Bílá Voda: Svědectví ženy, která v 80. letech pracovala pro řádové sestry ve vyhnanství

Vesnice se nachází na samé hranici s Polskem a tehdy v ní žilo více řádových sester než domorodců. Šlo zhruba o 300-500 řeholnic z celého Československa (údaje se liší). Od roku 1950 byly sestry internovány v Bílé Vodě, Javorníku, Vidnavě, ale i v jiných odlehlých koutech země. Komunistický režim je měl za podvratné živly.

Mladí manželé si za 20 tisíc pořídili dům v žalostném stavu, na nějž si půjčili od známých, a se dvěma malými dětmi začali v ostře sledované pohraniční obci nový život.

Paní Helena je vyučená fotografka, jenže se svou milovanou profesí se musela rozloučit, zrovna tak jako s pohodlím středočeského Nymburka, kde její manžel pracoval na dráze. Jelikož Jesenicko nenabízelo mnoho pracovních příležitostí (tehdy ani dnes), oba v Bílé Vodě posléze pracovně zakotvili u řádových sester. Pana Miroslava v církevní komunitě zaměstnali jako údržbáře, opraváře, řidiče, vedoucího charity a v podstatě takového „kluka pro všechno“, Helena se zaučila v kuchyni.

Začátky byly krušné. Rodina v zanedbaném domě spala na zemi, neměli záchod, tekoucí vodu, ani elektřinu, těžko sháněli léky. Všechno si museli postupně vybudovat svépomocí a leccos doslova vydupat ze země. Na toaletu zpočátku chodili na zahradu, kde nebyla ani „kadibudka“. V polovině 80. let se takovéto podmínky zdají neuvěřitelně sparťánské, ale je třeba vzít v potaz, že Bílá Voda byla na okraji zájmu. Ani dnes, tedy o 40 let později, není právě adeptem na vesnici roku. Naladit zde české rádio je dobrodružství, mobil vám leckdy zničehonic zahlásí „Vítejte v Polsku“ a pošta tu funguje pouze pár hodin denně. Turistický ruch po stopách knižního bestselleru Kateřiny Tučkové je spíše malý až zanedbatelný. O víkendech se sice pár zvědavců objeví, ale žádné zástupy a procesí sem neproudí. Před místním Muzeem izolace, internace a integrace fronty nepostávají.

Mnohem více to tu žilo právě za časů řádových sester. Podle paní Hojkové sice vázlo zásobování potravinami, když do Bílé Vody, která „byla až tou poslední“, častěji než jinam dodávali zboží, jejž by jinde neprodali, ale po stránce kulturní a duchovní ves prospívala. V kostele mívali plno nejen ve svátky. A řeholnice obec pozvedly i jinak: mnohé z nich totiž byly velmi vzdělané (lékařky, ekonomky, učitelky, atd.) a některé třeba doučovaly místní děti jazykům či hře na hudební nástroj. Jiné zase zajišťovaly kulturní akce nebo besídky ve společenském sále kláštera, v němž se občas promítaly i těžko dostupné filmy.

Když jsme se s paní Helenou bavili na téma pronásledování, sdělila mi, že veškerý pohyb směrem z kláštera nebo do něj monitoroval a zaznamenával zmocněnec tehdejšího režimu. Popisovala ho jako „cenzora s rozhodovacími pravomocemi, který seděl ve vrátnici a hlásil, co se kde šustne.“

V Bílé Vodě byly izolovány hlavně starší a nemocné řeholnice a dokonce i několik sester zcela odkázaných na cizí péči. Vedle sebe zde existovalo asi 15 řádů a každý měl svoji matku představenou. Jednotlivé řády žily odděleně, ale samozřejmě se v areálu kláštera i obce potkávaly a také se stýkaly při nedělních bohoslužbách v kostele Navštívení Panny Marie, o svátcích, na pohřbech, o poutích a při řadě jiných příležitostí. Nejpočetnějšími řády byly Milosrdné sestry svatého Kříže, Školské sestry Třetího řeholního řádu svatého Františka a Mariánské sestry.

Přestože většina řeholnic v Bílé Vodě dosahovala pokročilého věku, našlo se vždy dost těch, jež chtěly být stále užitečné a snažily se pracovat například v klášterní zahradě, v kuchyni, ve skladu a vlastně všude, kde bylo zrovna potřeba. V Bílé Vodě tehdy existoval jediný závod na výrobu hostií u nás a i tam se některé ze sester činily. Továrna mimochodem funguje dodnes a kromě hostií vyrábí i lázeňské oplatky.

