Článek
Byl jsem odhodlán se bránit, abychom nedopadli jako obvykle. Znám totiž zdravotníky z obou stran barikády a dobře vím, co znamená jejich řeč těla, jak číst jejich narážky i jak si přeložit jejich reakce. Byl jsem tedy připraven na to horší.
Než se k tomu horšímu dostanu, musím zde ale velice pochválit pana doktora, který maminku operoval. On je skutečný virtuos medicíny se zlatýma rukama! Dostali jsme se k němu samozřejmě protekčně, jak jinak. V dnešní době si u lékaře bez protekce ani neškrtnete. Zkoušeli jsme to předtím běžnou cestou, ale maminku objednali k operaci až za tři roky. V jejím věku by se toho ani nemusela dožít.
Peripetie s tím, jak se máma sanitkou složitě dostávala z 85 kilometrů vzdálené vesnice do krajského města do špitálu, raději vynechám a začnu až historkou z ambulance.
Mladá pohledná sestra, na které by ještě nemuselo být znát vyhoření, nevypadá ani příliš nevrle - snad proto, že je neděle, kdy je všecko jaksi klidnější. Ale nikterak vřelým dojmem také nepůsobí, jistý odstup a chlad z ní čiší na sto honů. S mámou sedíme v čekárně na chodbě a doufáme, že si nás brzo někdo všimne. Po hodině a půl jízdy v sanitce její nekrotická kyčel bolí jako čert a v 82 letech už člověk taky zrovna silami nesrší.
Když nám později sestra oznámí, že přijdeme na řadu až po mnohem mladších a chodících pacientech, začínám jednat, abychom v ambulanci neproseděli celé dopoledne jako minule. I když jsme byli objednáni na určitou hodinu, která je dávno za námi, sestra zdůvodňuje nutnost našeho čekání tím, že s příjmem pacienta k operaci je spousta papírování, a asi proto rozhodla, že si nás nechá na potom. Lékař, který určuje pořadí pacientů, v tomto podle mě nehrál vůbec žádnou roli.
Nehodlám čekat, až maminka bolestmi vyletí z kůže, a beru situaci do svých rukou. Sestře vysvětlím naši obtížnou situaci a na pomoc si beru poněkud příkrý tón, protože ten prosebný a ponížený v dnešní době moc nepomáhá. Čekám tuhý odpor, ale boj se naštěstí nekoná. Asi i díky tomu, že pacient, který je v danou chvíli pozván do ordinace, se nabízí, že maminku pustí, jakmile vyslechne naše patálie. Sestra sice poněkud protáhne obličej, ale odchází do ordinace překopat pořadí pacientů, jak se dozvíme později. Nedělní atmosféra dokáže i nemožné.
V ordinaci nás čeká nějaký pan doktor s východním přízvukem. Mladý, odměřený, neempatický, nesympatický. Strach, bolest a zmatenost u starého nemocného člověka tak nějak nezapadají do jeho vyšetřovacího rámce. S maminkou jedná tak, jako by totální endoprotéza kyčle (TEP) za situace, kdy pacientka má oprávněný důvod domnívat se, že operaci nemusí přežít, byla něco banálního. Zato však velice nebanálně řeší léky, které si máma přivezla s sebou. Bůhvíproč je chce vidět, i když je má sepsané ve zdravotní dokumentaci. Vyslýchá mamku, co všechno bere, a ta si samozřejmě z rozrušení a vyčerpání nemůže na těch asi 350 názvů a gramáží vzpomenout. Znovu doktorovi připomínám, že všecko je v papírech. On ale trvá na svém, abych léky vyndal z tašky, a říká, že to dělá proto, že „bůh ví, kdo to napsal.“ Podotýkám, že lékařskou zprávu snad píše doktor, ale on svému kolegovi zjevně nevěří a raději se chce na vlastní oči přesvědčit, co má maminka u sebe. Jinými slovy, kdyby si s sebou přivezla kokain, nejspíš by jí ho předepsal taky. Kdyby si naopak polovinu prášků zapomněla doma, tak by ji o tyto léky připravil? Divné.
No nic, kolečko otázek unaveného mladého lékaře, který sám sebe unavuje zbytečnou prací navíc, máme konečně za sebou a po dvaceti minutách strávených v ambulanci mohu maminku odvézt na oddělení, kde snad konečně bude moci ulehnout a odpočinout si.
Jenže hluboký omyl. Přijedeme na oddělení a stejný výslech začíná znovu. Nechápu proč, když už jsme všechno řekli v ambulanci. Do toho přicházejí sanitářky a třikrát se nás někdo ptá, jestli máme s sebou podpažní berle. Třikrát říkám, že ne. Pokaždé oheň na střeše. Že prý, když nemáme berle, tak by snad maminka tu operaci ani neměla absolvovat, protože jak potom bude bez berlí chodit? Slibuju, že berle zajistím a opáčím, že o tom, jestli má jít maminka na operaci, rozhoduje snad lékař.
Coby bývalý zdravotník do kolegyň vidím jak do hubené kozy. Mají největší starost, aby neměly na krku ležáka, se kterým je mnohem víc práce. „Vy jste maminčin tiskový mluvčí?“ vlepila mi jedna z nich do tváře hned po příchodu na oddělení. Averze na první pohled.
Nabídnu se, že si maminku do postele uložím sám, což také udělám. Zdravotnice na mě přitom hledí jak tele na nová vrata a nepomohou mi ani odstrčit překážející invalidní vozík, když už mám v rukou téměř celou váhu pacientčina těla. Nabroušeně do vozíku kopnu a poradím si sám. Ony mají největší starost, aby maminka měla na ráno připravenou tašku s hygienou a dalšími potřebami, kterou si s sebou vezme na JIPku, a aby byly honem honem vyplněné a podepsané všechny papíry, v nichž má pacientka v zásadě odpovídat na to samé, co předtím uvedla už dvakrát.
Vrazí mi lejstra do ruky, ať to s mamkou vyplním, ale na to už nemám nervy. Ve finále se mě dokonce ptají, proč jsem tak arogantní. Což mě fakt pobaví, protože to samé jsem se chtěl zeptat já jich. Jak se do lesa volá, tak se z lesa ozývá, ale nebyl jsem to věru já, kdo volat začal.
Celou dobu mé přítomnosti na oddělení sleduji, jak sestrám nervózně cukají koutky úst, kdykoliv si dovolím projevit vlastní vůli či názor. Sanitářky a sestry horkotěžko krotí svou startovací náladu. Dělá se mi z toho úzko ještě teď, jen si na to vzpomenu. Mnozí z vás to určitě důvěrně znáte.
Kam se poděla lidskost a slušnost ve zdravotnictví? Nejspíš do stejného místa, kam se poděla lidskost a slušnost ve společnosti. To jest do místa, kam slunce nesvítí.
Anketa
Autorský text
