polovinu dospělého života a na první pohled poznáte, že před tímhle chlápkem je třeba mít se na pozoru, dokáže si vás i získat. Za střízliva bývá zábavný a ženské na něj letí, byť casting na pohádkového prince by asi nevyhrál. Těžko říct, jak to dělá, ale holky říkají, že je prostě JINÝ. Možná jim imponuje to zvíře v něm, které za střízliva drží na řetězu úplně jiný Filip: docela hodný a milý chlapec.
Jenže ten řetěz se utrhává až příliš často a Filip bohužel střídá kratší výskyty na svobodě s dlouhými pobyty ve vězení. Nejvíc zatím od soudu vyfasoval 6 a půl roku odnětí svobody, když se v hospodě ve Valašském Meziříčí dostal do křížku s mužem, kterého při následné potyčce pobodal. Měl štěstí, že jeho řádění policisté kvalifikovali „pouze“ jako těžké ublížení na zdraví a ne jako pokus o vraždu. Odkroutil si něco přes pět let, jenže se z toho vůbec nepoučil. Stejně tak si nevzal k srdci, když ho rodiče vyhodili poté, co se vrátil z vězení po odpykání prvního trestu. Doma ho čekal sbalený kufr a smutné oči mámy s tátou, kteří byli ještě tak hodní, že mu dali i peníze do začátku. Filipova adoptivní maminka pracovala jako učitelka angličtiny a otec byl výpravčím na dráze.
Nějakou dobu se ztracený syn snažil žít „normálně“. Měl přítelkyni, pracoval, nepil, nerval se. Nakonec ale vždy zvítězilo zvíře a Filipův pokus chovat se slušně ztroskotal na jeho výbušnosti, kterou si nedovede vysvětlit. Několikrát mu byla soudem nařízena ochranná protialkoholní léčba, ale abstinence mu většinou vydržela jen chvíli. Je chytrý a uvědomuje si, že největší překážkou na cestě k tomu, aby se stal lepším člověkem, je on sám, ale momentálně se bojí, že do toho zase spadne. Po dlouhých letech vězení je pro něj totiž náprava o dost těžší, jelikož Filip se už kriminálu nebojí. Je takzvaně institucionalizovaný. Nejen, že tam dokáže bez úhony přežít, ale dokonce v base něco znamená. Zatímco na svobodě jím řada lidi opovrhuje, nebo se jej bojí, a proto se ho straní, v takzvaném „šuplíku“ budí respekt a od mnohých kolegů sklízí dokonce úctu, uznání a obdiv. Oproti venkovnímu světu, kde je vnímán vesměs negativně, mu za katrem vždy narostou křídla. Teprve v kriminále jako by nabyl svou váhu i hodnotu. Ve světě, kde je vše pevně dané, ohraničené a tedy i svým způsobem snadné. Zato svoboda pro Filipa znamená jen starosti, problémy a věčný cejch kriminálníka.
Ještě není úplně beznadějný případ. Resocializace je u něj možná, byť s každým dalším případným dnem za katrem stále méně pravděpodobná. Na rozdíl od jiných odsouzených měl to štěstí, že má kde bydlet. Zdědil totiž domek po babičce a svým adoptivním rodičům přísahal, že jej nikdy neprodá. Pokud to dodrží a dokáže zkrotit své vnitřní zvíře, nebude si už muset cokoliv dokazovat v kriminále, ale bude moci rozvíjet své lepší já na svobodě. A jeho dobré JÁ rozhodně není zanedbatelné. Minulost už mu nikdo neodpáře, ale být mužem s budoucností pro Filipa nemusí být sci-fi. Měl by se polepšit už kvůli své malé dcerce, pokud se jí někdy chce bez obav podívat do očí. Díru do světa už asi neudělá, ale snad mu konečně dojde, že je pořád lepší být NIKDO na svobodě než NĚKDO v kriminále.
Autorský text na základě výpovědi Filipa E.