Církev zaměstnávala také osoby zvenčí. Paní Helena počet civilních zaměstnanců odhaduje na deset stálých plus několik brigádníků. Všichni byli vesměs z Bílé Vody nebo okolí. Brigádníci si do kláštera chodili trochu přilepšit o nějakou tu korunu či jinou odměnu. Výkonávali pomocné, ale i odborné práce.

Asi 2 kilometry nad klášterem z 18. století, který původně sloužil jako piaristická kolej, se nachází Psychiatrická nemocnice Marianny Oranžské. Jistý primář z tamního oddělení pro léčbu závislostí občas řeholnicím „půjčoval“ manuálně zdatné pacienty, kteří v rámci pracovní terapie církevní komunitě vypomáhali.

Hojkovi byli spolehliví a sestry si je oblíbily. Časem manželé z Nymburka pojali dokonce takovou důvěru, že u nich doma jednoho dne zazvonili úplně cizí lidé s tím, jestli by u nich nemohli přenocovat. Byli to nějací disidenti na cestě za přáteli do Polska a dostali tip právě na Hojkovy. Jestli šlo o tip přímo od sester, to už se dnes nedozvíme. Paní Hojková ale říká, že v rámci některých kongregací se provozoval samizdat, takže možné to je.

Pan Miroslav navzdory vážné plicní nemoci pracoval velice obětavě, a jelikož v klášteře a v kostele bylo vždycky „práce jako na kostele“ a lidí pomálu, sestry ho prý často bombardovaly žádostmi, aby zařídil to či ono. Za jeho dobrotu a starostlivost se mu pak odvděčily třeba tím, že mu sehnaly kvalitní zahraniční léky, což se jim podařilo skrze církevní kruhy v západní cizině.

Řeholnice z Bílé Vody nebydlely pouze v areálu kláštera, ale byly roztroušeny po celé obci v několika domech. Občas mezi nimi docházelo i k menším třenicím, neboť i služebnice Boží jsou pouze lidské bytosti, a při takové koncentraci žen na tak malém prostoru by byl zázrak, kdyby k žádným konfliktům a ponorkovým nemocem nedocházelo.

Když v roce 1984 do Československa zavítala Matka Tereza, sestrám z Bílé Vody to samozřejmě neuniklo a vybrané zájemkyně se za ní vydaly do Prahy, přestože celou akci hlídala STB. V roce 1989 zase některé řeholnice odcestovaly do Říma na svatořečení Anežky České. Hojkovi tehdy jeli také, ale vyřizování všech potřebných dokumentů a povolení byl pro ně očistec, vzpomíná paní Helena.

Několikrát do roka mohly řádové sestry na pár dní odjet za svými rodinami a příbuznými do různých míst republiky. Návštěvy v opačném gardu byly také možné, ale musela je vždy povolit matka představená.

Bělovodská pouť rodiny Hojkových dospěla ke konci někdy v roce 1995. Po revoluci se totiž církevní komunita v Bílé Vodě rychle začala rozpadat, jak se řeholnice vracely do svých původních domovin a působišť. Čtyřicetileté období násilné izolace, internace a nevydařené integrace skončilo.

Pro paní Helenu se tím uzavřela osudová životní kapitola, která v ní probudila světlo víry. Se svým mužem si pak zopakovala manželský slib v kostele a oba se stali zasvěcenými. Jejich děti mezitím povyrostly a zamířily na střední školy do Jeseníku, kam se rodina následně odstěhovala.

Na léta strávená v Bílé Vodě paní Hojková nedá dopustit, i když to tam mnohdy vůbec neměla lehké a kolikrát jí bylo i do breku. Dnes se však velmi ráda vrací za starými známými, kterých mezi námi zůstalo ještě několik. Miroslav Hojka letos v lednu odešel v úctyhodném věku 86 let a s trochou nadsázky přepsal učebnice plicního lékařství, když prognózu doktorů, že se dožije maximálně dvacítky, zdárně přežil o plných 66 let.

Autorský text na základě vyprávění paní Heleny Hojkové s využitím dalších zdrojů. Fotky laskavě pořídil a poskytl Pavel Pablo Hlaváček

https://ct24.ceskatelevize.cz/clanek/archiv/bila-voda-na-jesenicku-na-radove-sestry-nezapomina-251539

https://www.idnes.cz/zpravy/domaci/bila-voda-reholnice-radove-sestry-tuckova-historie-komunismus.A220501_185534_domaci_albe

https://www.idnes.cz/olomouc/priloha/tady-koncite-slysely-pred-sedesati-lety-radove-sestry-a-musely-do-vyhnanstvi.A100930_1458504_olomouc-zpravy_stk

https://www.lidovky.cz/domov/prijely-do-bile-vody-umrit.A071001_000154_ln_noviny_sko

https://cs.m.wikipedia.org/wiki/B%C3%ADl%C3%A1_Voda