Článek
Helena je vyučená fotografka, ale v Bílé Vodě pracovala v kuchyni, jak víme. Svou původní odbornost nicméně uplatnila i mezi řádovými sestrami, když po ní například chtěly vyrobit pohlednice s duchovní tématikou. V domácí fotokomoře jim zhotovila obrázky s kříži a beránky, pakliže sestry potřebovaly třeba velikonoční pohlednice. Řeholnice je potom posílaly spřízněným duším v cizině. „Přece jim k nejvýznamnějším církevním svátkům nebudou posílat pozdravy a přání s tatary a vajíčky,“ míní paní Hojková.
A vzápětí vzpomíná na jednu kuriózní příhodu: Areál kostela a kláštera se zčásti nacházel na polském území a nejméně jednou se stalo, že si některá z jeptišek vyvěsila prádlo z okna a vítr jí ho odnesl do Polska. Aby si pro něj posléze dotyčná mohla dojít, musela si na úřadě vyběhat povolení ke vstupu na území jiného státu.
Hraniční obec byla v některých částech rozdělena plotem, který se vyskytoval i v bezprostředním sousedství kláštera. A tento plot se jednou pokusila překonat i paní Hojková, když chtěla pronést jisté tajné materiály do Polska. Byla při tom však chycena polským pohraničníkem a následně strávila několik dlouhých perných hodin při výslechu na polské celnici.
Paní Helena s manželem ve společnosti sester
V minulém článku jsem se zmínil o samizdatu provozovaném uvnitř církevní komunity. V domě Hojkových tehdy jela kopírka na plné obrátky. Přístroj, jemuž se tenkrát říkalo Xerox, si sestry opatřily v Rakousku, když se v roce 1989 vracely ze svatořečení Anežky České ve Vatikánu. Že se kopírku podařilo provézt, to nebylo jen „dílem božím“. Paní Hojková si myslí, že řeholnice měly na hranicích „své lidi a kontakty“. Jak jinak si totiž vysvětlit, že důsledně dbaly na to, aby překračovaly čáru během služby toho či onoho pohraničníka, a ne jindy.
Duchovní literatura, nepovolené knihy a jiné zakázané ovoce se k nám ilegálně dostávaly mimo jiné z Polska. Řádové sestry je pašovaly pod hábity a rouchy a polským přátelům za to na oplátku vozily třeba u nich nedostatkový cukr. Po cestě se prý v autě většinu času modlily, až z toho paní Hojkové kolikrát šla hlava kolem.
Sestry o Vánocích
Paní Helena je poměrně akční i dnes, natož ve svých nejlepších letech, a jednou se dokonce přihodilo, že postavila do latě sestru představenou. Ta jí totiž v kuchyni poručila vynést kamna zrovna ve chvíli, kdy Helena nevěděla co dřív, a proto na sestru vyjela, ať si kamna vynese sama. Pak se z kuchyně odešla uklidnit do kostela. Když se zanedlouho vrátila, měla už na stole „kafíčko na usmířenou“. A od té doby byly řeholnice se svými požadavky obezřetnější a umírněnější.
Hojkovi u církve mnoho peněz nevydělávali a zároveň si svépomocí spravovali dům; se třemi dětmi proto museli obracet každou korunu a přilepšovali si, jak se dalo. Paní například fotografovala na svatbách a její manžel tam hrával s amatérskou kapelou. Někdy za stovku, jindy pouze za dort, ale i ten byl přínosem do chudé domácnosti. Hojkovi měli také malé hospodářství (králíky, ovce, slepice, zahradu s ovocem a zeleninou) a lidé v obci i v církevní komunitě si tenkrát ještě pomáhali, takže zvládnout se dalo leccos. Časem si manželé dokonce našetřili na dovolenou v Bulharsku. A to i přesto, že jeden rok vydali 5 tisíc korun na Miroslavovu experimentální léčbu, po které se jeho nemocným plicím na 4 roky ulevilo.
Sestry ve Vatikánu
Paní Helena říká, že měla tvrdý život, ale pestrý. Její manžel často navštěvoval nemocnice a léčebny, takže byla mnohokrát týdny či měsíce na všechno sama. Ale ničeho nelituje. Její těžká a leckdy přímo strastiplná životní cesta měla smysl a díky ní získala mnoho dobrého. A jako třešničku na dortu víru.
Autorský text na základě příběhu paní Heleny Hojkové, která laskavě zapůjčila i fotografie
